32 Cdo 3546/2020 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3546/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 2. 2021 Spisová značka:32 Cdo 3546/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:32.CDO.3546.2020.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zdravotní pojištění Dotčené předpisy:§ 17a předpisu č. 48/1997 Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:26. 5. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 1471/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3546/2020-280 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Sociální služby Uherské Hradiště, příspěvkové organizace, se sídlem v Uherském Hradišti, Štěpnická 1139, identifikační číslo osoby 00092096, zastoupené JUDr. Petrem Haluzou, advokátem se sídlem v Praze 9, Poříčská 2082/41, proti žalované Všeobecné zdravotní pojišťovně České republiky, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, o zaplacení 1 467 195,14 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 11 C 50/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 5. 2020, č. j. 58 Co 142/2020-241, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Žalobkyně se v řízení domáhala, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit jí částku 1 467 195,14 Kč s úrokem z prodlení představující nárok na úhradu zdravotní péče, kterou poskytla pojištěncům žalované za rok 2016 bez uplatnění smluvně sjednané regulace. Žalobkyně je příspěvková organizace zřízená za účelem poskytování sociálních služeb (pobytové zařízení sociálních služeb) podle § 34 odst. 1 písm. c), d), e) a f) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách. Na základě smlouvy uzavřené s žalovanou dne 31. 3. 2015 č. 5Z80W001 podle § 17a zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, resp. úhradového dodatku č. 8, který je její součástí (dále také jen „zvláštní smlouva“), provedla a vykázala výkony indikované (ošetřovatelské) péče (žalovanou uznané) v rozsahu 15 414 281 bodů, za kterou jí žalovaná uhradila po uplatnění regulace částku 14 255 371,48 Kč. S poukazem na závěry nálezové judikatury (zejména nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16) reprobující snížení úhrady pod míru vynaložených nákladů, domáhá se (alespoň) rozdílu za provedené a vykázané výkony indikované péče bez uplatněné regulace, tj. rozdílu mezi částkou zaplacenou a částkou 15 722 566,62 Kč, která je součinem počtu bodů a hodnoty 1,02 Kč za bod (bez uplatněné regulace), protože úhradový dodatek obsahující ujednání o způsobu stanovení ceny zdravotních služeb považuje za neplatný. 2. Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 3. 12. 2019, č. j. 11 C 50/2019-212, žalobu zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II). 3. Soud prvního stupně vyšel ze skutkových zjištění, že účastnice dne 31. 3. 2015 uzavřely zvláštní smlouvu o poskytování a úhradě ošetřovatelské péče, ke které byl pro rok 2016 sjednán úhradový dodatek č. 5, následně změněný dodatkem č. 8, který úhradu stanovil tak, že bude prováděna způsobem odpovídajícím vyhlášce č. 273/2015 Sb., o stanovení hodnot bodu, avšak v případě výše úhrad hrazených služeb a regulačních omezení pro rok 2016 byl koeficient 1,03 uvedený v příloze č. 1, části B, odst. 2 písm. b) vyhlášky nahrazen koeficientem s hodnotou 1,04. Celková výše úhrady za výkony hrazené žalobkyni žalovanou tak nepřekročí částku, která se vypočte takto: POPZPOxPUROox1,04. 4. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že vzhledem k jinému skutkovému základu věci není odkaz žalobkyně na nález Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, přiléhavý, a protože úhrada byla žalovanou plněna podle zvláštní smlouvy, zabýval sedále již jen námitkou neplatnosti úhradového dodatku, a to se závěrem, že je platný. Přestože uvedl, že „(s)traně žalující se nepodařilo prokázat, že dodatek č. 5, resp. dodatek č. 8 se závažně a bez zvláštního důvodu odchylují od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech“, je zřejmé, že nerozhodl na základě neunesení břemene důkazního. Naopak. Nejenže zjistil, že úhradové dodatky se neodchylovaly „od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech“, tj. podmínek vyplývajících z úhradové vyhlášky, nýbrž že byly sjednány ve prospěch žalobkyně. Pro úplnost dodal, že i kdyby tomu tak nebylo a smlouva by se závažně odchýlila od obvyklých podmínek ujednávaných v obdobných případech, je pro to rozumný důvod, spočívající v omezeném objemu finančních prostředků systému veřejného zdravotního pojištění. 5. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). 6. Odvolací soud se ztotožnil jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak s právním posouzením, resp. závěrem, že úhradový dodatek znaky uvedené v § 1800 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), nenaplňuje a je platný. Aproboval také to, jak se soud prvního stupně vypořádal s tím, že se v poměrech posuzované věci nálezová judikatura, na kterou poukazovala žalobkyně, neuplatní. Dodal, že postupem žalované nebylo zasaženo do jejího práva podnikat zakotveného v čl. 26 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), protože „žalobkyně neskončila se ztrátou, ale se ziskem – byť minimálním“ a odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. Pl. ÚS 5/15. II. Dovolání a vyjádření k němu 7. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že odvolacím soudem přijaté řešení vymezených právních otázek je rozporné s judikaturou Ústavního soudu, a sice nálezem ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16 (vycházejícím z nálezů Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. Pl. ÚS 3/2000, a ze dne 22. 10. 2013, sp. zn. Pl. ÚS 19/13), a usnesením ze dne 8. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3305/16, případně (in eventum) tyto právní otázky nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. 8. Konkrétní právní otázky dovolatelka (formálně) vymezila následovně: 1. „(J)sou obecné soudy vázány právním názorem vysloveným v odůvodnění nálezu?“ 2. „Zda v daném případě obecné soudy musí respektovat názor Ústavního soudu, že platby od zdravotních pojišťoven musí pokrýt účelně vynaložené náklady na zdravotní péči poskytovatele?“ 3. „Musí výše uvedený právní názor Ústavního soudu respektovat i úhradový dodatek, tedy smluvní ujednání účastníků?“ 4. „Zda je přípustné, když výše úhrad zdravotní pojišťovny znemožňuje poskytovateli pokrytí nezbytných nákladů na tuto zdravotní péči (jde o hrazenou péči ze zákona), dokrývat tyto náklady z jiných příjmů příspěvkové organizace, které jsou určeny pro jiné účely (ubytovací a stravovací služby, sociální péče)?“ 5. „Žalobce je příspěvková organizace, která má vždy v podstatě vyrovnané hospodaření (ztráty zřizovatel dokrývá dotacemi či příspěvky). Mohou pak za těchto okolností obecné soudy tvrdit, že k zásahu do práva na podnikání žalobce nedošlo, neboť hospodaření žalobce neskončilo ztrátou, když žaloba se netýkala podnikání žalobce jako celku, nýbrž jen platby za zdravotní péči?“ 6. „Znamená to tedy, že žádný subjekt, který není ve ztrátě, nemůže žalovat zdravotní pojišťovnu?“ 7. „Mají tzv. úhradové dodatky charakter smlouvy uzavřené adhezním způsobem?“ 8. „Lze na smlouvu uzavřenou adhezním způsobem aplikovat ustanovení o neúměrném krácení (§ 1793 a násl. OZ), jak uvádí dovolací soud?“ (citováno i s nepřesnostmi). 9. Dovolatelka uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasí s tím (uvedeno v logicky přijatelném pořadí), že odvolací soud neposoudil úhradový dodatek tak, že „svou povahou naplňuje zákonem stanovenou charakteristiku smluv uzavíraných adhezním způsobem, přičemž zákon s touto charakteristikou smluv spojuje ochranu slabší smluvní strany, a to až neplatností takového ujednání, které je (pro) slabší stranu nevýhodné“ (viz body 25 – 30 dovolání), a pro případ, že dovolací soud tuto argumentaci nebude považovat za opodstatněnou, nesouhlasí s vyloučením aplikace závěrů nálezové judikatury výše zmíněné. Žalobkyně odkazujíc na „str. 19“ nálezu Ústavního soudu ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2545/16, prosazuje aplikovatelnost závěrů této nálezové judikatury i na případ posuzované věci, protože dovolatelčin „právní režim byl dán původně úhradovou vyhláškou, následně úhradovým dodatkem, který z úhradové vyhlášk