32 Odo 1172/2004 — Nejvyšší soud

32 Odo 1172/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2006 Spisová značka:32 Odo 1172/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2006:32.ODO.1172.2004.1 Typ rozhodnutí:Usnesení Dotčené předpisy:§ 135 předpisu č. 99/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. NEJVYŠŠÍ SOUD ČESKÉ REPUBLIKY 32 Odo 1172/2004 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Zdeňka Dese v právní věci žalobkyně V. L. C., spol. s r.o., proti žalované České republice – Celnímu úřadu O., o vydání věci, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 21C 236/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. května 2004, č.j. 11 Co 49/2004-46, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ostravě shora označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 5. listopadu 2003, č.j. 21 C 236/2002-28, jímž Okresní soud v Ostravě zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované vydat žalobkyni nákladní automobil specifikovaný ve výroku rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení (výrok I.). Dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s právními závěry, které z nich soud prvního stupně dovodil. Podle shodného právního posouzení soudů obou stupňů nebyla splněna podmínka úspěšného uplatnění reivindikační žaloby, tj. protiprávní zadržování věci ze strany žalované. V souvislosti s odvolacími námitkami odvolatelky (žalobkyně) o nicotnosti správního rozhodnutí odvolací soud vysvětlil, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu. Vždy však posuzuje, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný nebo vykonatelný. Jak již bylo judikováno Nejvyšším soudem, nicotným je správní akt vydaný takzvaně absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. V posuzované věci bylo vydáno rozhodnutí o zajištění zboží – předmětného automobilu Celním úřadem O., jemuž tuto pravomoc dává § 309 odst. 1 písm. b) zákona č. 13/1993 Sb., v platném znění (dále též jen „celní zákon“). Řízení o celním deliktu, k jehož projednání lze podle uvedeného ustanovení zajistit zboží, o kterém lze důvodně předpokládat, že bylo ke spáchání celního deliktu užito nebo určeno, anebo bylo celním deliktem získáno, nebo bylo za zboží celním deliktem získané, u uvedeného celního úřadu probíhá, takže předmětné rozhodnutí bylo vydáno věcně příslušným správním orgánem. Odvolání proti uvedenému rozhodnutí žalobkyně nepodala. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního ani druhého stupně není oprávněn zkoumat věcnou správnost rozhodnutí, rozhodnutí je pravomocné a soud je jím ve smyslu § 135 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) vázán. Jestliže žalobkyně nevyužila zákonné možnosti podat proti rozhodnutí odvolání, nemůže tento nedostatek zhojit v občanskoprávním řízení prostřednictvím žaloby, jíž se domáhá po žalované plnění ve smyslu § 126 odst. 1 občanského zákoníku (dále též jen „obč. zák.“). Odvolací soud proto rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v posouzení otázky, zda lze za nicotné rovněž považovat rozhodnutí, jímž došlo k překročení pravomoci správním orgánem, jejíž posouzení odvolací soud pominul, a zda v daném případě k překročení pravomoci skutečně došlo, jak tomu v souzené věci dle jejího mínění bylo. Sama skutečnost o probíhajícím jednání u celního úřadu není podle názoru dovolatelky dostatečným argumentem pro závěr o tom, že napadené rozhodnutí bylo vydáno příslušným správním orgánem. Vadu řízení vedoucí k nesprávnému rozhodnutí ve věci spatřuje v tom, že se odvolací soud nevypořádal s jejími odvolacími námitkami. Dovolatelka tak odvolacímu soudu vytýká, že učinil závěr o vydání rozhodnutí v mezích pravomoci celního úřadu, ačkoli pominul vyhodnotit pro případné překročení pravomoci určující otázku, zda lze na vozidlo nahlížet jako na zboží ve smyslu § 309 celního zákona. Dovolatelka zastává názor, že tomu tak není, jelikož lze za ně považovat pouze nezákonně dovezené či vyvezené zboží. V ustanovení § 2 celního zákona definované zboží jako veškeré hmotné věci movité a elektrická energie uvedené v kombinované nomenklatuře celního sazebníku je třeba podle jejího názoru vykládat v kontextu celého celního zákona. Již ze samotné skutečnosti, že vozidlo v daném případě nebylo předmětem celního řízení, neboť se nejednalo o dovážené (ani vyvážené) zboží, dovolatelka dovozuje, že vozidlo nelze za zboží ve smyslu celního zákona považovat. Lze ho posoudit pouze jako dopravní prostředek určený k přepravě zboží, na čemž je bez jakéhokoliv vlivu skutečnost, že vozidlem bylo přepravováno zboží, které dle tvrzení celního úřadu bylo použito ke spáchání celního deliktu. Pro tento závěr dovolatelka nachází oporu v samotném celním zákoně, který v mnoha ustanoveních pojem zboží a dopravní prostředek, kterým se zboží dopravuje, rozlišuje. V této souvislosti dovolatelka argumentuje i § 293 celního zákona, v němž jsou vymezena porušení celních předpisů, která zakládají odpovědnost za celní přestupek či celní delikt. Má za to, že pojem zboží uvedený v tomto ustanovení koresponduje s pojmem zboží dle § 309 celního zákona. Hovoří-li se proto například v § 293 písm. a) celního zákona o porušení celních předpisů tím, kdo nezákonně doveze nebo vyveze zboží, má dovolatelka za to, že zbožím, které lze v důsledku tohoto porušení ve smyslu § 309 zajistit, je právě a pouze toto nezákonně dovezené nebo vyvezené zboží. Dovolatelka rovněž oponuje argumentaci žalované opírající se o vyhlášku č. 136/1998 Sb., o osvobození zboží od dovozního cla, z jejíž samotné věcné působnosti vyplývá, že se vztahuje pouze na zboží, které ve smyslu § 55 celního zákona podléhá dovoznímu clu, za což nelze považovat vozidlo sloužící k přepravě zboží. Názor odvolacího soudu o možnosti zajistit ve smyslu § 309 celního zákona dopravní prostředek, v jehož útrobách, popřípadě zavazadlech cestujících, která se v dopravním prostředku nacházejí, bylo přepravováno zboží v rozporu s celními předpisy, podle názoru dovolatelky nemůže obstát i ze samotné logiky věci. Ve svém důsledku by totiž znamenal oprávnění celního úřadu (s následnou možností prodeje) zajistit jakýkoliv dopravní prostředek (vlak, autobus, loď či letadlo), který byl užit k přepravě nákladu, který nebyl proclen v souladu s celními předpisy. Dovolatelka tak zastává názor, že Celní úřad v O. překročil svou zákonnou pravomoc, resp. že jeho jednání nemá v zákoně oporu. Proto navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání v této věci není přípustné. Podle ustanovení § 236 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, se jedná zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) ve spojení s § 237 odst. 3 o. s. ř. je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otev