32 Cdo 5069/2016 — Nejvyšší soud

32 Cdo 5069/2016 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 4. 2017 Spisová značka:32 Cdo 5069/2016 ECLI:ECLI:CZ:NS:2017:32.CDO.5069.2016.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Dovolání Dotčené předpisy:§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve znění do 31.12.2013 Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:9. 6. 2017 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 5069/2016 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně HXH architekti, s.r.o., se sídlem v Praze 5 - Smíchově, Grafická 831/20, PSČ 150 00, identifikační číslo osoby 25694251, zastoupené Mgr. Ivanem Chytilem, advokátem se sídlem v Praze 1, Maiselova 38/15, proti žalované Národní knihovně České republiky, příspěvkové organizaci, se sídlem v Praze, Klementinum 190, PSČ 110 01, identifikační číslo osoby 00023221, zastoupené JUDr. Petrem Schlesingerem, advokátem se sídlem v Bratčicích, č. p. 137, o zaplacení 1 646 722 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 307/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2015, č. j. 53 Co 291/2015-297, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 18 392 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce Mgr. Ivana Chytila. Odůvodnění: Žalobkyně se podanou žalobou domáhala zaplacení žalované částky představující rozdíl v odměně za druhé a třetí místo v mezinárodní architektonické soutěži o zpracování návrhu a vyhledání zhotovitele stavby nové budovy Národní knihovny České republiky v Praze. Rozsudkem ze dne 21. 4. 2015, č. j. 30 C 307/2008-247, Obvodní soud pro Prahu 1 žalobě vyhověl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Rozsudek soudu prvního stupně napadla žalovaná odvoláním. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a změnil jej ve výroku o nákladech řízení (výrok první) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok druhý). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Žalovaná jako zadavatelka vyhlásila podle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2004 Sb., o veřejných zakázkách (dále jen „zákon o veřejných zakázkách“) veřejnou soutěž o návrh „Nová budova Národní knihovny České republiky“. Podle čl. 12.3.1. soutěžních podmínek měla porota vyloučit z posuzování všechny návrhy, které nesplňují obsahové požadavky vypsaných soutěžních podmínek a stavebního programu. Podle čl. 14.1 soutěžních podmínek je první cena odměněna částkou 160 000 EUR, druhá cena částkou 120 000 EUR a třetí cena částkou 70 000 EUR. Žalobkyně se umístila na třetím místě. Jako vítězný byl vyhodnocen návrh arch. J. K.. Žalovaná v procesu vyhodnocování a udělování cen pochybila, neboť návrh arch. J. K. měl být v souladu s čl. 12.3 soutěžních podmínek v prvním kole vyřazen. Tento návrh však postoupil do druhého kola a byl následně vybrán jako vítězný. Odvolací soud dospěl shodně se soudem prvního stupně k závěru, že v důsledku pochybení žalobkyně obsadila žalovaná v soutěži třetí místo, za které byla odměněna částkou o 50 000 EUR nižší, než je odměna za druhé místo, a tento rozdíl představuje tzv. abstraktní ušlý zisk žalobkyně ve smyslu § 381 obchodního zákoníku (dále jen „obch. zák.“), neboť lze předpokládat, že za obvyklých podmínek, spočívajících v dodržení závazných soutěžních podmínek, by návrh arch. J. K. do druhého kola nepostoupil, žalobkyně by v soutěži obsadila druhé místo a měla by nárok na odměnu ve výši určené pro druhé místo, tedy na odměnu o 50 000 EUR vyšší. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalované, že v případě, že by byl návrh arch. J. K. vyřazen a nepostoupil by do druhého kola, nebyla by první cena vyhlášena vůbec, případně by porotou bylo vyhlášeno jiné pořadí návrhů. Podle odvolacího soudu sice nelze vyloučit, že v případě vyřazení návrhu arch. J. K. by při jiném složení účastníků druhého kola došlo k vyhlášení pořadí návrhů jinak, ale tato úvaha je pouze hypotetická a pro výsledek sporu irelevantní. Na správnost rozhodnutí soudu prvního stupně nemohla mít podle odvolacího soudu vliv ani skutečnost, že žalovaná nebyla v souvislosti s touto veřejnou soutěží uznána vinnou správním deliktem. Proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 11. 2015, č. j. 53 Co 291/2015-297, podala žalovaná dovolání, majíc za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání opírá dovolatelka o § 237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu podle ní „závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud (a obdobně i soud prvního stupně) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na vyřešení právních otázek hmotného práva, které dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyly vyřešeny nebo měly být vyřešeny jinak.“ Odvolací soud podle dovolatelky v rozporu s § 153 odst. 1 a § 132 o. s. ř. nepřihlédl ke všemu, co vyšlo v řízení najevo, a nerozhodl na základě zjištěného skutkového stavu věci. Rozhodnutí dovolatelky o výběru nejvhodnějšího soutěžního návrhu ze dne 17. 4. 2007 nebylo zrušeno, z čehož dovolatelka dovozuje, že by nemohlo hypoteticky dojít ke změně v pořadí soutěžních návrhů, jak uvedl odvolací soud. V této souvislosti odkázala na nálezy Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 582/01, a ze dne 16. 6. 2003, sp. zn. IV. ÚS 283/2000. Pochybení odvolacího soudu spatřuje dovolatelka rovněž v tom, že se v rozporu s § 205a písm. b) o. s. ř. nezabýval vadami řízení před soudem prvního stupně. Důkazní návrhy dovolatelky nezamítl, navrhované důkazy však ani neprovedl, resp. nezopakoval. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že nesprávně posoudil otázku její odpovědnosti za správní delikt ve smyslu § 102 odst. 1 písm. a) zákona o veřejných zakázkách a za škodu podle § 89 zákona o veřejných zakázkách, neboť nevzal v úvahu, že nebyla uznána vinou správním deliktem podle citovaného zákona a že spáchání správního deliktu (nedodržení postupu podle citovaného zákona, pokud jde o hodnocení nabídky žalobkyně) v této věci vůbec nebylo možné. Odvolací soud podle dovolatelky tvrzený nárok posoudil v rozporu se zásadou stejného zacházení se všemi zájemci a uchazeči o veřejnou zakázku podle § 25 odst. 1 zákona o veřejných zakázkách, neboť pominul, že uchazeč, jehož návrh byl dovolatelkou vyhodnocen jako druhý v pořadí, se přiznání vyšší odměny nedomáhal. Dovolatelka dále namítla, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku zákonných předpokladů její odpovědnosti za škodu podle § 373 obch. zák. ve spojení s § 381 obch. zák., pokud nevzal v úvahu, že ve vztahu k žalobkyni se nedopustila žádného protiprávního jednání, které by bylo příčinou vzniku tvrzené škody. Posouzení odvolacího soudu je podle dovolatelky v rozporu se závěrem vysloveným ve stanovisku občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/80, neboť odvolací soud považoval za ušlý zisk žalobkyně ve smyslu těchto ustanovení obchodního zákoníku zvýšení jejího majetku o zvýšení odměny jako uchazečky o veřejnou zakázku, které nebylo jisté, ale ani pravděpodobné. Žalobkyně je totiž nemohla s ohledem na pravidelný běh věcí, na právní předpisy (zákon o zadávání veřejných zakázek) a na soutěžní podmínky očekávat, neboť rozhodnutí dovolatelky o výběru nabídky první v pořadí nebylo zneplatněno, ani se nestalo neúčinným a ani případná věcná nesprávnost tohoto rozhodnutí by neměla podle prokázaných soutěžních podmínek vliv na výši odměny, kterou dovolatelka žalobkyni přiznala. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud projednal dovolání a rozhodl o něm – v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustál