32 Cdo 806/2013 — Nejvyšší soud

32 Cdo 806/2013 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:11. 3. 2015 Spisová značka:32 Cdo 806/2013 ECLI:ECLI:CZ:NS:2015:32.CDO.806.2013.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Zastoupení Závazkové vztahy obchodní Vady řízení Dotčené předpisy:§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 237 odst. 3 o. s. ř. ve znění do 31.12.2012 § 3 odst. 3 předpisu č. 201/2002Sb. § 3 odst. 1 písm. b) předpisu č. 201/2002Sb. § 9 odst. 3,4 o. s. ř. § 261 odst. 3 písm. c) obch. zák. ve znění do 31.12.2013 § 261 odst. 6 obch. zák. ve znění do 31.12.2013 § 213 odst. 2 o. s. ř. § 219a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:1. 6. 2015 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 26.10.2015IV.ÚS 3156/15JUDr. Jaromír Jirsaodmítnuto7.6.2016 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Cdo 806/2013 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně KRÁLOVOPOLSKÁ, a. s., se sídlem v Brně, Křižíkova 2989/68a, Královo Pole, PSČ 612 00, identifikační číslo osoby 46347267, zastoupené JUDr. Alešem Ondrušem, advokátem, se sídlem v Brně, Bubeníčkova 502/42, PSČ 615 00, proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem v Praze 1, Letenská 525/15, PSČ 118 00, identifikační číslo osoby 00006947, o zaplacení částky 49 064 372 Kč s příslušenstvím a částky 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 19 Cm 114/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 24. října 2012, č. j. 5 Cmo 180/2012-505, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. ledna 2011, č. j. 19 Cm 114/2008-409, zastavil řízení co do částky 500 000 Kč s úrokem z prodlení (výrok pod bodem I), zamítl žalobu o zaplacení částky 49 564 372 Kč s úrokem z prodlení ve výši 26 % p. a. od 1. dubna 1998 do zaplacení a částky 74 707 766 Kč představující úroky z prodlení z částky 49 564 372 Kč ve výši 26 % p. a. od 1. dubna 1998 do 16. ledna 2004 (výroku pod bodem II), a rozhodl o nákladech řízení tak, že se žalované jejich náhrada nepřiznává (výroku pod bodem III). Vrchní soud v Praze k odvolání obou účastníků rozsudek soudu prvního stupně v žalobkyní napadeném zamítavém výroku pod bodem II potvrdil „ve znění“, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 49 064 372 Kč s úroky z prodlení ve výši 26 % p. a. z částky 49 564 372 Kč za období od 1. dubna 1998 do zaplacení a s úroky z prodlení ve výši 26 % p. z částky 49 564 372 Kč od 1. dubna 1998 do 16. ledna 2004 (výrok pod bodem I). Ve výroku pod bodem III pak tento rozsudek k odvolání žalované změnil tak, že žalobkyni uložil zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 228 888 Kč (výrok pod bodem II), a uložil žalobkyni zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení částku 355 800 Kč (výrok pod bodem III). Rozsudek odvolacího soudu (podle obsahu dovolací argumentace jen ve výroku o věci samé) napadla žalobkyně dovoláním. Se zřetelem k době vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“). Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu za splnění předpokladu, že to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. dovolání oproti očekávání dovolatelky přípustné není. Základem, z něhož se odvíjí přípustnost dovolání ve smyslu tohoto ustanovení, je rozdílnost (nesouhlasnost) rozhodnutí soudů obou stupňů (tzv. diformita). Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu o nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Diformitou nelze ovšem rozumět rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně konstituuje nebo deklaruje práva a povinnosti v právních vztazích účastníků (srov. usnesení ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné pod číslem 52/1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a dále též např. usnesení ze dne 24. ledna 2005, sp. zn. 20 Cdo 199/2004, a rozsudek ze dne 28. listopadu 2012, sp. zn. 32 Cdo 4470/2010, které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). V daném případě pak soud prvního stupně i odvolací soud dospěly, byť cestou rozdílného právního posouzení, ke shodnému závěru o právech a povinnostech účastníků, jež jsou předmětem sporu, totiž že žalobkyně uplatněný nárok na vydání bezdůvodného obohacení vůči žalované nemá. Rozsudek odvolacího soudu je tudíž rozsudkem potvrzujícím. Protože nejsou splněny předpoklady přípustnosti ani podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (rozsudku soudu prvního stupně nepředcházelo rozhodnutí, jež by bylo zrušeno odvolacím soudem), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů stanovených v § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zrušeném nálezem Ústavního soudu ze dne 21. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ke dni 31. prosince 2012), tj. dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), proto při zkoumání, zda napadené rozhodnutí má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil, případně jejichž řešení zpochybnil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Zásadní význam rozhodnutí po právní stránce může přitom založit jen taková právní otázka, která je pro toto rozhodnutí určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003). Právní otázky, které dovolatelka výslovně formulovala, kritériím stanoveným v § 237 odst. 3 o. s. ř. nevyhovují a otázka, pro jejíž řešení by bylo napadené rozhodnutí možno shledat zásadně právně významným, není zahrnuta ani v obsahovém vymezení uplatněných dovolacích důvodů. Na řešení v pořadí první z předložených otázek, „zda může být Česká republika zastupována advokátem v řízení, v němž předmět sporu přesahuje částku 250 milionů Kč, a zda v takovém případě není povinné zastoupení Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových podle ustanovení § 3 odst. 1 písm. b) zákona č. 201/2002 Sb.“, rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá; předpoklad, z něhož tato otázka vychází, totiž že předmět sporu přesahuje částku 250 milionů Kč, neodpovídá obsahu spisu. Dovolatelka k této částce dochází postupem, jehož se týká v pořadí druhá z otázek, totiž „zda je možné v případě žaloby o vydání bezdůvodného obohacení posoudit část předmětu sporu, odpovídající bezdůvodnému obohacení ve výši úroků z prodlení, jako příslušenství pohledávky“. Částky přesahující 250 000 000 Kč se dovolatelka dobrala nejen součtem žalobou požadované jistiny ve výši 49 064 372 Kč (kterou jí má žalovaná dosud dlužit) a kapitalizovaného úroku z prodlení z jiné částky 49 564 372 Kč (podle tvrzení dovolatelky zaplacené, leč s prodlením) za dobu od 1. dubna 1998 do 16. ledna 2004 ve výši 74 706 259,56 Kč (dle dovolatelky), popř. ve výši 74 707 766 Kč (jak jej vyčíslil soud prvního stupně), nýbrž též kapitalizovaného úroku z prodlení z žalované jistiny 49 064 372 Kč, který v dovolání vyčíslila částkou 153 511 044,54 Kč. Přitom ustanovení § 3 odst. 3 zákona č. 201/2