32 Odo 1104/2005 — Nejvyšší soud

32 Odo 1104/2005 citace  Právní věta:Důvodem pro zánik ručení státu za závazky příspěvkových organizací podle § 74 zákona č. 218/2000 Sb. není skutečnost, že se na podkladě § 2 odst. 2 zákona č. 290/2002 Sb. ze státní příspěvkové organizace stala příspěvková organizace kraje. Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:9. 11. 2006 Spisová značka:32 Odo 1104/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1104.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Heslo:Příspěvkové organizace Dotčené předpisy:§ 74 předpisu č. 218/2000Sb. § 303 předpisu č. 513/1991Sb. § 304 předpisu č. 513/1991Sb. § 305 předpisu č. 513/1991Sb. § 306 předpisu č. 513/1991Sb. § 307 předpisu č. 513/1991Sb. § 308 předpisu č. 513/1991Sb. § 309 předpisu č. 513/1991Sb. § 310 předpisu č. 513/1991Sb. § 311 předpisu č. 513/1991Sb. § 312 předpisu č. 513/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:A Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Publikováno ve sbírce pod číslem:86 / 2007 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 1104/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Kateřiny Hornochové v právní věci žalobkyně B. s. r. o., proti žalované České republice - Ministerstvu financí, za kterou jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, o zaplacení 69 904,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 200/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. dubna 2005, č.j. 20 Co 51/2005-36, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 1. prosince 2004, č.j. 24 C 200/2004-22, jímž Obvodní soud pro Prahu 1 uložil žalované zaplatit žalobkyni částku 69 904,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení žalované částky jako kupní ceny dodaného zdravotnického materiálu z titulu ručení státu za závazky dlužníka N. P., které vzniklo v době do 31. prosince 2002, kdy byla uvedená nemocnice státní příspěvkovou organizací. Mezi účastníky řízení nebylo pochyb o tom, že dluh příspěvkové organizace N. P. (dále též jen „příspěvková organizace“, případně „dlužník“) v nárokované výši existuje a že vznikl v souvislosti s provozováním její hlavní činnosti před změnou osoby vykonávající funkci jejího zakladatele, kdy se ze státní příspěvkové organizace stala příspěvkovou organizací kraje. K této organizační změně došlo k 1. lednu 2003 v důsledku § 2 odst. 2 zákona č. 290/2002 Sb., o přechodu některých dalších věcí, práv a závazků České republiky na kraje a obce, občanská sdružení působící v oblasti tělovýchovy a sportu a o souvisejících změnách a o změně zákona č. 157/2000 Sb., o přechodu některých věcí, práv a závazků z majetku České republiky, ve znění zákona č. 10/2001 Sb., a zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů. Spornou byla otázka odpovědnosti žalované, která založila obranu i v odvolacím řízení na námitce, že její ručení založené ustanovením § 74 zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), zaniklo změnou právní formy dlužníka. Na podporu tohoto názoru odvolatelka odkázala na závěry stanoviska JUDr. J. B., CSc., vedoucího sektoru veřejného práva Ústavu státu a práva AV ČR, které si nechala vypracovat a v němž uvedený autor dovodil, že ručení podle § 74 zákona č. 218/2000 Sb. je ručením veřejnoprávním, které bylo založeno veřejnoprávním zákonem, nepodléhá režimu občanskoprávních nebo obchodněprávních kodexů a skončilo tím, že subjekt (dlužník) přestal patřit mezi ty subjekty, na něž se vztahovalo. Odvolací soud této argumentaci odvolatelky o zániku ručení státu jako důsledku vyplývajícímu z ustanovení § 2 odst. 2, věty první, zákona č. 290/2002 Sb., podle něhož se dnem 1. ledna 2003 se stávají státní příspěvkové organizace uvedené v § 1 příspěvkovými organizacemi kraje, nepřisvědčil. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, přičemž se ztotožnil i s jeho základní výchozí úvahou, že i na ručení státu založené ustanovením § 74 zákona č. 218/2000 Sb. (jak tomu bylo v posuzované věci) je třeba aplikovat obecně platná ustanovení o ručení, obsažená v předpisech práva občanského. Názor žalované, že se na toto ručení občanskoprávní předpisy nevztahují, nepovažuje za správný. Jak dále uvedl v odůvodnění rozhodnutí, v případě ručení jde totiž o zajišťovací institut občanského práva; proto samotná okolnost, že ručení bylo založeno veřejnoprávním předpisem (rozpočtovými pravidly), neznamená vyloučení aplikace občanskoprávních předpisů platných pro ručitelský závazek v rámci právního vztahu, k němuž se ručení váže. Za stavu, kdy zajišťovaný závazek vznikl z obchodního vztahu mezi žalobkyní a dlužníkem, je třeba podle odvolacího soudu i na ručitelský závazek státu aplikovat § 303 až 312 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), nikoli tedy § 546 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“), jak nesprávně dovodil soud prvního stupně. Nezaniká-li ručení ani zánikem právnické osoby (srov. § 311 odst. 2 obch. zák.), nemůže podle odvolacího soudu (arg. a maiori ad minus) zaniknout ani v důsledku změny osoby vykonávající funkci zakladatele právnické osoby, jak tomu bylo v souzené věci. Ustanovení § 1 odst. 2 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb. ve spojení s odkazem na § 38 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích, podle něhož přecházejí na jednotlivé kraje dnem 1. ledna 2001 výslovně jen závazky státu vzniklé z činnosti převáděných organizačních složek státu, v souzené věci aplikovat nelze, jelikož v předmětném sporu jde o závazek státu z ručení za závazek příspěvkové organizace, na jejímž postavení samostatné právnické osoby nic nezměnil ani zákon č. 219/2000 Sb. Odvolací soud uzavřel, že stát se nemůže, poukazem na následnou změnu zakladatele těchto organizací v důsledku § 2 odst. 2 zákona č. 290/2002 Sb., zprostit odpovědnosti vzniklé zákonným ručením za závazky, které převzaly jeho příspěvkové organizace, jelikož ze samotné okolnosti, že se státní příspěvkové organizace staly ke dni 1. ledna 2003 příspěvkovými organizacemi kraje, nelze zánik ručitelského závazku za již splatné závazky těchto organizací dovozovat. Proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním, majíc za to, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolatelka nesouhlasí se závěrem soudů obou stupňů o trvání ručitelského závazku státu, který vznikl podle § 74 zákona č. 218/2000 Sb., i po přechodu dlužníka ze státu pod kraj, přičemž poukazuje na opačný názor Ministerstva financí a již jmenovaného JUDr. J. B., CSc. Domnívá se, že k odstranění tak závažného výkladového rozporu ve věci, která není dosud dostatečně judikována a má ve svých důsledcích výrazný dopad na státní rozpočet, může přispět pouze rozhodnutí Nejvyššího soudu. Proto navrhla, aby dovolací soud připustil dovolání a napadené rozhodnutí v celém rozsahu zrušil. Dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé a dovolací soud spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí v řešení právní otázky, zda-li i poté, co se státní příspěvková organizace stala příspěvkovou organizací kraje (tj. po změně osoby vykonávající funkci zakladatele příspěvkové organizace), trvá nadále ručení státu za závazky příspěvkové organizace, které vzniklo v době, kdy byla státní příspěvkovou organizací, neboť tato otázka nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud vyřešena. Vzhledem k přípustnosti podaného dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (srov. § 242 odst. 3, větu druhou, o. s. ř.). Tyto vady však dovolatelkou namítány nejsou a dovolací soud je z obsahu spisu neshledal. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal v napadeném rozsahu (srov. § 242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán upla