32 Odo 613/2005 — Nejvyšší soud

32 Odo 613/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 5. 2007 Spisová značka:32 Odo 613/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2007:32.ODO.613.2005.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 613/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Františka Faldyny, CSc. a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Mgr. R. V., správce konkurzní podstaty úpadkyně D. P., proti žalovanému Ing. I. Z., zastoupenému JUDr. J. R., advokátem o zaplacení částky 4 333 116,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 9 C 1734/2001, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 29. září 2004 č. j. 29 Co 417/2004-191, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Praha – západ rozsudkem ze dne 29. dubna 2004 č. j. 9 C 1734/2001-154 zamítl žalobu o zaplacení částky 3 500 000 Kč s 15% úrokem z prodlení od 15. 9. 1998 do zaplacení, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 833 116,10 Kč s 15% úrokem z prodlení od 15. 6. 1997 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Původní žalobkyně (nyní úpadkyně) se v řízení domáhala dvou nároků, jednak zaplacení kupní ceny ve výši 3 500 000 Kč za prodej textilního zboží žalovanému a jednak zaplacení nedoplatku úplaty ve výši 833 116,10 Kč za postoupení pohledávek úpadkyně za společností K., spol. s r.o., na základě smlouvy o postoupení pohledávek, kterou uzavřela se žalovaným. Soud prvního stupně dospěl ke skutkovému závěru, že úpadkyně a žalovaný uzavřeli dne 27. 9. 1999 kupní smlouvu o prodeji textilního zboží, avšak ještě před tím došlo ze strany úpadkyně k převodu předmětu prodeje na společnost K., spol. s r.o., a že od této společnosti předmětné zboží spolu s dalším zbožím žalovaný koupil za dohodnutou cenu 7 442 000 Kč a převzal jako celek na základě kupní smlouvy, kterou se společností K., spol. s r.o., dne 27. 9. 1995 uzavřel. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového zjištění, že v objektu na H. ulici 103 ve S. podnikala jak úpadkyně, tak společnost K., spol. s r.o., s téměř shodným předmětem podnikání a mezi oběma těmito subjekty byly vzájemně provázané vztahy. Při přejímání zboží na prodejně bylo zboží smíšeno s nemožností určit jednotlivé vlastníky. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný uzavřel smlouvu pouze se společností K., spol. s r.o., a pokud jde o kupní smlouvu uzavřenou mezi úpadkyní a žalovaným, tuto hodnotil jako neplatnou pro neurčité vymezení předmětu plnění a pro počáteční nemožnost plnění podle § 37 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), neboť v době prodeje již úpadkyně nebyla vlastnicí prodávaného zboží. Co se týče nároku na zaplacení částky 833 116,10 Kč, představující nedoplatek úplaty za postoupení pohledávek sjednané ve smlouvě uzavřené úpadkyní s žalovaným, vyšel soud prvního stupně ze skutečnosti, že vlastní „smlouva o odkoupení pohledávky“ ze 4. 12. 1995 nebyla účastníky řízení zpochybněna, zkoumal proto pouze oprávněnost postupu žalovaného, který dopisem ze dne 16. 10. 1998 oproti předmětné pohledávce úpadkyně ve výši 833 116,10 Kč započetl svoji pohledávku vůči úpadkyni, kterou získal cessí od společnosti O., a.s., na základě smluv o postoupení dvou pohledávek uzavřených s touto společností dne 17. 6. 1997 za cenu odpovídající jejich nominální hodnotě. Soud prvního stupně vyšel z § 196a odst. 3 obchodního zákoníku ve znění platném do 31. 12. 2000 (dále jen „ObchZ“), podle kterého bylo nezbytné ocenit pohledávky, které byly převáděny na žalovaného jako člena představenstva této společnosti a jejich výše přesahovala 10 % základního kapitálu společnosti, znalcem jmenovaným soudem. Absence takového ocenění má podle závěru soudu prvního stupně za následek absolutní neplatnost uzavřených smluv o postoupení pohledávek ze dne 17. 6. 1997 a tedy i následného započtení ze dne 16. 10. 1998, a to podle § 39 ObčZ. