33 Cdo 1399/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 1399/2024-241 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce P. V., zastoupeného Mgr. Vojtěchem Dostálem, advokátem se sídlem Brno, Opletalova 600/6, proti žalované K. V., zastoupené Mgr. Lydií Lamáčkovou, advokátkou se sídlem Brno, Jakubská 121/1, o určení vlastnického práva, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 53 C 7/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 11. 2023, č. j. 15 Co 147/2023-197, takto: I. Dovolání proti výroku I rozsudku se zamítá. II. Ve zbývajícím rozsahu se dovolání odmítá. III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3 400 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky Mgr. Lydie Lamáčkové. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení Městský soud v Brně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. 1. 2023, č. j. 53 C 7/2022-113, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal určení, že je „vlastníkem spoluvlastnického podílu žalované o velikosti ½ vzhledem k celku, a tím i výhradním vlastníkem, na bytové jednotce č. XY, vymezené podle zákona o vlastnictví bytů, zapsané na LV č. XY, nacházející se v 8. NP budovy č. p. XY, zapsané na LV č. XY, postavené na pozemku parc. č. XY, zastavěná plocha a nádvoří, zapsaném na LV č. XY, vše v k. ú. XY, a podílu žalované na společných částech budovy o velikosti 6737/234236, tedy vlastníkem celkového podílu o velikosti 6737/117118 vzhledem k celku, souvisejícího s vlastnictvím bytové jednotky“ (dále jen „sporná nemovitost“ nebo „byt“) a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 11. 2023, č. j. 15 Co 147/2023-197, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Účastníci jsou bývalí manželé, jejichž manželství bylo rozvedeno 16. 2. 2021. Smlouvou z 6. 10. 2017 daroval žalobce žalované podíl na sporné nemovitosti. Dohodou o vypořádání zaniklého společného jmění manželů z 24. 5. 2021 se zavázal žalobce zaplatit žalované vypořádací podíl 130 000 Kč měsíčními splátkami 3 580,50 Kč od 1. 6. 2021. Žalobce je pacient s neurologicko-ortopedickým onemocněním s progresí, s postižením srdce a plic, byla mu přiznána invalidita III. stupně, není schopen pracovního zařazení a je odkázán na pomoc jiné osoby. Pobírá invalidní důchod třetího stupně ve výši (od ledna 2021) 11 456 Kč, příspěvek na mobilitu 550 Kč, příspěvek na péči 4 400 Kč, vlastní automobil Ford Mondeo (rok výroby 2002), měsíčně platí za internet 450 Kč a za telefon 600-700 Kč. Náklady s bydlením 7 669 Kč ve sporném bytě, v němž bydlí, hradil otec žalobce. Dne 10. 12. 2021 navrhla žalovaná žalobci zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví ke sporné nemovitosti a 17. 12. 2021 učinil žalobce odvolání daru pro nouzi. Odstoupení od darovací smlouvy a výzva k vrácení daru byly žalované doručeny 30. 12. 2021. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o existenci naléhavého právního zájmu na požadovaném určení (za účelem dosažení shody mezi stavem právním a stavem zapsaným v katastru nemovitostí) a se závěrem, že žalobce nenaplnil všechny předpoklady pro odvolání daru pro nouzi podle § 2068 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“). Na rozdíl od soudu prvního stupně (jenž zkoumal i pozdější poměry žalobce) považoval pro splnění předpokladů pro odvolání daru pro nouzi za rozhodující poměry panující ke dni dojití projevu vůle dárce o odvolání daru obdarovanému (zde žalované), kdy nastávají jeho účinky (v daném případě tedy v prosinci 2021). Případná pozdější změna poměrů již nemůže být významná. V prosinci 2021 se přitom žalobce nenacházel v takové nouzi, že by se mu nedostávalo prostředků na vlastní nutnou výživu. Za tu odvolací soud považoval zajištění nejnutnějších potřeb, které dárce sám hradí, tedy nezbytné náklady základního bydlení, nezbytnou stravu, ošacení, popř. léky a náklady se zachováním zdravotního stavu, když zákon pojem „nutná výživa“ nedefinuje a lze vyjít ze zákonné definice pojmů životního minima a existenčního minima podle § 1 zákona č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu, které však nezahrnují náklady spojené s bydlením upravené zvláštními