32 Cdo 4894/2017 — Nejvyšší soud

32 Cdo 4894/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 7. 2019 Spisová značka:32 Cdo 4894/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.4894.2017.3 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Běžný účet Smlouva o úvěru Jednání právnických osob Opatrovník Dotčené předpisy:§ 710 odst. 2 obch. zák. § 711 obch. zák. § 497 obch. zák. § 21 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017 § 29 odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 29.09.2017 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:22. 10. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 4894/2017-215 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce ve věci žalobkyně Komerční banky, a. s., se sídlem v Praze 1, Na příkopě 33 čp. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, proti žalované SEMPER, spol. s r. o., se sídlem v Praze 5, Hlubočepy, Šejbalové 894/1, PSČ 152 00, identifikační číslo osoby 25949497, zastoupené JUDr. Tomášem Jírou, advokátem se sídlem v Praze, Vinohradská 3330/220, o zaplacení částky 529 561,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 20 C 152/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016, č. j. 16 Co 383/2016-148, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2016, č. j. 16 Co 383/2016-148, v té části jeho výroku, jíž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 2015, č. j. 20 C 152/2015-65, v části přisuzujícího výroku pod bodem I co do částky 529 561,37 Kč, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 23. 9. 2015, č. j. 20 C 152/2015-65, v části přisuzujícího výroku pod bodem I co do částky 529 561,37 Kč, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Žalobkyně se v souzené věci domáhala po žalované zaplacení částky 529 561,37 Kč se smluveným úrokem ve výši 25 % ročně, a to na základě tvrzení, že se jedná o dlužnou částku ze smlouvy o zřízení a vedení běžného účtu, v dodatku k níž se žalobkyně zavázala poskytnout žalované povolený debet do výše 500 000 Kč. Žalovaná povolený debet nesplácela řádně a včas, v důsledku čehož na účtu vznikl nepovolený debet. Žalobkyně vzhledem k tomu od smlouvy odstoupila, běžný účet zrušila a nepovolený debet převedla na zvláštní účet pro nepovolený debet. Dle dodatku ke smlouvě je debetní zůstatek úročen úrokovou sazbou pro nepovolený debet, tj. 25% ročně. Žalovaná založila svou procesní obranu na argumentu, že překročení povoleného debetu způsobila sama žalobkyně svými příkazy. Namítala též, že žalobkyně není oprávněna po zániku smlouvy odstoupením požadovat sjednaný úrok, nýbrž jen úrok v zákonné výši. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 23. 9. 2015, č. j. 20 C 152/2015-65, uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 529 561,37 Kč s úrokem ve výši 8,08 % ročně z částky 529 561,37 Kč od 13. 2. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu v části, ve které se žalobkyně domáhala zaplacení úroku ve výši 16,95 % ročně z částky 529 561,37 Kč od 13. 2. 2015 do zaplacení (výrok pod bodem II), a uložil žalované zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 22 383 Kč (výrok pod bodem III). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že 1. žalobkyně uzavřela se žalovanou dne 2. 4. 2001 smlouvu o zřízení a vedení běžného účtu v Kč (dále též jen „smlouva“) dle § 708 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“), a žalovaná byla prostřednictvím příkazů oprávněna disponovat s prostředky na účtu. 2. dodatkem ke smlouvě ze dne 24. 4. 2012 (dále též jen „dodatek“) žalobkyně umožnila žalované čerpat povolený debet do výše „5000.000“ Kč (správně zjevně 500 000 Kč) na dobu 180 kalendářních dnů, a to hotovostně nebo bezhotovostně; po uplynutí této doby musel účet vykazovat nulový či kreditní zůstatek. Bylo ujednáno, že bude-li účet po uplynutí této doby vykazovat debetní zůstatek, bude celý tento zůstatek považován za nepovolený debet. Žalovaná byla oprávněna kdykoliv během lhůty 180 kalendářních dnů čerpaný povolený debet vyrovnat vklady na účet. Dle článku 1.3 dodatku platilo, že dojde-li během lhůty 180 kalendářních dnů k překročení limitu pro povolený debet, bude celý debetní zůstatek po dobu překročení limitu považován za nepovolený debet. Podle článku 5.1 dodatku je povolený debetní zůstatek úročen sazbou vyhlašovanou v oznámení. Žalovaná byla povinna platit žalobkyni za služby dle ceníku a dále za rezervaci zdrojů. Dle článku 5.5 dodatku byla žalobkyně oprávněna odepisovat veškeré ceny z účtu žalované. 3. v březnu 2014 činil zůstatek na účtu žalované - 495 214,45 Kč, v dubnu 2014 - 150 731,25 Kč, v květnu 2014 - 493 616,35 Kč a v červnu 2014 - 497 476,96 Kč. V červenci 2014 účet žalované vykazoval debet ve výši 506 852,07 Kč, následující měsíc ve výši 518 385,44 Kč a v září 2014 ve výši 529 561,37 Kč. Povolený debet byla žalovaná oprávněna uhradit do 26. 9. 2014. Jediná platba ve prospěch účtu za toto období přišla dne 5. 6. 2014, a to ve výši 585,79 Kč. Banka (žalobkyně) si strhávala z účtu poplatky za vedení účtu, správu úvěru, poplatek za rezervaci a upomínky. Zůstatek úvěru činil 529 561,37 Kč. 4. žalobkyně dne 9. 7. 2014 upozornila žalovanou na vznik nepovoleného debetu a vyzvala ji k jeho úhradě do 26. 7. 2014. Opakovaně ji vyzvala ještě dne 31. 7. 2015 k úhradě narůstajícího nepovoleného debetu ve výši 506 952,07 Kč do 29. 7. 2014 s tím, že ji současně upozornila na možnost odstoupení od smlouvy. Dopisem ze dne 4. 9. 2014 doručeným dne 9. 9. 2014 od smlouvy odstoupila pro její podstatné porušení. Dne 24. 9. 2014 žalované oznámila, že účet zrušila, a vyzvala ji k úhradě nepovoleného debetu ve výši 529 561,37 Kč. Nepovolený debet byl úročen úrokovou sazbou 25 % ročně. Soud prvního stupně usoudil, že smlouva je smlouvou o úvěru podle § 497 a násl. obch. zák., neboť žalobkyně poskytla žalované částku 500 000 Kč, kterou byla žalovaná povinna vrátit včetně úroku do 180 kalendářních dnů, v daném případě do 26. 9. 2014. Za podstatnou označil dohodu v článku 1.3 dodatku, že žalovaná tento maximální limit 500 000 Kč nepřekročí, což nedodržela. Dovodil, že žalovaná dlouhodobě porušovala základní podmínku poskytnutí úvěru, na jejíž porušení byla opakovaně upozorňována, a nepovolený debet nesnížila na částku 500 000 Kč, žalobkyně tedy od smlouvy odstoupila dle § 344 a 345 obch. zák. oprávněně. Námitku žalované, že přečerpání úvěru zavinila svými příkazy sama žalobkyně, odmítl s odůvodněním, že žalobkyně byla v souladu se smlouvou a článkem 5 dodatku oprávněna účtovat si poplatky za správu účtu, úvěru, za upomínky či poplatek za rezervaci zdrojů. Poukázal na to, že žalobkyně se domáhá úroků ve výši 25 % ročně jakožto úroků z nepovoleného debetu s odkazem na článek 5.1 dodatku, avšak ten upravuje povinnost hradit úroky z povoleného, nikoliv nepovoleného debetu, a výši úroků po odstoupení od smlouvy dohodnuta nebyla. Přiznal proto žalobkyni s odkazem na § 351 odst. 2 a § 502 obch. zák. pouze úroky obvyklé. Městský soud v Praze k odvolání žalované v záhlaví označeným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil v té části výroku pod bodem I, kterou bylo žalované uloženo zaplatit žalobkyni částku 529 561,37 Kč, a ve zbývající části tohoto výroku a ve výroku o nákladech řízení je zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud konstatoval, že z důvodu trvající pracovní neschopnosti jejího jednatele ustanovil žalované usnesením ze dne 1. 12. 2017, č. j. 16 Co 383/2016-142, opatrovníka– advokátku Mgr. Janu Kalinovou. Žalovaná podáním datovaným dnem 8. 12. 2016 požádala o zrušení tohoto usnesení a uvedla, že odvolává opatrovnici plnou moc, odvolací soud však usoudil, že důvody pro „zrušení usnesení“ o ustanovení opatrovníka nejsou dány, neboť důvody jeho ustanovení nepominuly, a k „odvolání plné moci“ ustanovenému opatrovníku nepřihlédl. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a v zásadě se ztotožnil též s jeho právním posouzením. Dodal k němu, že z ničeho nevyplývá povinnost žalobkyně dbát o to, aby žalovaná nepřekročila povolený debet, a poznamenal, že žalobkyně nepožaduje úroky z prodlení, ale pouze úroky ze skutečně poskytnutých prostředků. Vyjádřil názor, že okolnost, na úhradu jakého závazku žalované byly prostředky použity (zda na jistinu či na její příslušenství), nebyla pro posouzení sporu podstatná, k čemuž odkázal na ustanovení § 351 odst. 2 obch. zák. Neztotožnil se však se způsobem, jakým soud prvního stupně určil obvyklou výši úroků ve smyslu § 502 obch. zák.