32 Cdo 3813/2008 — Nejvyšší soud

32 Cdo 3813/2008 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 4. 2010 Spisová značka:32 Cdo 3813/2008 ECLI:ECLI:CZ:NS:2010:32.CDO.3813.2008.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Privatizace Dotčené předpisy:předpisu č. 92/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 4. 2010 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 3813/2008ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Pavla Koláře v právní věci žalobkyně Vodovody a kanalizace Vyškov, a.s., se sídlem ve Vyškově, Brněnská 13, č.p. 410, PSČ 682 01, IČ 49454587, zastoupené JUDr. Karlem Střelcem, advokátem se sídlem ve Vyškově, Dobrovského 3, PSČ 682 01, proti žalovaným 1) Z. B., a 2) D. R., oběma zastoupeným JUDr. Ivem Pavlů, advokátem se sídlem v Prostějově, náměstí T.G. Masaryka 11, PSČ 796 01, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 7 C 785/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2008, č. j. 49 Co 130/2004-147, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. dubna 2008, č. j. 49 Co 130/2004-147, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dvěma žalobami, spojenými ke společnému řízení se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí pozemků uvedených v žalobách (dále rovněž jen „sporné pozemky“) a naopak, že žalovaní vlastníky spoluvlastnických podílů k nim nejsou. Podle skutkových tvrzení žaloby byly sporné pozemky převedeny v roce 1975 pěti kupními smlouvami do vlastnictví Československého státu - Okresní vodohospodářské správy Vyškov. Právním nástupcem tohoto subjektu se stal Jihomoravské vodovody a kanalizace, státní podnik, jehož práva a závazky na žalobkyni přešly rozhodnutím ministra zemědělství České republiky ze dne 22. října 1993, č. 698/1993, a na základě její zakladatelské listiny v procesu tzv. velké privatizace. Opomenutím nebyla kupní smlouva uzavřená s otcem žalovaných Z. B. předána k zápisu do evidence nemovitostí. Důsledkem bylo, že spoluvlastnický podíl ke sporným pozemkům se stal předmětem dědického řízení po Z. B. a žalovaní na základě jeho výsledků byli zapsáni do katastru nemovitostí jako vlastníci spoluvlastnických podílů. Na sporných pozemcích se nachází zařízení čistírny odpadních vod. Bez určení vlastnictví je žalobkyně omezena v dispozicích s objekty nacházejícími se v čistírně odpadních vod a má tak naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Žalovaní se žalobou nesouhlasili, tvrdíce zejména, že kupní smlouva, jíž měl spoluvlastnický podíl od jejich otce nabýt stát, je neplatná pro nejasné určení převáděných pozemků. Namítali rovněž vydržení svého vlastnického práva. Okresní soud ve Vyškově rozsudkem ze dne 7. února 2002, č. j. 7 C 785/99-61, žalobu zamítl v části, v níž se žalobkyně domáhala určení, že žalovaní nejsou spoluvlastníky sporných nemovitostí (výrok I.), určil, že jejich „výlučným a neomezeným“ vlastníkem je žalobkyně (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.). Kupní smlouvu mezi Z. B. a Československým státem - Okresní vodohospodářskou správou Vyškov shledal určitou a tedy platnou. Podle tehdejších právních předpisů právní účinky smlouvy nastaly jejím podpisem. Spoluvlastnický podíl ke sporným pozemkům se tak nemohl stát předmětem dědického řízení a žalovaní jej nemohli nabýt. Námitku vydržení vlastnického práva vznesenou žalovanými, posoudil jako nedůvodnou, protože žalovaní sporné pozemky nikdy fakticky neovládali. Protože jsou žalovaní zapsáni v katastru nemovitostí jako podíloví spoluvlastníci sporných pozemků, má žalobkyně naléhavý právní zájem na určení svého výlučného vlastnictví. Bylo-li však určeno, že je jejich výlučnou vlastnicí, není již dán její naléhavý právní zájem na určení, že žalovaní jejich spoluvlastníky nejsou. K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. změnil tak, že žalobu zamítl (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a nákladech řízení státu (druhý a třetí výrok). Poté, co podstatně doplnil dokazování, dospěl