32 Odo 229/2004 — Nejvyšší soud

32 Odo 229/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:15. 11. 2005 Spisová značka:32 Odo 229/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.229.2004.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 22 předpisu č. 222/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 229/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně P. e., a.s., proti žalovanému J. H., o zaplacení částky 1 334 653 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 163/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2003 č. j. 11 Co 208/2003-163, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. září 2003 č. j. 11 Co 208/2003-163, usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 3. února 2004 č. j. 11 C 163/2000-167 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. ledna 2003 č. j. 11 C 163/2000-148 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. ledna 2003 č. j. 11 C 163/2000-148 opakovaně zamítl žalobu, aby žalovaný byl povinen zaplatit žalobkyni částku 1 334 653 Kč s 10% úrokem z prodlení od podání žaloby do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaný odebíral od žalobkyně na základě smluv o dodávce a odběru elektřiny ze dne 7. 2. 1995 elektrickou energii ve třech odběrných místech. Dne 5. 1. 1998 zaměstnanec žalobkyně M. Š. zjistil u všech tří elektroměrů poškození plomb. Mezi účastníky bylo nesporné, že všechny tři elektroměry byly umístěny na veřejně přístupném místě (chodba a pavlač) a že při zjištění závad na elektroměrech byl přítomen pouze zaměstnanec žalobkyně M. Š. Žalovaný neoprávněné zásahy do elektroměrů popíral, dle svého tvrzení neměl vědomost o jejich stavu, přičemž poukázal na výsledky periodické revize v srpnu 1997, kdy žádná závada nebyla zjištěna. Soud prvního stupně smluvní vztah účastníků posoudil podle § 409 obchodního zákoníku (dále jen „ObchZ“) jako kupní smlouvu, jejíž součástí jsou Obchodní podmínky 1/93, v souvislosti s § 1 zákona č. 222/1994 Sb. a vyhláškou č. 169/1995 Sb. Poté se zabýval tím, zda došlo k neoprávněnému odběru elektřiny dle § 22 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona a dospěl k závěru, že tato skutečnost nebyla v řízení prokázána. Žalobkyně doložila své tvrzení o poškození elektroměrů pouze zápisem svého zaměstnance o tom, že na elektroměrech byly zjištěny porušené plomby, což vzhledem k umístění elektroměrů na veřejně přístupném místě nelze považovat za jednoznačný důkaz o neoprávněném odběru ve smyslu § 22 odst. 1 písm. d) citovaného zákona. Objektivně nemohlo být ověřeno, zda došlo k poškození měřícího zařízení a tím k neoprávněnému odběru elektřiny. Pokud žalobkyně uvedla, že podle smluv i zákona č. 222/1994 Sb. bylo povinností žalovaného řádně pečovat o měřící zařízení, mj. aby nebyly poškozeny plomby, nemohl mít soud kromě tohoto tvrzení za prokázané, že došlo k poškození plomb či měřícího zařízení. V řízení nebylo zjištěno, že by žalovaný nepečoval o měřící zařízení a tímto svým jednáním (opomenutím) přispěl ke vzniku škody. Soud prvního stupně dovodil, že žalobkyně v řízení neprokázala, že by žalovaný konkrétním způsobem porušil smluvní či zákonnou povinnost, v důsledku čehož by žalobkyni vznikla jí tvrzená škoda. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 2003 č. j. 11 Co 208/2003-163 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, zrušil výrok o nákladech řízení a v tomto rozsahu vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právním závěrům. V projednávané věci soud prvního stupně podle odvolacího soudu smlouvu mezi účastníky správně posoudil podle § 409 a násl. ObchZ. Uplatněný nárok na náhradu škody je upraven v § 373 a násl. ObchZ a předpokladem pro vznik odpovědnosti za škodu je porušení povinnosti ze závazkového vztahu. Nejedná se o odpovědnost za výsledek. Na daný případ dále dopadá ujednání Obchodních podmínek 1/93 v § 10 odst. 1 (dále jen „obchodní podmínky“), podle něhož se za neoprávněný odběr považuje, poškodí-li odběratel úřední nebo podnikové plomby. Tuto skutečnost však žalobkyně v řízení neprokázala. Odvolací soud také posoudil vztah definice neoprávněného odběru v zákoně č. 222/1994 Sb. s úpravou smluvní v obchodních podmínkách a usoudil, že zákonná úprava je obecnější, smluvní podmínky tuto kategorii blíže konkretizují, vzájemně však nejsou v rozporu. S ohledem na tato závěry již nepovažoval za nutné zabývat se dalšími okolnostmi vztahujícími se k povinnostem dodavatele a odběratele ve vztahu k měřícímu zařízení. Soud prvního stupně poté usnesením ze dne 3. února 2004 č. j. 11 C 163/2000-167 rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť podle jejího názoru řeší odvolací soud právní problematiku neoprávněných odběrů rozdílně od dosavadní judikatury. Odkázala na rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 58 Co 10/03-85, kterým bylo určeno, že neoprávněný odběr elektrické energie podle § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. je zákonnou fikcí vzniku škody, kterou již není třeba prokazovat. Dále poukázala na znění § 22 odst. 1 písm. d) uvedeného zákona, podle něhož se za neoprávněný odběr elektřiny považuje pouhý odběr elektřiny měřicím zařízením, na kterém bylo porušeno zajištění proti neoprávněné manipulaci; zákon přitom nestanoví, že porušení plomb musí provést samotný odběratel. Taktéž aplikace obchodních podmínek odvolacím soudem není podle názoru dovolatelky správná. V § 10 odst. 1 písm. b) obchodních podmínek je dohodnuto, že neoprávněným odběrem se rozumí také užívání měřícího zařízení, na kterém bylo provedeno takové opatření, aby nezaznamenávalo spotřebu nebo ji zaznamenávalo v neprospěch dodavatele. Nebylo tedy dohodnuto, že by zásah do elektroměru měl provést odběratel. Soudy obou stupňů se však v této věci aplikací § 22 odst. 1 písm. d) zákona č. 222/1994 Sb. a § 10 odst. 1 písm. b) obchodních podmínek nezabývaly, přestože vyšly ze skutkového zjištění, že plomby na všech třech elektroměrech, kterými byl odběr žalovaného měřen, byly porušeny; jejich rozhodnutí proto spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka v řízení netvrdila, že žalovaný jako odběratel poškodil plomby, odvolací soud přesto nesprávně vycházel z § 10 odst. 1 písm. d) obchodních podmínek, a proto žalobu zamítl. Dovolatelka dále namítla, že řízení je postiženo vadou spočívající v tom, že soud prvního stupně nepoučil účastníky řízení ve smyslu § 119a odst. 1 o. s. ř. tak, jak mu bylo uloženo usnesením odvolacího soudu ze dne 21. 1. 2002. Poučení v tomto smyslu soud neprovedl ani na následném jednání 14. 1. 2003. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyhodnotil dovolání žalobkyně jako podání bez zákonem stanovených náležitostí, neboť toto podání pouze shrnuje dosavadní průběh řízení, aniž uvádí dostatečné důvody svého dovolání podle § 241a odst. 1 o. s. ř. a odkazuje na důkazy. Nesouhlasí ani s námitkou nedostatečného poučení ve smyslu § 119a odst. 1 o. s. ř., neboť dovolatelka byla v řízení zastoupena právní zástupkyní, která jistě zná pravidla dokazování stanovená občanským soudním řádem. Žalovaný navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř., zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné za podmínek uvedených v § 237 odst. 1 písm. b) a písm. c) o. s. ř. Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ se v dané věci nejedná, přichází proto v úvahu pouze přípustnost dovolání, jejíž podmínky sta