předpisy. V daném případě s ohledem na zvýšené náklady žalobce se zdravotním stavem odvolací soud nevyšel z částky odpovídající existenčnímu minimu (jako základní nepodkročitelné částky), nýbrž z částky životního minima, která u žalobce v prosinci 2021 činila 3 860 Kč, k níž připočetl náklady se zdravotním stavem 2 000 Kč měsíčně. Další zvýšené náklady s mobilitou žalobce a zajištěním nezbytné péče byly žalobci saturovány příspěvky na mobilitu a péči od státu, které proto nezohledňoval v příjmu žalobce, jenž tak byl tvořen jen invalidním důchodem 11 456 Kč. Náklady na bydlení hradil žalobci otec a nákladem na nutnou výživu není splátka vypořádacího podílu žalované. Náklady žalobce (které sám platil a nebyly kryty příspěvky od státu) se tak pohybovaly kolem 6 000 Kč měsíčně a žalobce byl schopen je hradit z příjmu z invalidního důchodu. Stav kvalifikované nouze tak u něj nenastal. II. Dovolání a vyjádření k němu Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Navrhuje změnu rozsudku a vyhovění jeho žalobě nebo zrušení rozsudků soudů obou stupňů. Nesouhlasí s rozsudkem ani s jeho odůvodněním. Napadené rozhodnutí podle něj spočívá na vyřešení otázky hmotného práva – naplnění podmínek pro odvolání daru ve smyslu § 2068 o. z. – kterou soudy obou stupňů vyhodnotily nesprávně, pokud posuzovaly aktuální životní situaci žalobce (jeho tvrzenou nouzi) pouze prostřednictvím matematických výpočtů zohledňujících jeho pasiva a aktiva, aniž blíže hodnotily ve vzájemných souvislostech i další skutečnosti. Předkládá tak dovolacímu soudu k řešení otázky: 1) „posouzení významu a účelu § 2068 odst. 1 o. z.“, a to, zda má být při posuzování naplnění jeho podmínek postupováno způsobem užitým soudy obou stupňů, tedy formou formalistického matematického výpočtu aktiv a pasiv v dispozici dovolatele, či mají být brány v potaz i další skutečnosti rozhodné pro hodnocení životní situace – tj. nouze – které přímo ovlivňují aktuální životní situaci dárce – podle žalobce má být přihlíženo i ke zdravotnímu stavu dárce, jeho možnosti obstarávání si prostředků obživy, původu peněžních prostředků, jejich povaze, osobnímu stavu a dalším rozhodným skutečnostem pro stanovení jeho životní situace; 2) posouzení pojmu „nutná výživa“ – jenž má být podle žalobce definován jako základní náklady na obstarání důstojného života a nikoli zajištění pouhých podmínek základní existence člověka. Podle žalobce shora uvedené otázky hmotného práva nebyly dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Žalobce vytýká nalézacím soudům, že mezi jeho náklady nezahrnuly náklady na léky a další léčbu, když náhrady na to pobírané nelze zohledňovat jako jeho příjem. Příspěvek na péči náleží pečující osobě a příspěvek na mobilitu je určen k přímé účelové spotřebě s provozováním motorového vozidla. Podle žalobce soudy správně vyhodnotily pojem „výživa“, avšak nepřihlédly k „nenormativním“ nákladům, které má zdravotně postižený značně zvýšené, přičemž náklady na zajištění nezbytných potřeb se v současné době zvyšují.  Zákonodárce pojem „nutná výživa“ nedefinoval, jeho podmínky je tak třeba posuzovat případ od případu ve všech širších souvislostech. Odkazuje přitom na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 87/04 a jeho závěr, že při posuzování neplatnosti právního úkonu nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem zákonného ustanovení, ale musí se opírat o rozumný výklad. Dovozuje, že soud měl při výkladu pojmu „nutná výživa“ přihlížet k jeho životní situaci méně formalisticky. Jeho příjem je pod hranicí 15 571 Kč, spadá proto do množiny osob pod prahem příjmové chudoby. Zůstatek jeho příjmů (3 154 Kč) by zdaleka při zohlednění současné míry inflace nepostačoval ke krytí všech jeho nezbytných nákladů, zejména s přiměřeným ošacením a stravou. Poukazuje i na § 3 odst. 3 a § 2 odst. 3 o. z. a na skutečnost, že ho žalovaná v jeho situaci opustila. Žalovaná navrhla dovolání odmítnout, neboť žalobce nedostatečně vymezil předpoklady jeho přípustnosti a dovolací důvod. III. Přípustnost dovolání Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, zkoumal, zda dovolání obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolací