33 Cdo 1134/2010

33 Cdo 1134/2010

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Základní organizace AVZO - TSČ ZO Doubravka se sídlem v Plzni, Dílenská 21, zastoupené JUDr. Janou Toušovou, PhD., advokátkou se sídlem v Klatovech, Randova 204/I, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 42, o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 23 C 67/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. října 2009, č. j. 12 Co 359/2009-146, takto:

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň-město rozsudkem ze dne 15. října 2008, č. j. 23 C 67/2005-116, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je vlastníkem blíže specifikovaných nemovitostí, a rozhodl o nákladech řízení.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. října 2009, č. j. 12 Co 359/2009-146, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť rozsudek odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.

Žalobkyně sice v dovolání zpochybnila správnost právního závěru, že v posuzovaném případě nedošlo k přechodu vlastnického práva k nemovitostem podle § 14 zákona č. 290/2002 Sb., učinila tak ovšem výlučně prostřednictvím výhrad proti správnosti a úplnosti skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů při právním posouzení věci vycházely. Oproti soudům totiž prosazuje názor, že v řízení prokázala, že nemovitosti, které měla v trvalém užívání, a posléze ve výpůjčce, využívala převážně k provozování sportu. Tyto námitky jsou v řízení o dovolání přípustném jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bezcenné, neboť nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jak mylně dovozuje žalobkyně, nýbrž jsou uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který (jak je uvedeno výše) nelze při posuzování přípustnosti podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s úspěchem použít. Argumentuje-li žalobkyně v dovolání nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by soudy uvěřily jejímu tvrzení, že v předmětných nemovitostech „převážně provozují své sporty střelci, radisté, modeláři a že je zde umístěna intenzivně využívaná střelnice a zařízená autodílna“, musely by nutně uzavřít, že je vlastnicí všech v žalobě označených nemovitostí, neboť k 1. 1. 2003 přešly ze zákona do jejího vlastnictví.

Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalované v souvislosti s dovolacím řízením nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 14. prosince 2011

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á, v. r.

předsedkyně senátu