32 Odo 765/2004 — Nejvyšší soud

32 Odo 765/2004 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 9. 2004 Spisová značka:32 Odo 765/2004 ECLI:ECLI:CZ:NS:2004:32.ODO.765.2004.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Dotčené předpisy:§ 22 odst. 2 předpisu č. 20/1987Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:31. 12. 2009 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 32 Odo 765/2004 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Hornochové a soudců JUDr. Zdeňka Dese a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyň a) P., a. s. , a b) Z., o. p. s., zastoupených, advokátkou, proti žalované České republice - Okresnímu soudu v Tachově, zastoupené, advokátem, o určení osoby povinné k úhradě nákladů archeologického výzkumu, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 13 C 91/2003, o dovolání žalobkyň proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. března 2004 č. j. 12 Co 667/2003 - 76, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 17. března 2004 č. j. 12 Co 667/2003 – 76 a rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 23. září 2003 č. j. 13 C 91/2003 – 32 se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Plzeň - město rozsudkem ze dne 23. září 2003 č. j. 19 C 91/2003 - 32 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhaly určení, že žalovaná je osobou povinnou hradit archeologický výzkum realizovaný b) žalobkyní při realizaci stavby „rekonstrukce a přístavba Okresního soudu v Tachově“ prováděný podle rozhodnutí Okresního úřadu v T. - referátu regionálního rozvoje č. j. 1792/02/RRR-K/RP ze dne 1. 8. 2002 ve spojení s rozhodnutím Krajského úřadu P. kraje - odboru kultury, památkové péče a cestovního ruchu a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi žalovanou jako objednatelnou a a) žalobkyní jako zhotovitelkou byla uzavřena dne 19. března 2002 smlouva o dílo, jejímž předmětem je zhotovení stavby „přístavba a stavební úpravy objektu Okresního soudu v Tachově“, přičemž při provádění této stavby vznikla nutnost provedení archeologického průzkumu. Z tohoto důvodu Okresní úřad v T. vydal dne 1. 8. 2002 pod č. j. 1792/02/RRR-OK/RP rozhodnutí, kterým investorovi stavby uložil povinnost strpět provedení záchranného archeologického výzkumu za stanovených podmínek a mimo jiné pod bodem 8 stanovil, že náklady na provedení tohoto výzkumu budou hrazeny ve smyslu ustanovení § 22 odst. 2 zákona č. 20/1987 Sb., o státní památkové péči. Toto rozhodnutí na základě odvolání žalované Krajský úřad P. kraje rozhodnutím ze dne 12. srpna 2002 č. j. KPC/553/02 potvrdil a změnil je pouze tak, že zrušil výše citovanou podmínku pod bodem 8. Záchranný archeologický průzkum začala realizovat b) žalobkyně bez uzavření smlouvy se žalovanou, a to na základě požadavku Archeologického ústavu Akademie věd České republiky, který dopisem ze dne 28. 5. 2002 sdělil Okresnímu úřadu v T., že sám nemá kapacity na provedení průzkumu a b) žalobkyně je odborně kvalifikovanou oprávněnou organizací k jejímu provedení. Žalobkyně uzavřely dne 20. 5. 20002 smlouvu o provedení a předběžném zainvestování průzkumu a a) žalobkyně se zavázala poskytnout b) žalobkyni do doby zahájení financování příslušnou institucí zálohu do výše 1 600 000 Kč. Podle závěru soudu prvního stupně není žalovaná osobou povinnou hradit archeologický výzkum, neboť povinnost hradit tyto náklady ukládá § 22 odst. 2 zák. č. 20/1987 Sb., ve znění pozdějších předpisů, stavebníkovi, ať je osobou fyzickou či právnickou, při jehož podnikání nutnost záchranného archeologického výzkumu vznikla; žalovaná však není osobou, která podnikatelskou činnost vyvíjí. K odvolání žalobkyň Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 17. března 2004 č. j. 12 Co 667/2003 - 76 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s gramatickým výkladem soudu prvního stupně ustanovení § 22 odst. 2 věta druhá zákona č. 20/1987 sb., z něhož vyplývá, že povinnost hradit náklady archeologického výzkumu má jen stavebník, ať již je právnickou nebo fyzickou osobou, při jehož podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu. Podle soudů obou stupňů část zákonné věty „při jejímž podnikání vznikla nutnost záchranného archeologického výzkumu“ se vztahuje k první části věty „je-li stavebníkem právnická nebo fyzická osoba“ ve významu slučovací a souřadném, neboť před slovem „nebo“ není uvedena čárka, druhá část věty se jednoznačně vztahuje k oběma větným členům a z toho důvodu je i druhá část věty uváděna v jednotném čísle a v ženském rodu, ať již je to osoba právnická nebo fyzická. Rovněž i další výkladová pravidla - systematický výklad, popřípadě historický výklad - svědčí výše uvedenému výkladu. Dřívější právní úprava tuto povinnost ukládala také pouze socialistickým organizacím. Proti rozsudku odvolacího soudu podaly žalobkyně dovolání, neboť se domnívají, že spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tudíž dán dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu spatřují v chybném výkladu § 22 odst. 2 zák. č. 20/1987 Sb. Gramatický výklad vede nepochybně k závěru, že náklady záchranného archeologického průzkumu hradí právnická osoba vždy, je-li stavebníkem, a fyzická osoba jen tehdy, je-li stavebníkem a nutnost výzkumu vznikla při jejím podnikání. Dovolatelky navrhly zrušení rozsudku odvolacího soudu a vracení věci soudu druhého stupně k dalšímu řízení. Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu legitimovanými subjekty, řádně zastoupenými advokátem (srov. § 241 o. s. ř.), a bylo namístě v prvé řadě posoudit jeho přípustnost. Dovolání je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Přitom otázku, zda dovoláním napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, řeší dovolací soud jako otázku předběžnou. Teprve kladným závěrem dovolacího soudu se stává dovolání přípustným. Podle § 237 odst.3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Předpokladem přípustnosti dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dále je, že řešená právní otázka měla pro rozhodnutí o věci určující význam, tedy že nešlo jen o takovou otázku, na níž výrok odvolacího soudu nebyl z hlediska právního posouzení založen. Zásadní právní význam pak má rozsudek odvolacího soudu zejména tehdy, jestliže v něm řešená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí v konkrétní věci, ale z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, nebo obsahuje-li řešení právní otázky, které je v rozporu s hmotným právem. Dovolání je přípustné, jde-li o řešení otázek právních, a to jak procesně, tak hmotněprávních; jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací soud je podle § 242 odst. 3 o. s. ř vázán uplatněným dovolacím důvodem /§ 241a odst. 2 písm.b) o. s. ř/, a to i z hlediska jeho obsahové vymezení v dovolání. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil. Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu dovolací soud shledává (a potud má dovolání za přípustné) v řešení otázky výkladu ustanovení § 22 odst. 2 věta druhá zákona č. 20/1987 Sb. v souvislosti s úhradou nákladů archeologického výzkumu, tj. zda stavebník právnická osoba hradí tyto náklady vždy nebo pouze v případě, že tyto náklady vznikly při jeho podnikání. Ustanovení § 22 odst. 2 věta druhá zákona č. 20/1987 Sb. stanoví : Je-li stavebníkem právnická osoba nebo fyzická osoba, při jejímž podnikání vznikla nutnost archeologického výzkumu, hradí náklady záchranného archeologického výzkumu tento stavebník; jinak hradí náklady organizace provádějící archeologický výzkum. Soudy obou stupňů při výkladu výše uvedené pr