32 Odo 632/2003 — Nejvyšší soud

32 Odo 632/2003 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 10. 2004 Spisová značka:32 Odo 632/2003 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.632.2003.1 Typ rozhodnutí:Rozsudek Dotčené předpisy:§ 63 předpisu č. 618/1992Sb. § 196 předpisu č. 618/1992Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 632/2003 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Jiřího Macka ve věci žalobkyně … poisťovňa, a. s. (dříve …, poisťovacia a.s.), Slovenská republika, proti žalované P., spol. s r.o., zastoupené, advokátkou, o zaplacení částky 418 475 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 18 C 137/96, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2002 č. j. 39 Co 10/02-177, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 28. srpna 2002 č. j. 39 Co 10/02-177 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 19. června 2001 č. j. 18 C 137/96-145 zamítl žalobu, aby byla žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 418 475 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že žalovaná prováděla jako zhotovitel dodávku a montáž klimatizace v B. a za účelem zajištění přepravy materiálu zmocnila 2. 8. 1993 k dopravě a transportu dodávky společnost T. E., spol. s r.o., přičemž vlastní dopravu zásilky provedl její zaměstnanec řidič M. D. a v celní průvodce č. B 48/8/93 z 5. 8. 1993 se zavázal dodat zboží v neporušeném stavu k proclení do 3 dnů celnici v B. Jako svého zástupce si pan D. zvolil Č., OZ T., jenž měl za něho zaplatit clo a uspokojit nárok státu v případě, že sám toto včas nesplní. Dále vzal za prokázané, že žalobkyně jako pojistitel a Č. jako pojištěný uzavřeli 20. 4. 1993 pojistnou smlouvu č. 1168, podle níž se pojistitel zavázal mimo jiné nahradit pojištěnému škodu vzniklou neuhrazením celního dluhu, který je placen z účtu pojištěného přímo celnici v případě, že tento dluh neuhradil příjemce zboží, přestože tuto povinnost měl. Ve smlouvě bylo dále sjednáno, že na žalobkyni jako pojistitele přechází právo pojištěného na vrácení vyplacené částky, pokud za pojištěného tuto částku zaplatila. Řidič D. svoji povinnost dodat zásilku k proclení do 8. 8. 1993 nesplnil. Soud prvního stupně věc posoudil tak, že nárok žalobkyně je nárokem na náhradu škody, který na ni přešel vyplacením pojistného Č. T. proti subjektu, který měl zavinit porušení celních předpisů. Dle jeho závěru i když došlo k porušení § 96 odst. 2 zákona č. 618/92 Sb. (celní zákon), žalobkyně neprokázala, že tuto povinnost porušila žalovaná, ani existenci příčinné souvislosti mezi vznikem škody a jednáním žalované. M. D. nebyl žalovanou ani dopravcem zmocněn k tomu, aby si podle § 63 odst. 2 uvedeného zákona zvolil zástupcem pro celní řízení Č. T. a pokud za něho Č. T. zaplatilo poplatky v celním řízení, nemohou jít k tíži žalované, když nebylo ani učiněno prohlášení podle § 63 odst. 3 celního zákona. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. srpna 2002 č. j. 39 Co 10/02-1777 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 418 475 Kč, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poté, co zopakoval listinné důkazy, dospěl k jinému právnímu závěru než soud prvního stupně. Podle ujednání v celní průvodce se Č. T. zavázala zastupovat M. D. – zaměstnance T. E., s. r. o., jednajícího jeho jménem (§ 20 odst. 2 občanského zákoníku, § 15 obchodního zákoníku), v celním řízení a zaplatit clo, nebude-li zaplaceno dopravcem zboží. Zaplacením celního dluhu ve výši 462 833 Kč dne 13. 3. 1996 přešlo podle článku IX pojistné smlouvy na žalobkyni z Č. T. právo na vrácení této vyplacené částky vůči žalované. Ze speciální úpravy ručení v § 62 odst. 1 celního zákona ve vztahu k obecné úpravě ručení v § 546 a násl. občanského zákoníku byla Č. T. zavázána solidárně s dlužníkem splnit celní dluh. Z § 550 občanského zákoníku pak vyplývá oprávnění ručitele, který splnil dluh, domáhat se na dlužníkovi náhrady za plnění poskytnuté věřiteli. Podle závěru odvolacího soudu se žalobkyně důvodně domáhá náhrady plnění, jež poskytla na základě pojistné smlouvy o pojištění odpovědnosti při zabezpečení celního dluhu dopravce zboží zmocněného žalovanou k celnímu řízení a transportu zboží do Slovenské republiky. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, z něhož vyplývá, že namítá nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Podle názoru dovolatelky není ve věci pasivně legitimována. Poukázala na to, že zmocnění k celnímu řízení pro firmu T. E., spol. s r.o., zmocňovalo k vyclení zboží z České republiky do Slovenské republiky, avšak neopravňovalo k placení příslušných poplatků celnici v B. To byl také důvod, proč dovolatelka zaplatila žalobci pouze za přepravu a nikoliv za další poplatky. Podle § 63 odst. 1 celního zákona byl M. D. oprávněn učinit celní prohlášení na základě zmocnění dovolatelky. Podle odst. 2 téhož ustanovení si může každý pro celní řízení stanovit svého zástupce, a to zástupce přímého a nebo zástupce nepřímého. Podle odstavce 3 téhož ustanovení musel zástupce toto prohlášení učinit výslovně a výslovně specifikovat, zda se jedná o zastoupení přímé nebo nepřímé. Pokud toto prohlášení neučinil, považoval se za osobu jednající vlastním jménem a ve vlastní prospěch. Žalobkyně však neprokázala existenci přímého nebo nepřímého zastoupení žalované v celním řízení na území Slovenské republiky. Dovolatelka poukázala na to, že nebyla účastníkem celního řízení, neporušila žádnou povinnost vyplývající z celního nebo obdobného řízení a nebyla také celním dlužníkem. O skutečnosti, že přepravce nepředal zboží k proclení, nevěděla až do okamžiku, kdy jí byla doručena žaloba v této věci. Dovolatelka dále považuje za v řízení prokázané, že to byl M. D., který nesplnil povinnost, k níž se zavázal podpisem celní průvodky, tj. dodat zásilku k proclení do B. do 3 dnů od podpisu celní průvodky. Pan D. překročil jako zaměstnanec společnosti T. E., spol. s r.o., své zmocnění jednat jménem této společnosti, nicméně T. E., spol. s r.o., toto překročení akceptovala. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudků soudů obou stupňů a vrácení věci soudu prvého stupně k dalšímu řízení. Z obchodního rejstříku vedeného Okresním soudem Bratislava I bylo zjištěno, že poté, co nabyl rozsudek odvolacího soudu právní moci, došlo (dne 7. 1. 2003) ke změně obchodního jména žalobkyně z …, poisťovacia a. s., na … poisťovňa, a. s. Nejvyšší soud proto takto žalobkyni označil v záhlaví tohoto rozsudku. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné. Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání. Kromě toho z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) posuzuje, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. V dané věci odvolací soud konstatoval, že podle § 15 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, se nároky na náhradu škody, nejde-li o porušení povinnosti vyplývající ze smluv a jiných právních úkonů, řídí právem místa, kde škoda vznikla, nebo místa, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody. Z toho dovodil, že se uplatněný nárok se řídí právním řádem Slovenské republiky