33 Cdo 1141/2017 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1141/2017 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 3. 2019 Spisová značka:33 Cdo 1141/2017 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.1141.2017.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Právní jednání (o. z.) Zdánlivé právní jednání (o. z.) [ Právní jednání (o. z.) ] Dotčené předpisy:§ 35 odst. 2 obč. zák. § 37 odst. 1 obč. zák. § 37 odst. 3 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:12. 6. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1141/2017-111 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, identifikační číslo 01312774, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo 69797111, proti žalovanému P. V., bytem v XY, zastoupenému Mgr. Bc. Lubošem Klimentem, advokátem se sídlem ve Žďáru nad Sázavou, Nádražní 600/21, o povinnosti uzavřít kupní smlouvu, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 11 C 127/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2016, č. j. 21 Co 180/2015-98, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 8. 11. 2016, č. j. 21 Co 180/2015-98, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: I. Dosavadní průběh řízení Okresní soud ve Znojmě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 3. 2015, č. j. 11 C 127/2012-73, uložil žalovanému na základě předkupního práva podle § 10 zákona č. 95/1999 Sb. povinnost uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu č. 9001991227, jejíž text je uveden v žalobním návrhu, a totožně je nedílnou součástí písemného vyhotovení rozsudku; zároveň rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 8. 11. 2016, č. j. 21 Co 180/2015-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Své rozhodnutí založil na závěru, že žalovaný neučinil žalobkyni řádnou, tj. určitou (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku - dále jen „obč. zák.“) nabídku k vykonání předkupního práva ke spornému pozemku (dnes jeho části). Obsahovala totiž dva různé údaje o ceně, které si navzájem odporují. Žalovaný pozemek nabízí k výkonu předkupního práva za cenu, za kterou jej nabyl, kterou následně upřesňuje tak, že jde o částku 4.301,- Kč; upřesněná částka však neodpovídá ceně, za kterou žalovaný pozemek nabyl. Nebyla-li zde řádná nabídka, nemohla žalovanému vzniknout povinnost převést pozemek na žalobkyni. Tento závěr není podle odvolacího soudu způsobilá zvrátit ani okolnost, že žalobkyně výši ceny určila správně. II. Dovolání a vyjádření k němu Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť má zato, že rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud při výkladu určitosti (a tedy neplatnosti) právních úkonů v souvislosti s naplnění podmínek nabídky na realizaci předkupního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1726/2010, a ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. 28 Cdo 815/2011. Není srozuměna se závěrem o neurčitosti (a tedy neplatnosti) nabídky žalovaného k využití předkupního práva, jestliže nabídl sporný pozemek ke koupi „za cenu, za kterou byl převeden na základě kupní smlouvy uzavřené podle § 7 zákona č. 95/1999 Sb. ve znění pozdějších předpisů mezi kupujícím P. V. a Pozemkovým fondem ČR, tj. za kupní cenu ve výši 4.301,- Kč.“ Zákonné předkupní právo tak, jak je upraveno v § 10 zákona č. 95/1999 Sb., vylučuje jakoukoli pochybnost ohledně ceny v nabídce osoby povinné z předkupního práva, neboť je určeno, že tato osoba musí v případě uvažovaného zcizení státu nabídnout pozemek ke koupi za cenu, za kterou jej získala. Žalovaný navrhl dovolání jako nedůvodné zamítnout. III. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., čl. IV bod 1 zákona č. 307/2018 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (§ 237, § 239 o. s. ř.). IV. Důvodnost dovolání Dovolání je důvodné. Dovolací soud předesílá, že je vázán skutkovým stavem zjištěným odvolacím soudem a jeho správnost, jakož i samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), přičemž pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§ 243f odst. 1 o. s. ř.). Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 35 odst. 1 obč. zák., projev vůle může být učiněn jednáním nebo opomenutím; může se stát výslovně nebo jiným způsobem nevzbuzujícím pochybnosti o tom, co chtěl účastník projevit. Podle § 35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Podle § 37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Podle § 37 odst. 3 obč. zák. právní úkon není neplatný pro chyby v psaní a počtech, je-li jeho význam nepochybný. Podle § 10 odst. 2 věta první a druhá zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, ve znění pozdějších předpisů, a zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, dani darovací a dani z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, k pozemku převáděnému podle tohoto zákona má stát předkupní právo jako právo věcné; to platí i pro případ jiného zcizení než prodejem. V případě uvažovaného zcizení je nabyvatel povinen státu nabídnout pozemek ke koupi za cenu, za kterou jej získal od Pozemkového fondu. Sankce neplatnosti právního úkonu podle § 37 odst. 1 obč. zák. se váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 35/2001). Projev vůle musí být vykládán podle interpretačních pravidel určených ustanovením § 35 odst. 2 obč. zák., a to i tehdy, obsahuje-li zákonný termín nebo odkaz na ustanovení zákona (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 512/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod číslem 215, jakož i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, uveřejněný v časopise Právní rozhledy č. 7/1999). Podle ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák. je třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem; vznikne-li pochybnost o obsahu právního úkonu, je třeba pomocí výkladu právního úkonu objasnit skutečný záměr účastníků tímto způsobem vyjádřený. Výklad právního úkonu může směřovat jen k objasnění toho, co bylo projeveno. Pomocí výkladu právního úkonu není dovoleno měnit smysl a obsah jinak jasného právního úkonu. Nejvyšší soud se k požadavkům na projev vůle vyjádřil v mnoha svých rozhodnutích (srovnej např. rozsudky ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 33 Cdo 146/2013, ze dne 14. 1. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2464/2014 a ze dne 27. 5. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1122/2010). Přijal a odůvodnil závěr, že i jednostranné právní úkony podléhají pravidlům o výkladu projevů vůle zakotveným v § 35 odst. 2 obč. zák. V ro