k závěru, že žalobkyně není právní nástupkyní Jihomoravských vodovodů a kanalizací, státního podniku, pokud jde o vlastnictví ke sporným pozemkům. Ty totiž nebyly zařazeny do privatizačního projektu, který je v souladu s ustanovením § 5, § 6 odst. 1 písm. a) a § 10a odst. 5 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby (dále rovněž „zákon o velké privatizaci“), pro určení převáděného majetku rozhodující, a spoluvlastnický podíl žalobkyně v rozsahu spoluvlastnického podílu Z. B. k nim byl do katastru nemovitostí zapsán na její žádost teprve dne 10. března 1999. Žalobkyně tudíž není v řízení aktivně legitimována. S ohledem na uvedený právní názor považoval odvolací soud za nadbytečné posuzovat další otázky, které mohly být pro rozhodnutí ve věci zásadní, zejména platnost kupní smlouvy uzavřené mezi Z. B. a československým státem, a nevypořádal se ani s vydržením vlastnického práva tvrzeným žalovanými od počátku řízení a žalobkyní nově v odvolacím řízení za situace, kdy účastníci nebyli soudem prvního stupně poučeni podle ustanovení § 119a o. s. ř. Žalobkyně napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále rovněž jen „o. s. ř.“) a důvodnost o ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tvrdíc, že restriktivní právní názor zaujatý odvolacím soudem ohledně výkladu zákona o velké privatizaci je nesprávný. Listina, na jejímž základě byla změna zápisu v katastru nemovitostí provedena, je nadto označena jako „Doplnění ke konkurenčnímu privatizačnímu projektu - evidenční číslo MSMNP 25671“ a její spojitost s procesem privatizace je tak zřejmá. Žalobkyně sporné pozemky užívala od roku 1993 v dobré víře, že je nabyla v procesu privatizace. Její právní předchůdci je rovněž v dobré víře užívali již od uzavření kupní smlouvy mezi Z. B. a československým státem v roce 1975 a došlo tak k vydržení jejího vlastnického práva. Žalovaní se k dovolání nevyjádřili. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., protože napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, a je rovněž důvodné, neboť napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně podle vylíčení uplatněného dovolacího důvodu vytýká odvolacímu soudu nesprávnost závěru, že nebyly-li sporné pozemky zahrnuty do privatizačního projektu, nemohly se stát předmětem privatizace a být převedeny na nabyvatele privatizovaného majetku. Právní posouzení je činnost soudu spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jejímž výsledkem je závěr, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Zákon č. 92/1991 Sb. o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, je právní normou řešící otázku tzv. velké privatizace. Jeho účelem bylo převést majetek státu, k němuž mají právo hospodaření státní podniky, státní peněžní ústavy a jiné státní organizace (dále jen "podnik") nebo který je ve správě Pozemkového fondu České republiky, včetně jejich majetkových účastí na podnikání jiných právnických osob, včetně majetkových účastí státu na tomto podnikání na české nebo zahraniční právnické nebo fyzické osoby (§ 1 odst. 1 cit. zák.). Z tohoto ustanovení jednoznačně nevyplývá, zda předmětem převodů má být majetek (tedy souhrn majetkových hodnot), nebo „soubor hmotných, jakož i nehmotných složek podnikání“ (tedy podnik, jak je definován v ustanovení § 5 odst. 1 obchodního zákoníku), popř. „podnik jako výrobce zboží, který svou podnikatelskou činnost provozuje samostatně na základě hospodaření na vlastní účet“ (§ 2 odst. 1 zákona č. 111/1990 Sb., o státním podniku účinného v době vydání zákona o velké privatizaci). Dovolací soud však dospívá k závěru, že převáděny podle tohoto zákona neměly být majetkové hodnoty „samy o sobě“, ale podniky popř. jejich části jako hospodářské jednotky. Dovozuje to zejména z ustanovení § 15 odst. 1 cit. zák., podle něhož s vlastnickým právem k privatizovanému majetku přecházejí na jeho nabyvatele i jiná práva a závazky související s privatizovaným majetkem, a z druhého odstavce téh