33 Cdo 1538/2021 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1538/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 5. 2022 Spisová značka:33 Cdo 1538/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.1538.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:7. 8. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1538/2021-136 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Bankerat a.s., se sídlem Praha 1, V Celnici 1028/10, identifikační číslo osoby 24186457, zastoupené Mgr. Jiřím Zbořilem, advokátem se sídlem Olomouc, Horní náměstí 365/7, proti žalovanému P. K., bytem XY, zastoupenému JUDr. Filipem Pundou, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Pražská 100, o zaplacení 33 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 426/2019, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 2. 2021, č. j. 38 Co 84/2020-113, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 291,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Filipa Pundy. Odůvodnění: Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 38 Co 84/2020-113, potvrdil rozsudek ze dne 11. 2. 2020, č. j. 13 C 426/2019-83, kterým Okresní soud v Hodoníně (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl návrh žalobkyně, kterým se po žalovaném domáhala zaplacení částky 33 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75% ročně za dobu od 26. 6. 2019 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že žalovaný jako zapůjčitel uzavřel s fyzickými osobami jako vydlužiteli čtyři smlouvy o zápůjčce, žalobkyně jako třetí strana těchto smluv vystupovala v pozici tzv. administrátora – jednak zprostředkovávala příležitost k uzavření smlouvy o zápůjčce a následně inkasovala platby určené na úhrady dluhu ze zápůjčky, které vyplácela zapůjčiteli, přičemž jí za tuto činnost náležela odměna. Úloha žalobkyně spočívala v tom, že poskytla internetovou platformu pro možnost uzavřít smlouvu o zápůjčce, stranám smlouvy o zápůjčce neposkytovala žádné záruky a rizika spojená s jejich uzavřením nesl výlučně zapůjčitel, který byl povinen žalobkyni zaplatit odměnu za administraci půjčky a dále odměnu počítanou z částky úroků z prodlení. Podle smluv měly být veškeré platby zasílány na účet žalobkyně; pro případ porušení této povinnosti byla sjednána smluvní pokuta ve výši 30 % ze sjednané částky zápůjčky. Žalovaný část plateb na účet žalobkyně nezasílal – poslal vždy pouze jí náležející podíl, proto se žalobkyně domáhala smluvní pokuty. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně po právní stránce ujednání o smluvní pokutě shledal nepřiměřeným ujednáním, a to jednak proto, že smluvní pokuta byla sjednána pouze jednostranně ve prospěch žalobkyně, a dále z důvodu nepřiměřenosti její výše (30 % z celkové zápůjčky) vůči závažnosti možného porušení zajištěné smluvní povinnosti, důsledkem čehož žalobní nárok žalobkyně neshledal důvodným (§ 1815 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. z.“). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že se odvolací soud při rozhodování ve věci samé odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od stanoviska Pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, a že u některých žalobkyní nastolených otázek není rozhodovací praxe dovolacího soudu zcela jednotná či tyto otázky nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešeny. Rekapituluje závěry, jež učinily soudy obou stupňů, jimž zároveň vytýká, že procesně postupovaly v rozporu s § 157 odst. 2, § 213 a § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť neučinily žádná skutková zjištění z řady důkazů předložených žalobkyní, z nichž má vyplývat, že žalovaný uzavřel alespoň 5 dalších obdobných smluv o zápůjčce (celkem tedy devět) v poměrně krátkém časovém úseku, kdy rozpůjčoval několik stovek tisíc korun. Soudy tak „nemohly řádně posoudit“, zda je žalovaný v případě těchto zápůjček skutečně v postavení spotřebitele nebo podnikatele. Přestože má žalobkyně za to, že žalovaný naplňoval znaky soustavnosti při svém jednání (v tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 679/2007 a sp. zn. 25 Cdo 5262/2008), a proto splňoval zákonnou definici podnikatele, předkládá dovolacímu soudu k posouzení otázku týkající se výkladu § 419 a 420 o. z., „zda je možné hledět na účastníka smluvního vztahu jako na spotřebitele v případě, že tento sám opakovaně vyhledává jiné subjekty za účelem půjčování svých finančních prostředků, které jim poskytne s úrokem vyšším než u bankovních institucí, to vše za situace, kdy není zapůjčitel veřejnoprávně evidován jako podnikatel“, a dále otázku, „zda v případě, že dovolací soud přizná žalovanému postavení podnikatele, je toto jeho postavení v tomto posuzovaném případě dáno ve vztahu ke všem zbylým stranám zápůjční smlouvy (žalobkyně a vydlužitel), nebo jen k některé z nich (vydlužitel)“. Dále má žalobkyně za to, že přestože nalézací soudy řádně postavení žalovaného jako spotřebitele neposoudily, i tento jejich postup byl nesprávný a v rozporu s relevantní judikaturou. I kdyby (soudy) po řádném dokazování a vyhodnocení všech důkazů dovodily postavení spotřebitele, i tak nesprávně posoudily v kontextu celé posuzované věci ujednání o smluvní pokutě, jakož i jednání žalovaného, který smlouvy o zápůjčce vůči žalobkyni opakovaně porušoval. Soudy podle jejího přesvědčení závěr o tom, že dotyčné sankční ujednání představuje výraznou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, učinily bez posouzení celého smluvního vztahu a dle všech kritérií, jaká vymezuje soudní judikatura a komentovaná literatura; přitom si měly položit otázku, zda lze přiznat ochranu spotřebiteli, který vědomě a opakovaně porušuje smluvní ujednání. Žalobkyně onu „významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalovaného spotřebitele“ nespatřuje, neboť žalovaný sám o své vůli uzavíral s pomocí žalobkyně další a další identické smlouvy obsahující ujednání o smluvní pokutě. Odkazuje přitom na nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 798/15, sp. zn. III. ÚS 1804/13, nebo sp. zn. III. ÚS 3725/13, a v nich vyslovený závěr, že princip ochrany spotřebitele spočívá v možnosti spotřebitele seznámit se řádně s nabízenými obchodními podmínkami, v jejich zřetelném označení, formulaci a možnosti je po zralé úvaze akceptovat nebo odmítnout, a je tedy především otázkou informování spotřebitele v předsmluvní fázi. Dovolatelka proto k výkladu § 1813 o. z. formuluje otázky dovolacím soudem dosud neřešené, „zda lze jako ujednání zakládající významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele považovat taková ujednání ve smlouvě s podnikatelem (zde žalobkyní), kterou spotřebitel uzavírá dobrovolně, opakovaně ve stejném znění, má možnost se před uzavřením smlouvy předem dostatečně seznámit se všemi smluvními podmínkami, tedy i s těmi, které mu ukládají povinnosti pod sankcí smluvní pokuty“, a „zda lze při posouzení smluvních ujednání z pohledu, zda nezakládají významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele, přihlížet i k následnému chování spotřebitele, tedy k tomu, že spotřebitel ve vztahu k podnikateli smluvní ujednání v případě vícero obsahově totožných uzavřených smluv opakovaně porušuje“. Z uvedených důvodů dovolatelka navrhuje zrušení rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně. Žalovaný ve svém vyjádření vyslovil s podaným dovoláním nesouhlas, zcela se ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu i soudu prvního stupně. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.; dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst.