32 Cdo 3532/2014 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3532/2014 citace  Právní věta:Výkon funkce správce konkursní podstaty advokátem nelze považovat za výkon advokacie podle ustanovení § 1 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění účinném do 31. 12. 2007. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 11. 2015 Spisová značka:32 Cdo 3532/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.3532.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Advokacie Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 85/1996Sb. ve znění do 31.12.2007 § 14 předpisu č. 85/1996Sb. ve znění do 31.12.2007 Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:1. 2. 2016 Publikováno ve sbírce pod číslem:8 / 2017 Anotace:Z ustanovení § 14 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění do 31. 12. 2007 (dále jen „zákon o advokacii“) mimo jiné vyplývá, že účastí ve sdružení se advokát zavazuje nevykonávat advokacii samostatně, v jiném sdružení apod. a majetek získaný při společném výkonu advokacie se zpravidla stává spoluvlastnictvím všech společníků sdružení. Pro rozhodnutí o dovolání společníků sdružení byla v dané věci rozhodující otázka, zda lze podřadit výkon funkce správce konkursní podstaty pod výkon advokacie ve smyslu § 1 zákona o advokacii, tudíž by zisky z této činnosti advokáta náležely do spoluvlastnictví všech společníků sdružení. Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3532/2014 ROZSUDEK Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobců a) Mgr. M. M., a b) MUDr. L. M., obou zastoupených JUDr. Tomášem Hándlem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 7, proti žalovaným 1) JUDr. T. M., 2) JUDr. V. M., 3) Mgr. V. M., o zaplacení 2 749 690 Kč s příslušenstvím vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 Cm 18/2012, o dovolání žalovaných proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2014, č. j. 6 Cmo 377/2013-201, takto: I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. ledna 2014, č. j. 6 Cmo 377/2013-201, v části směřující proti výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2013, č. j. 37 Cm 18/2012-120, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. srpna 2013, č. j. 37 Cm 18/2012-153, ve věci samé, se zamítá; jinak se dovolání odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobci se podanou žalobou domáhali, aby soud uložil žalovaným zaplatit žalobkyni a) společně a nerozdílně částku 343 250 Kč a žalobci b) částku 343 250 Kč. Žalované částky představují hodnotu členského podílu zemřelého JUDr. F. M., jenž byl spolu se žalovanými členem Společné advokátní kanceláře a jehož jsou žalobci zákonnými dědici. Před přednesením žaloby žalobci vzali žalobu co do částky 55 014 Kč zpět. Městský soud řízení o žalobě ohledně této částky s úrokem z prodlení od 1. března 2008 do zaplacení zastavil usnesením ze dne 12. února 2013, č. j. 37 Cm 18/2012-67. Žalovaní uznali, že žalobcům by náležel vypořádací podíl v celkové výši 631 486 Kč, uplatnili však proti žalobcům nárok na zaplacení částky 2 749 690 Kč. JUDr. F. M. vykonával činnost správce konkursní podstaty, a to jako člen sdružení. Usnesením ze dne 11. března 2011, č. j. 90 K 48/96-340 Městský soud v Praze schválil zemřelému JUDr. F. M. jako správci konkursní podstaty odměnu ve výši 4 688 235 Kč. Od této částky žalovaní odečetli zálohu na odměnu ve výši 180 000 Kč, jejíž výplatu JUDr. F. M. schválil Městský soud usnesením ze dne 12. července 2002, č. j. 90 K 48/96-340, a jež byla poukázána na účet sdružení. Žalovaným jako členům sdružení proto náleží tři čtvrtiny z částky 4 508 235 Kč, tedy 3 381 176 Kč. Po odečtení nesporné výše nároku žalobců žalovaným náleží 2 749 690 Kč. