32 Odo 124/2004 — Nejvyšší soud

32 Odo 124/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 1. 2005 Spisová značka:32 Odo 124/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.124.2004.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 1 předpisu č. 143/1992Sb. § 13 předpisu č. 550/1991Sb. § 580 předpisu č. 40/1964Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 124/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobce S. k., P. 5, Z. 11, IČ , zastoupeného, advokátem, proti žalované … pojišťovně České republiky, zastoupené, advokátem, o zaplacení 6 762 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 17 C 161/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 22 Co 420/2002-185, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 66 540 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. J. S., advokáta se sídlem v ... O d ů v o d n ě n í : Nejvyšší soud České republiky s ohledem na oznámenou a doloženou skutečnost, že po podání dovolání žalobkyní N. s p. P., se sídlem v P. I/84, IČ …, došlo rozhodnutím … kraje ze dne 24. června 2004 ke zrušení N. s p. P., , s účinností ke dni 30. června 2004, a k tomuto dni přešly její práva a závazky na … kraj, rozhodl usnesením ze dne 25. listopadu 2004 v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 a 3 o. s. ř. ve spojení s § 243c odst. 1 o. s. ř. o tom, že v řízení bude pokračováno se … krajem. V předešlém řízení Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 22 Co 420/2002-185 potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 21. prosince 2001, č.j. 17 C 161/2000-160, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 6 762 000 Kč s 0,05% úrokem denně od 15. ledna 1993 do zaplacení a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, který vyšel ze zjištění, že ve 2. pololetí roku 1992 byly předchůdkyni žalobce (příspěvkové organizaci) vyplaceny prostřednictvím žalované ze státního rozpočtu prostředky na platovou úpravu zaměstnanců podle usnesení vlády České republiky č. 552 ze dne 16. 9. 1992 ve výši 6 762 000 Kč, že žalovaná vyplatila předchůdkyni žalobce na zálohách na poskytování zdravotnické péče více než kolik předchůdkyně žalobce spotřebovala na poskytování zdravotnické péče a předchůdkyně žalobce byla povinna tento přeplatek poskytnutých financí žalované vrátit, přičemž žalovaná si předmětnou částku započetla proti své pohledávce z titulu přeplatku poskytnutých financí na zdravotní péči vůči předchůdkyní žalobce. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně nepochybil, aplikoval-li na danou věc § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 143/1992 Sb., který umožnil poskytovat plat zaměstnancům zaměstnavatele, který byl příspěvkovou organizací, z úhrad podle zvláštních zákonů, jimiž v daném případě byly zákony všeobecného zdravotního pojištění z. č. 550/1991 Sb. a z. č. 551/1991 Sb., podle kterých byla žalovaná oprávněna zahrnout prostředky poskytnuté na platovou úpravu do celkového objemu finančních prostředků poukázaných na úhradu zdravotní péče, jestliže i ze smlouvy uzavřené mezi účastníky vyplývalo, že zdravotnické zařízení poskytne zdravotní výkony svými zdravotnickými pracovníky. Odvolací soud konstatoval, že soud prvního stupně poté dospěl ke správnému závěru, že žalovaná byla oprávněna podle § 580 obč. zák. si částku 6 762 000 Kč vůči předchůdkyni žalobce započíst proti své pohledávce vzniklé z přeplatků na zálohách úhrady zdravotní péče, neboť šlo o pohledávky stejného druhu. Proti rozsudku odvolacího soudu podala předchůdkyně žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Má za to, že v dané věci se jedná o otázku zásadního významu, neboť judikatura neřešila dosud otázku možnosti poskytnutí finančních prostředků na platovou úpravu podle usnesení vlády č. 552/1992 jako součást financování zdravotnických zařízení podle zákona č. 550/1991 Sb. a z. č. 551/1991 Sb. Dovolatelka nezpochybňuje, že podle uvedených zákonů a uzavřené smlouvy s žalovanou příslušná zdravotní pojišťovna v rozhodném období poskytovala předchůdkyni žalobce platby na úhradu zdravotní péče, ale oponuje tím, že zdravotní pojišťovna nebyla jediným subjektem, který by financoval provoz předchůdkyně žalobce. Poukazuje na tehdy platný zákon 576/1990 Sb., který předpokládal určité finanční vztahy mezi předchůdkyní žalobce jako příspěvkové organizace k jejímu zřizovateli. Zdůraznila i znění předmětného usnesení vlády, které ukládalo úkoly v souvislosti s rozdělením mzdových prostředků ministrům a dalším subjektům, nikoliv však zdravotním pojišťovnám. Má tedy za to, že v řízení nebyl prokázán právní titul pro zahrnutí finančních prostředků vyplacených státem na platovou úpravu do objemu finančních prostředků pro výpočet hodnoty bodu zdravotních výkonů. Je přesvědčena, že platby na platovou úpravu byly poskytnuty mimo rámec všeobecného zdravotního pojištění. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu i soudu prvního stupně a vrácení věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření k dovolání navrhla odmítnutí dovolání, neboť položenou právní otázku dovolatelky nepovažovala za otázku zásadního významu. Poukázala, že platby na platovou úpravu byly předchůdkyni žalobce poskytnuty ze stejného zdroje a stejným způsobem jako ostatní finance na poskytování zdravotní péče, proto má za to, že soudy posoudily věc správně, pokud dospěly k závěru, že žalovaná byla oprávněna podle § 580 obč. zák. k započtení své pohledávky oproti pohledávce předchůdkyně žalobce, jednalo-li se o pohledávky stejného druhu. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu – dále jen o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky stanoví § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ta je dána tehdy, pokud dovolání není přípustné podle písmena b) tohoto ustanovení a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu), přičemž se musí jednat o takovou právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena nebo která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Závěr o tom, zda dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, dovolací soud činí předběžně; zvláštní rozhodnutí o tom nevydává. Dospěje-li ke kladnému závěru, jde