32 Cdo 5956/2017 — Nejvyšší soud

32 Cdo 5956/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 12. 2019 Spisová značka:32 Cdo 5956/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:32.CDO.5956.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zastoupení Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 22 odst. 2 obč. zák. § 20 odst. 2 obč. zák. § 218 písm. b) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 3. 2020 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 5956/2017-1112 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Miroslava Galluse a Mgr. Jiřího Němce věci žalobkyně DW Forklift s. r. o., se sídlem v Praze 5 – Zličíně, Strojírenská 260/14, PSČ 155 21, identifikační číslo osoby 62416120, zastoupené Mgr. Milanem Polákem, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Florenci 2116/15, proti žalované ALGECO s. r. o., se sídlem ve Spytihněvi, Olšík 586, PSČ 763 64, identifikační číslo osoby 25520334, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobkyně A. F., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného Mgr. Danielem Hájkem, LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohradská 29/93, o zaplacení částky 43 264 559 Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu o zaplacení částky 3 373 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 36 Cm 195/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 4 Cmo 172/2016-1002, 4 Cmo 11/2017, takto: I. Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 4. 2017, č. j. 4 Cmo 172/2016-1002, 4 Cmo 11/2017, v potvrzujícím výroku o věci samé a v obou výrocích o nákladech řízení, jakož i rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2016, č. j. 36 Cm 195/2010-861, ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 26. 7. 2016, č. j. 36 Cm 195/2010-945, v zamítavém výroku o vzájemné žalobě a ve výroku o nákladech řízení o doplnění rozsudku, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. II. Ve zbývající části se dovolání odmítá. Odůvodnění: Žalobkyně se v souzené věci po původní žalované TOUAX s. r. o., se sídlem v Praze 8, Křižíkova 148/34, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 28160916, domáhala zaplacení částky 43 264 559 Kč se zákonným úrokem z prodlení, jako smluvní pokuty sjednané ve smlouvě označené jako Smlouva na dodávky (dále též jen „smlouva na dodávky“ či „smlouva“) pro případ, že původní žalovaná jako objednatel odebere od žalobkyně jako zhotovitele menší než ujednaný počet výrobků. Původní žalovaná žalobou uplatněný nárok popřela, a to paralelně z několika důvodů, v prvé řadě na základě argumentu, že smlouva na dodávky je neplatná z důvodu kolize jejích zájmů a zájmů osoby, která ji při uzavření smlouvy zastupovala, tj. A. F., vedlejšího účastníka na straně žalobkyně (dále jen „vedlejší účastník“ či „F.“). V průběhu řízení uplatnila vzájemnou žalobou právo na zaplacení částky 3 373 000 Kč s úrokem z prodlení z titulu bezdůvodného obohacení, které mělo žalobkyni vzniknout na její úkor tím, že v době od 1. 8. 2008 do 30. 6. 2010 bez právního důvodu užívala její stroje. Původní žalovaná tvrdila, že na základě smlouvy na dodávky byly žalobkyni předmětné stroje bezplatně zapůjčeny na dobu šesti měsíců, tj. do 6. 1. 2009, následně je tedy užívala již bez právního důvodu. Z důvodu neplatnosti uvedené smlouvy pak neexistoval právní důvod pro užívání strojů ani před datem 6. 1. 2009. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 2. 2016, č. j. 36 Cm 195/2010-861, uložil původní žalované zaplatit žalobkyni částku 41 860 668 Kč s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil řízení co do požadavku na zaplacení částky 1 403 981 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem II) a rozhodl o nákladech řízení (výrok pod bodem III). Doplňujícím rozsudkem ze dne 26. 7. 2016, č. j. 36 Cm 195/2010-945, doplnil tento rozsudek o výrok pod bodem IV, kterým zamítl vzájemnou žalobu a rozhodl o nákladech řízení o doplnění rozsudku. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi žalobkyní a původní žalovanou byla dne 7. 7. 