32 Cdo 3809/2016 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3809/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:1. 2. 2017 Spisová značka:32 Cdo 3809/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.3809.2016.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Postoupení pohledávky Dotčené předpisy:§ 525 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:10. 4. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3809/2016 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Fotbalového klubu Bohemians Praha a.s., se sídlem v Praze 1, Nové Město, Politických vězňů 1511/5, identifikační číslo osoby 27244903, zastoupené JUDr. Vladimírem Kubátem, advokátem se sídlem v Praze 1, Politických vězňů 1511/5, proti žalované STES a.s., se sídlem v Praze 1, Staré Město, Kozí 915/7, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 49704516, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, o zaplacení 6 144 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 16 Cm 92/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2016, č. j. 3 Cmo 237/2015-300, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2016, č. j. 3 Cmo 237/2015-300, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala podanou žalobou po žalované zaplacení úplaty za poskytnutí práv podle smlouvy o realizaci audiovizuálních a rozhlasových práv, práva na využití ploch a práv pro generálního obchodního partnera, uzavřené mezi účastnicemi. Žalovaná založila obranu na argumentaci o zániku pohledávky žalobkyně započtením. Tvrdila, že proti pohledávce žalobkyně započetla jednak svou pohledávku za žalobkyní, kterou ve výši 6 000 000 Kč nabyla na základě smlouvy o postoupení pohledávky ze dne 16. 8. 2010 uzavřené mezi ní jako postupníkem a Českomoravským fotbalovým svazem (dále jen „ČMFS“) jako postupitelem, a dále úroky z prodlení ve výši 460 742 Kč. Žalobkyně odmítla obranu žalované jako nedůvodnou; rozhodnutí o uložení peněžitého trestu je podle jejího názoru v rozporu s ústavním pořádkem, právním řádem, jakož i se stanovami a dalšími předpisy ČMFS. Žalobkyně zpochybnila i možnost postoupení peněžitého trestu uloženého orgánem občanského sdružení; z tohoto důvodu označila smlouvu o postoupení pohledávky jako absolutně neplatnou. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 6. 2015, č. j. 16 Cm 92/2010-222, uložil žalované zaplatit žalobkyni 6 144 000 Kč s příslušenstvím a náhradu nákladů řízení. S ohledem na procesní stanovisko žalované, která nezpochybňovala existenci pohledávek uplatněných žalobou, se zabýval důvodností obrany žalované. Vzal za prokázané, že dne 16. 8. 2010 ČMFS postoupil na žalovanou pohledávku za žalobkyní ve výši 6 000 000 Kč, vzniklou z rozhodnutí disciplinární komise ČMFS ze dne 4. 5. 2010, č. j. 37/2010 (15/2010). I když rozhodnutí o uložení pokuty dosud nenabylo právní moci, soud prvního stupně v souzené věci nepřerušil řízení do doby rozhodnutí o odvolání žalobkyně proti rozhodnutí o uložení pokuty se zdůvodněním, že podle disciplinárního řádu nemá odvolání odkladný účinek. Soud prvního stupně odmítl námitky žalobkyně, pokud se jimi domáhala vyslovení relativní neplatnosti smlouvy o postoupení pohledávky ve smyslu § 193 odst. 2 a § 196a zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku (účinného do 31. 12. 2013 – dále jen „obch. zák.“). S ohledem na pravidla postupu při vymáhání pohledávek, stanovená v příloze 2 disciplinárního řádu, při aplikaci § 524 odst. 1 a § 525 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) dovodil, že postoupení pohledávky na žalovanou by znamenalo pro žalobkyni jako dlužníka změnu v její neprospěch; bylo by tedy v rozporu s § 525 odst. 2 obč. zák. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalované tvrzená pohledávka za žalobkyní nesvědčí a její obrana spočívající v započtení pohledávek tak není důvodná. Proto žalobě v celém rozsahu vyhověl. Vrchní soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení, neboť po doplnění dokazování rozhodnutím odvolací komise Fotbalové asociace České republiky (dále jen „FAČR“) ze dne 1. 10. 