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6. června 2013, č. j. 37 Cm 18/2012-120, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 27. srpna 2013, č. j. 37 Cm 18/2012-153, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni a) společně a nerozdílně částku 315 743 Kč spolu s úrokem z prodlení od 1. března 2008 (výrok I.) a zaplatit žalobci b) společně a nerozdílně částku 315 743 Kč spolu s úrokem z prodlení od 1. března 2008 (výrok II.); zamítl žalobu, jíž se žalovaní domáhali, aby soud uložil žalobkyni a) zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 1 374 845 Kč (výrok III.) a zamítl žalobu, jíž se žalovaní domáhali, aby soud uložil žalobci b) zaplatit žalobcům společně a nerozdílně částku 1 374 845 Kč (výrok IV.); výrokem V. rozhodl o nákladech řízení. Soud prvního stupně vzal na základě provedeného dokazování za prokázané, že žalobci jsou dědici po JUDr. F. M. zemřelém dne 4. ledna 2008, jenž byl na základě smlouvy o sdružení ze dne 1. ledna 2000 členem sdružení, které vzniklo za účelem výkonu advokacie. Sdružení bylo tvořeno zemřelým JUDr. F. M. a žalovanými. JUDr. F. M. smlouvu o sdružení vypověděl dopisem ze dne 20. prosince 2007 k datu 31. prosince 2007 a požádal o vyplacení podílu na společném majetku. K vyplacení podílu nedošlo. Nárok žalobců žalovaní nečinili sporným co do základu ani výše (631 486 Kč), soud prvního stupně proto rozhodl v souladu s § 839 občanského zákoníku a každému z žalobců přiznal žalovaný nárok z jedné poloviny. Nárok žalovaných neshledal soud prvního stupně oprávněným, neboť dospěl k závěru, že výkon funkce správce konkursní podstaty není činností zahrnutou v ustanovení § 1 zákona č. 85/1996 Sb., zákon o advokacii (dále jen „zákon o advokacii“) a nelze jej ztotožňovat s poskytováním právních služeb klientovi. Odměna uhrazená žalobcům za výkon funkce správce konkursní podstaty zemřelým JUDr. M. M. ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 90 K 48/96 nepředstavovala příjem advokáta za poskytnuté právní služby podle zákona o advokacii, na nějž si žalovaní činili nárok podle článku I bodu 6 smlouvy o sdružení ze dne 27. prosince 2012 (dále jen „smlouva o sdružení“). Tato odměna proto nebyla v souzeném případě majetkem získaným při výkonu společné činnosti a nestala se spoluvlastnictvím všech účastníků sdružení podle § 834 občanského zákoníku. Žalobci i žalovaní podali proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání. Žalobci odvoláním napadli rozsudek soudu prvního stupně v celém rozsahu, žalovaní napadli pouze výrok o náhradě nákladů řízení. Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. září 2014, č. j. 6 Cmo 377/2013-201, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej ve výroku o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu dospěl na základě provedených zjištění a souhlasných tvrzení účastníků ke správnému závěru, že nárok uplatňovaný žalobci je po právu. Odvolací soud se ztotožnil i se závěrem soud prvního stupně o tom, že v daném případě nebyla odměna JUDr. F. M. jako správce konkursní podstaty příjmem advokáta za poskytování právních služeb, a proto nepatří do příjmů sdružení. Námitkám žalovaných o tvrzených procesních pochybeních učiněných soudem prvního stupně odvolací soud nepřisvědčil. Soud prvního stupně podle odvolacího soudu správně uzavřel, že žalovaní neprokázali, že mezi účastníky sdružení došlo k dohodě o tom, že i příjmy z jiné činnosti než výkonu advokacie, patří do příjmů sdružení. Stran výroku rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení odvolací soud přisvědčil soudu prvního stupně, že další písemná podání zástupce žalobců neobsahovala žádné nové skutečnosti, než ty, která byly uvedeny v předchozích podáních, a neshledal ani důvod k dalším poradám zástupce žalobců s klienty. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení změnil a žalobcům přiznal na náhradě nákladů částku nižší, než soud prvního stupně. Rozsudek odvolacího soudu napadli žalovaní dovoláním, jehož přípustnost opírají o ustanovení § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Uvedli, že dovolání podávají z důvodů uvedených v § 241a odst. 1, majíce za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle dovolatelů odvolací soud nesprávně vyřešil otázku hmotného práva, zda advokát sdružený ke společnému výkonu advokacie je oprávněn vykonávat činnost správce konkursní podstaty samostatně, či pouze v rámci tohoto sdružení. Dovolatelé odvolacímu soudu vytkli, že při posuzování této otázky pochybil, neboť aplikoval ustanovení § 56 zákona o advokacii ve znění účinném od 1. ledna 1997 do 31. prosince 2007 nesprávně, pokud opomněl na zjištěný skutk