2008 uzavřena smlouva, v níž se žalobkyně zavázala pro původní žalovanou zabezpečit výrobu ocelových dílů vymezených v prvním odstavci článku II. V článku III si strany sjednaly roční objem dodávek každého jednotlivého dílu v počtu kusů za rok s tím, že podle druhého odstavce se roční objem dodávek může měnit v rozmezí plus/mínus 25 %. Podle třetího odstavce měl objednatel zhotoviteli sdělit každého 25. příslušného měsíce množství kontejnerů, které se budou vyrábět v příštím měsíci, a každé úterý mu sdělit přesné množství každé položky na každý den následujícího týdne. Ceny jednotlivých dílů jsou v článku IV. smlouvy sjednány bez materiálu, když smlouva předpokládala i dodávky materiálu ze strany objednatele. Odstavce 6 až 8 článku IV. upravují bezplatné zapůjčení strojů objednatele zhotoviteli pro výrobu předmětných dílů s tím, že po uplynutí šesti měsíců trvání smlouvy se obě strany dohodnou, zda stroje budou zhotoviteli dále zapůjčeny, či zda mu budou nabídnuty k odprodeji, případně zda si zhotovitel zajistí vlastní výrobní zařízení. V článku VI. odst. 3 smlouvy se objednatel zavázal zaplatit zhotoviteli 50 % ceny z neodebraných výrobků (bez materiálu) jako náhradu za rezervaci výrobní kapacity, pokud odebere méně než 75 % ročního plánu dodávek (včetně dodávek sjednané tolerance). Smlouva byla uzavřena na dobu určitou na 24 měsíců od data jejího podpisu s tím, že mohla být automaticky prodloužena o dalších 12 měsíců, pokud se žádná ze smluvních stran nevyjádří jinak alespoň 30 dní před koncem období, na které byla uzavřena. Soud prvního stupně uvedl, že původní žalovaná předložila k prokázání svých tvrzení o rozdílných zájmech původní žalované a vedlejšího účastníka a jeho „zájmové skupiny“, do níž měla patřit i žalobkyně, obsáhlé přehledy těchto protichůdných zájmů včetně zpracovaných grafických schémat řízení a propojení některých osob kolem vedlejšího účastníka s příslušnými listinnými důkazy – převážně e-mailovou korespondencí vedlejšího účastníka. Hodlala tak prokázat, že vedlejší účastník podepisoval smlouvu jménem původní žalované s úmyslem dosáhnout pro ni nevýhodného outsourcingu výroby ocelových dílů u žalobkyně při zatajení francouzskému vedení společnosti o tom, že k výrobě bylo možné použít halu v XY a že při výběru dodavatele ocelových dílů pro původní žalovanou vedlejší účastník již předem plánoval, že tuto výrobu bude ve skutečnosti zajišťovat jeho společnost W. Soud prvního stupně usoudil, že z některých e-mailů lze sice dovodit zjevně úzké vztahy mezi vedlejším účastníkem a žalobkyní, za podstatnější však označil důkazy zachycující projevy osob, které byly oprávněny skutečně rozhodnout o uzavření smlouvy a následném ukončení smluvního vztahu s žalobkyní, tj. jednatele původní žalované pana R. W. a vedení francouzské mateřské společnosti T. – pana Ch. B. Soud prvního stupně konstatoval, že původní žalovaná povinnost zajištěnou smluvní pokutou za roky 2009 a 2010 nesplnila a žalobkyně dopisem ze dne 2. 11. 2010 uplatnila nárok na smluvní pokutu. Dovodil, že vedlejší účastník se sice podílel na přípravě a uzavření smlouvy, činil tak ale podle pokynů jednatele původní žalované a zejména podle pokynů pana B. z vedení mateřské společnosti. Argumentoval, že o outsourcingu výroby ze závodu původní žalované na žalobkyni nerozhodoval před uzavřením smlouvy vedlejší účastník sám, když úkoly související s plánovaným zvýšením kapacity výroby původní žalované plnily i další osoby. Vyhodnotil jako nereálné, že by uzavření smlouvy s žalobkyní mohl jednoznačně ovlivnit pouze vedlejší účastník zejména tím, že by zatajil existenci možného využití haly v XY. Vyjádřil názor, že otázka výhodnosti či nevýhodnosti outsourcingu pro původní žalovanou není pro řízení relevantní za situace, kdy vedlejší účastník sám o uzavření smlouvy s žalobkyní či o jejím obsahu zjevně nemohl rozhodnout. Smlouvu na dodávky posoudil jako smlouvu kombinovanou, uzavřenou podle § 409 a násl. a § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, zrušeného ke dni 1. 1. 2014 (dále též jen „obch. zák.“). Ujednání smlouvy určující roční objemy dodávek dílů i o smluvní pokutě shledal zcela jednoznačnými. Žalobkyni dal za pravdu, že výše smluvní pokuty za neodebrané výrobky se vztahuje nikoli k 75 %, nýbrž k 100 % celkového plánovaného ročního objemu. S ujednáním, že smluvní pokuta představuje náhradu za rezervaci výrobní kapacity, se vypořádal tak, že je irelevantní, o jakou výrobní kapacitu se mělo konkrétně jednat. V otázce moderace smluvní pokuty podle § 301 obch. zák. uzavřel, že neshledal mimořádné okolnosti, které by ji od