32 Odo 715/2005 — Nejvyšší soud

32 Odo 715/2005 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 10. 2005 Spisová značka:32 Odo 715/2005 ECLI:ECLI:CZ:NS:2005:32.ODO.715.2005.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb. § 37 odst. 1 předpisu č. 92/1991Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 715/2005 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudců JUDr. Pavla Severina a JUDr. Kateřiny Hornochové ve věci žalobce Pozemkového fondu České republiky, proti žalované J. S., za účasti vedlejší účastnice České konsolidační agentury, o zaplacení částky 4 620 682 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 43 Cm 152/2000, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2005 č. j. 1 Cmo 93/2004-138, takto: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. února 2005 č. j. 1 Cmo 93/2004 – 138 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 19. prosince 2003 č. j. 43 Cm 152/2000-109 zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 4 620 682 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel přitom ze zjištění, že žalobce jako prodávající uzavřel dne 13. února 1995 smlouvu o prodeji podniku Státního statku K. – souboru nemovitostí V. a S. s Ing. F. S., jako kupujícím. Ing. F. S. zemřel dne 11. července 1996 a řízení o projednání dědictví po jmenovaném vedené u Okresního soudu Plzeň – sever bylo zastaveno usnesením ze dne 9. srpna 2002 č. j. D 937/96-115, poté, kdy bylo zjištěno, ze zůstavitel zanechal nepatrný majetek, který byl vydán pozůstalé manželce J. S. (žalované). Soud prvního stupně dovodil, že žalovaná není věcně pasivně legitimována, neboť nebyla účastnicí smlouvy a nebylo prokázáno, že by jí vznikl závazek dluh ze smlouvy uhradit ani na základě převzetí dluhu, ručitelského závazku či přistoupení k závazku. Závazek Ing. F. S. se ani nestal součástí bezpodílového spoluvlastnictví manželů. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 22. února 2005 č. j. 1 Cmo 93/2004-138 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyhodnotil smlouvu o prodeji podniku uzavřenou mezi žalobcem jako prodávajícím a Ing. F. S. jako kupujícím ve smyslu zákona č. 92/1991 Sb. jako absolutně neplatnou podle ustanovení § 37 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“) pro nedostatek určitosti v označení nemovitostí jež byly na kupujícího převáděny. Vyšel přitom i ze zjištění, že ve prospěch kupujícího dosud nebyl proveden záznam přechodu vlastnického práva k převáděným nemovitostem v katastru nemovitostí. Konečně konstatoval, že v řízení nebyl prokázán postup dle ustanovení § 11 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který je nezbytnou podmínkou pro další postup privatizace. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.), neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, jelikož řeší právní otázku, která je odvolacími soudy i dovolacím soudem rozhodována rozdílně a zároveň řeší právní otázku v rozporu s hmotným právem. V tomto směru poukazuje především na to, že oproti rozsudku soudu prvního stupně se odvolací soud zabýval zejména platností samotné smlouvy, z jejíhož titulu žalobce svůj nárok uplatňuje, a učinil závěr, že předmětná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost ve smyslu ustanovení § 37 odst. 1 respektive § 39 ObčZ. Vytýká odvolacímu soudu zejména skutečnost, že právní závěr o absolutní neplatnosti smlouvy nedostatečně odůvodnil a bez bližšího zkoumání se ztotožnil s postupem katastrálního úřadu, který kladl značně formální požadavky na kompletní obsah smlouvy, zejména pokud jde o vymezení jejího předmětu. Vůbec se však nezabýval zohledněním základních výkladových pravidel o projevech vůle dle § 35 ObčZ, zejména té zásady, že právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech podle ustanovení § 37 odst. 3 ObčZ, poukazujíc na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ve věcech sp. zn. 22 Cdo 726/99 a 22 Cdo 1148/99. Rozpor s hmotným právem žalobce spatřuje v tom, že rozhodnutí o absolutní neplatnosti smlouvy je stavěno pouze na chybném údaji o výměře pozemku, přestože tento údaj dle § 5 odst. 1 písm. a) zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí, není považován za obligatorní údaj k identifikaci pozemku. V dalších námitkách dovolatel polemizuje se závěrem odvolacího soudu zpochybňujícím oprávněnost žalobce převádět nemovitosti, jež tvoří předmět smlouvy o prodeji podniku. V tomto směru odkazuje na článek I smlouvy, kde je výslovně uvedeno, že předmět smlouvy přešel do vlastnictví žalobce jakožto prodávajícího ke dni účinnosti smlouvy a to na základě rozhodnutí o privatizaci vydané vládou České republiky (usnesení vlády České republiky ze dne 3. srpna 1994 číslo 420) a aktualizovaného privatizačního projektu číslo 40205. Dovolatel proto navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaná se k dovolání nevyjádřila. Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, nejprve zkoumal, zda je dovolání přípustné. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Jde-li o rozsudek, jímž byl odvolacím soudem potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (jak tomu bylo v posuzovaném případě), přichází v úvahu přípustnost dovolání jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo která je odvolacími soudy, nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Předpokladem je, že řešení právní otázky mělo pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou právní otázku, na níž rozsudek odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení věci založen. Zásadní právní význam má rozsudek odvolacího soudu současně pouze tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v posuzované věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (pro jejich judikaturu). Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, ale nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo v oblasti hmotného práva), navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti či úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají). Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je tak zásadně pouze důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a není jím naopak důvod, kterým by bylo možné soudu vytýkat nesprávnost skutkových zjištění. O nesprávné právní posouzení věci jde v případě, kdy odvolací soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolací soud posoudil otázku platnosti smlouvy v rozporu s hmotným právem. Především je třeba zdůraznit, že v dané věci jde o posouzení smlouvy o převodu majetku státu na kupujícího postupem podle zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, který je speciálním předpisem ve vztahu k občanskému zákoníku i k obchodnímu zákoníku. Při posouzení smlouvy je proto třeba v prvé řadě vyhodnotit, zda byla uzavřena v souladu s ustanoveními § 12