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. září 2004 č. j. 29 Co 417/2004-191 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a přisvědčil i jeho právním závěrům. Ohledně prvního uplatněného nároku potvrdil závěr soudu prvního stupně, že žalovaný nekupoval textilní zboží od úpadkyně, ale od společnosti K., spol s r.o., na kterou toto zboží úpadkyně předtím převedla. Co se týče pohledávky ve výši 833 116,10 Kč, ztotožnil se se všemi skutkovými i právními závěry, které učinil soud prvního stupně. Pokud žalovaný ještě namítal promlčení pohledávky, vyšel odvolací soud z toho, že úpadkyně a žalovaný vystupovali jako podnikatelé a jejich vztah byl uzavřen v souvislosti s jejich podnikatelskou činností. Jedná se tedy o obchodně závazkový vztah, na který je nutno použít obecnou promlčecí dobu upravenou v § 397 ObchZ. Pohledávka ve výši 833 116,10 Kč byla splatná dne 15. 6. 1997 a žaloba na zaplacení této částky byla upřesněna dne 18. 2. 2001, tedy v obecné čtyřleté promlčecí době. K promlčení nároku žalobce tak podle závěru odvolacího soudu nemohlo dojít. Odvolací soud se také vypořádal s námitkou nedostatku aktivní legitimace úpadkyně k podání žaloby s ohledem na postoupení sporné pohledávky za žalovaným dne 14. 2. 2000 na JUDr. Č. a Bc. H. Odvolací soud potvrdil správnost závěru soudu prvního stupně, že dohodou ze dne 30. 5. 2000 bylo od uzavřené smlouvy odstoupeno a došlo tak k jejímu zrušení ve smyslu § 571 ObčZ. Dne 15. 6. 2000 proto mohla úpadkyně předmětnou žalobu na zaplacení částky 833 116,10 Kč řádně podat. Proti rozsudku odvolacího soudu – jeho potvrzující části - podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v naplnění podmínek § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť podle jeho názoru se právní závěry odvolacího soudu týkající se právní problematiku převodu pohledávek z akciové společnosti na člena představenstva vymykají dosavadní soudní judikatuře a dále je třeba ujasnit výklad promlčení s ohledem na změnu § 261 odst. 6 ObchZ. Co se týče převodu pohledávek, poukázal žalovaný na to, že v roce 1997, tj. v době převodu pohledávek, neexistovala hmotněprávní úprava o oceňování pohledávek, a především neexistoval jednotný předpis o oceňování majetku (existoval pouze předpis na oceňování nemovitostí). Jednotnými oceňovacími předpisy se staly až zákon č. 151/1997 Sb. a jeho prováděcí vyhláška, které nabyly účinnosti 1. 1. 1998; do té doby bylo nutno vycházet ze zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, který sice počítal se zvláštními předpisy k ocenění, žádný z nich se však netýkal pohledávek. Analogicky bylo možno použít tehdejší znění § 18 odst. 3 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, stanovící, že soupis majetku se provádí za cenu obvyklou, pokud zvláštní předpis nestanoví jinak, a § 4 odst. 3 tehdejšího znění zákona č. 357/1992 Sb., o daní dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, který stanovil, že „u pohledávek, cenných papírů a hotovosti se přepočet provede podle kursu platného pro nákup valut nebo deviz v den smrti zůstavitele“. Z toho žalovaný dovozuje, že ocenění pohledávek mělo být provedeno podle jmenovité, resp. nominální hodnoty, neboť ta je v případě peněžních pohledávek i cenou obvyklou. I kdyby byl proveden znalecký posudek, znalec neměl žádný právní nástroj k ocenění pohledávek. Podle názoru žalovaného nelze na projednávanou věc vztáhnout žádnou dosavadní judikaturu, neboť ta se týká situace, kdy v době vzniku pohledávky existoval předpis, podle něhož znalec mohl určit cenu. Zásadní právní význam rozsudku odvolacího soudu spatřuje odvolatel v zodpovězení těchto otázek: „zda pro platnost převodu pohledávky v době do 1. 1. 1998 na osobu blízkou ve smyslu § 196a ObchZ je nutno doložit znalecký posudek oceňující tuto pohledávku, přestože v té době neexistoval právní nástroj k ocenění pohledávky; zda pro platnost převodu pohledávky v době do 1. 1. 1998 na osobu blízkou ve smyslu § 196a ObchZ při neexistenci právního nástroje k jejímu ocenění bylo nutné doložit znalecký posudek, i když byla převedena za hodnotu, která odpovídá jedinému možnému ocenění, tj. ocenění nominální hodnotou; zda pro platnost převodu pohledávky v době do 1. 1. 1998 na osobu blízkou ve smyslu § 196a ObchZ bylo nutné doložit znalecký posudek, i když pohledávka byla převedena v rámci obvyklého obchodního styku; zda se jedná o platnost relativní či absolutní“. Dovolatel rovněž namítl, že pohledávka žalobce na zaplacení částky 83