32 Cdo 5256/2015 – Nejvyšší soud

32 Cdo 5256/2015 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:2. 5. 2016 Spisová značka:32 Cdo 5256/2015 ECLI:ECLI:CZ:NS:2016:32.CDO.5256.2015.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Náklady řízení Dotčené předpisy:§ 142a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:4. 7. 2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 5256/2015 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně Tomiha s. r. o., se sídlem v Ostravě - Mariánské Hory, 28. října 438/219, PSČ 709 00, identifikační číslo osoby 29446767, zastoupené Mgr. Davidem Jüngerem, advokátem se sídlem v Ostravě, 28. října 438/219, proti žalované E. K., o zaplacení 13 045,58 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 11 C 3/2015, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 26 Co 270/2015-177, takto: Usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 6. 2015, č. j. 26 Co 270/2015-177, a rozsudek Okresního soudu v Příbrami ze dne 19. 2. 2015, č. j. 11 C 3/2015-74, ve výroku o nákladech řízení se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Příbrami rozsudkem ze dne 19. 2. 2015, č. j. 11 C 3/2015-74, uložil žalované zaplatit žalobkyni 13 045,58 Kč s příslušenstvím (bod I. výroku) a dále rozhodl, že žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů řízení (bod II. výroku). Soud prvního stupně odůvodnil své rozhodnutí o nákladech řízení postupem podle § 142a odst. 1 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř“), když uzavřel, že žalobkyně nedoložila zaslání předžalobní výzvy žalované. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Praze ve výroku označeným usnesením potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku o nákladech řízení (výrok I.), a dále rozhodl o nepřiznání práva na náhradu nákladů odvolacího řízení žádné z účastnic (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyni nevznikl vůči žalované nárok na náhradu nákladů řízení, neboť žalobkyně řádně nedoložila odeslání tzv. předžalobní výzvy, které je ve smyslu § 142a odst. 1 o. s. ř. jedním ze zákonných předpokladů pro vznik jejího práva na náhradu nákladů řízení. K tvrzení žalobkyně, že předžalobní výzva byla žalované zasílána prostřednictvím pošty, uvedl, že za jediný způsobilý doklad takového tvrzení lze považovat potvrzení pošty, že tato zásilka byla poštou skutečně přijata. Takový doklad však žalobkyně v řízení soudu nepředložila a ani jeho existenci netvrdí, a nečiní tak ani v odvolání, ačkoli již byla seznámena s právním názorem soudu prvního stupně, že počítačová sjetina vlastního podacího archu žalobkyně není způsobilým dokladem k prokázání odeslání předžalobní výzvy. Odvolací soud neshledal ani možnost pro aplikaci § 142a odst. 2 o. s. ř., a to se zdůvodněním, že dlouhodobé nepřebírání zásilek ze strany žalované nelze považovat za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu tohoto ustanovení již proto, že otázka případného skutečného doručení předžalobní výzvy žalované není pro přiznání práva na náhradu nákladů řízení dle § 142a o. s. ř. právně významná. Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. na nesprávném právním posouzení věci. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř., když tvrdí, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva – konkrétně otázky týkající se důsledku absence výzvy dle § 142a o. s. ř. na přiznání náhrady nákladů řízení, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, a ze dne 30. 3. 2015, sp. zn. 29 Cdo 506/2015). Dovolatelka odvolacímu soudu (a rovněž tak soudu prvního stupně) vytýká, že ustanovení § 142a o. s. ř. nesprávně vyložil a aplikoval, neboť se omezil pouze na jeho gramatický výklad, aniž se však zabýval jeho smyslem a účelem. S odkazem na uváděnou judikaturu Nejvyššího soudu tvrdí, že soudy neměly při rozhodování o nákladech řízení jen izolovaně posuzovat, zda žalobkyně postupem vymezeným v § 142a o. s. ř. vyzvala žalovanou k plnění, nýbrž měly přihlédnout i k dalším okolnostem konkrétní věci, za něž judikatura Nejvyššího soudu považuje zejména povahu (a výši) uplatněné pohledávky (za účelem uvážení, zda lze uvažovat o „opomenutí“ dlužníka pohledávku zaplatit), postoj dlužníka k (následně) uplatněné pohledávce a reakci dlužníka na zahájení soudního řízení a doručení žaloby. Soudy obou stupňů se však uvedenými okolnostmi vůbec nezabývaly a omezily se pouze na konstatování, že žalobkyně odeslání výzvy žalované nedoložila. Tato skutečnost však není podle ustálené soudní praxe zásadním důvodem pro nepřiznání náhrady nákladů řízení v případech, kdy žalovaný (dlužník) ani po doručení žaloby dluh nezaplatí (jak tomu bylo v souzené věci), popřípadě jinak nepřivodí jeho zánik. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení (nesprávně uvedeno rozsudek) odvolacího soudu a rozsudek soudu prvního stupně v rozsahu jeho druhého výroku a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí a odvolací soud se při výkladu ustanovení § 142a o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je tedy i důvodné. Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostmi), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Tyto vady dovolatelka netvrdila a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. § 242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou (dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř.). Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k učinění závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv. Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Zákonem č. 396/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, byl s účinností od 1. 1. 2013 (mimo jiné) upraven [jako „nový a další“ předpoklad pro vznik práva žalobce, který měl úspěch ve věci zahájené podle ustanovení § 80 písm. b) o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013, na náhradu nákladů řízení] institut tzv. předžalobní výzvy k plnění (§ 142a o. s. ř.). Podle ustanovení § 142a o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 (které se uplatní i v souzené věci) žalobce, který měl úspěch v řízení o splnění povinnosti, má právo na náhradu nákladů řízení proti žalovanému, jen jestliže žalovanému ve lhůtě nejméně 7 dnů před podáním návrhu na zahájení řízení zaslal na adresu pro doručování, případně na poslední známou adresu výzvu k plnění (odstavec 1). Jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, může soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti žalobci přiznat i v případě, že žalobce žalovanému výzvu k plnění za podmínek uvedených v odstavci 1 nezaslal (odstavec 2). Výkladem ustanovení § 142a o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 (tj. otázkami souvisejícími s institutem tzv. předžalobní výzvy k plnění) se Nejvyšší soud zabýval v usnesení ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 29 Cdo 4388/2013, uveřejněném pod číslem 75/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), přičemž závěry, k nimž dospěl (a k nimž se přihlásil i v dalších svých rozhodnutích, jež jsou veřejnosti k di