2015, zn. OK 93/07/2015, dospěl k závěru, že odvolání žalované není důvodné. Odvolací soud se ztotožnil s posouzením soudu prvního stupně, že k platnému postoupení pohledávky nedošlo. Podle názoru odvolacího soudu však není pro posouzení platnosti či neplatnosti postoupení pohledávky podstatná ani tak otázka, zda by v důsledku změny vlastníka pohledávky došlo ke změně obsahu pohledávky (ve smyslu zhoršení postavení dlužníka), či zda při nabytí pohledávky bylo postupováno v souladu s § 193 odst. 2 a § 196a obch. zák., nýbrž to, zda pohledávka z titulu peněžité pokuty, uložené orgánem spolku členu tohoto spolku, může být postižena výkonem rozhodnutí. Námitka o nevykonatelnosti takové pohledávky, kterou žalobkyně v řízení vznesla, je podle odvolacího soudu zcela důvodná. Odvolací soud vyšel ze znění § 40 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád), který vymezuje, co lze považovat za exekuční titul. Rovněž uvedl, že z § 251 a násl. o. s. ř. (ve znění účinném ke dni tvrzeného postoupení pohledávky) plyne, že výkonem rozhodnutí mohou být postižena soudní rozhodnutí a ostatní exekuční tituly, které jsou formálně a materiálně vykonatelné. Odvolací soud dále aplikoval § 274 o. s. ř., který vymezuje, na výkon rozhodnutí jakých orgánů se použijí ustanovení § 251 až 271 (s výjimkou § 261a odst. 2 a 3). Podle odvolacího soudu sice z rozhodnutí o uložení pokuty za porušení disciplinárního řádu ČMFS žalobkyni ve vztahu k její účasti ve FAČR vyplývá povinnost zaplatit pokutu ve výši 6 000 000 Kč, nicméně toto rozhodnutí není podle odvolacího soudu materiálně vykonatelné. V této souvislosti uvedl, že na rozdíl od exekučního řízení, v němž lze výkon rozhodnutí ukládajícího zaplacení peněžité částky provést srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, příkazem k výplatě z účtu u peněžního ústavu, prodejem movitých věcí a nemovitostí, prodejem podniku a zřízením soudcovského zástavního práva k nemovitostem, a jehož smyslem je poskytnout věřiteli peněžité plnění, které mu je dlužník povinen podle exekučního titulu poskytnout, a to zajištěním peněžních prostředků nebo zpeněžením jeho majetku, stanovy ČMFS (resp. FAČR) neumožňují postihnout majetek člena za účelem zajištění prostředků pro úhradu pokuty v případě, že člen spolku uloženou pokutu dobrovolně neuhradí. V takovém případě disponuje spolek podle disciplinárního řádu pouze „donucovacími prostředky“ v podobě odebrání (i opakovaného) soutěžních bodů či odnětí členství ve spolku. Není-li tedy pohledávka z titulu uložené peněžité pokuty vykonatelná na úrovni spolku, nelze podle odvolacího soudu vůbec uvažovat o tom, že by byla vykonatelná (postižitelná výkonem rozhodnutí) mimo spolek. Odvolací soud uzavřel, že předmětná smlouva o postoupení pohledávky je ve smyslu § 525 odst. 1 obč. zák. neplatná a žalovaná z tohoto titulu nemá vůči žalobkyni žádnou pohledávku, kterou by mohla započíst proti pohledávkám uplatněným žalobou. Pokud tedy soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobní pohledávky v důsledku jejich tvrzeného započtení nezanikly, a proto žalobě vyhověl, je jeho rozhodnutí věcně správné. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním. Jeho přípustnost opírá o § 237 o. s. ř. a spatřuje ho v řešení otázky, zda je pohledávka spolku na zaplacení pokuty za porušení vnitřních předpisů spolku uložené orgánem tohoto spolku jeho členovi postupitelná na jinou osobu, a dále podotázky, zda je pohledávka spolku proti jeho členovi na zaplacení pokuty za porušení vnitřních předpisů spolku nepostupitelná na jinou osobu z důvodu její nepostižitelnosti výkonem rozhodnutí. Podle dovolatelky se odvolací soud svým závěrem o nepostupitelnosti pohledávky z titulu peněžité pokuty za porušení vnitřních předpisů spolku odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 19. 5. 2005, sp. zn. 32 Odo 525/2004, který se týkal otázky postupitelnosti nároku zájmového sdružení právnických osob, které je typem právnické osoby obdobné spolku, na zaplacení členských příspěvků. Pokud by dovolací soud dovodil, že uvedené rozhodnutí nelze pro odlišný skutkový základ na souzenou věc aplikovat, lze podle dovolatelky spatřovat přípustnost dovolání v tom, že jí vytčené právní otázky nebyly dosud dovolacím soudem řeše