Nejvyšší soud 33 Cdo 1680/2008 – Uložení povinnosti uzavřít smlouvu
Nejvyšší soud · 14. 1. 2010
Shrnutí rozhodnutí
Řízení: Nejvyšší soud rozhodoval o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2007.
Předmět sporu: uložení povinnosti uzavřít smlouvu.
O co šlo: Dovolání žalobkyně proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým krajský soud potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 5. 12. 2006, č.j. 13 C 11/2004-148, jímž Okresní soud v Teplicích zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaného uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu určeného podílu označených nemovitostí, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., …
Výsledek: Dovolání se odmítá. I. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. (Soud podání odmítl a věcí se meritorně nezabýval – podání nebylo přípustné.)
Význam: Rozhodnutí ukazuje, kdy takové podání není přípustné a soud se věcí nezabývá. Věcně se rozhodnutí týká zejména: § 18 367/1990 Sb. (Hospodaření obcí).
Aplikovaná ustanovení
33 Cdo 1680/2008
U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. B., zastoupené advokátkou, proti žalovanému městu T., zastoupenému advokátem, o uložení povinnosti uzavřít smlouvu, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 13 C 11/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 10. 12. 2007, č.j. 10 Co 332/2007-167, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í
Dovolání žalobkyně proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí, kterým krajský soud potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 5. 12. 2006, č.j. 13 C 11/2004-148, jímž Okresní soud v Teplicích zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovaného uzavřít s žalobkyní smlouvu o převodu určeného podílu označených nemovitostí, není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb., dále jen „o.s.ř.“), a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., neboť hodnocením v dovolání obsažené argumentace nelze dospět k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).
Povahou tzv. privatizačních směrnic týkajících se hospodaření s majetkem obce, zejména převodů nemovitostí, jejichž vlastníkem je obec (§ 13, § 14 odst. 1 písm. b/, § 18 odst. 1 zákona č. 367/1990 Sb., o obcích /obecní zřízení/, dále jen „zákon č. 367/1990 Sb.“), se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 28 Cdo 865/2003 (srov. i rozsudek ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. 28 Cdo 1483/2005). Vysvětlil, že privatizační směrnice (zásady) nemají povahu obecně závazných vyhlášek ve smyslu ustanovení § 16 zákona č. 367/1990 Sb. a že nemají ani charakter veřejné soutěže (§ 847 až 849 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč.zák.“) či veřejného příslibu (§ 850 až 852 obč.zák.), u kterýchžto případů zákon počítá se závazností podmínek obsažených ve vyhlášení veřejné soutěže nebo veřejného příslibu. Zákon č. 367/1990 Sb. neobsahoval výslovný odkaz na předpisy občanského práva, které se ve fázi realizace záměrů obce na uzavřené smlouvy o převodu nemovitostí měly vztahovat. V rámci zásad soukromé autonomie vůle zůstává obci zachováno oprávnění samostatně zvážit, zda vůbec, s kterým kontrahentem a za jakých podmínek k uzavření příslušného smluvního typu přistoupí. Nelze proto vyvozovat nárok na uzavření kupní smlouvy se subjektem, který těmto interním směrnicím vyhověl.
Na shora uvedených závěrech dovolací soud nehodlá nic měnit a v plném rozsahu je vztahuje i na souzenou věc, tj. povahu „Pravidel pro prodej obydlených obytných domů z majetku města T.“ schválených městským zastupitelstvem v T. 5. 11. 1992.
Otázka, zda lze na daný případ aplikovat zákon č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), není rovněž zásadně právně významná (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Pro závěr o nemožnosti užití uvedeného zákona je postačující to, že žalované město převádělo nikoliv (vymezené) bytové jednotky, nýbrž spoluvlastnické podíly obytných domů (srov. § 1 odst. 1, 2, § 4 odst. 1 cit. zákona).
Vzhledem k tomu, že další právní argumentace v dovolání – lze-li zkoumat v tomto řízení jako předběžnou otázku platnosti nabývacího titulu, kterým žalované prodalo předmětné nemovitosti jiné osobě, a promlčení nároku dovolatelky, pakliže by tento existoval – souvisí přímo s posouzením otázek výše řešených, bylo by proti zásadě procesní ekonomie, kdyby se jimi dovolací soud zabýval (na výsledek dovolacího řízení nemají žádný vliv).
Nejsou-li dány podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. (žalovanému, který by jinak měl právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné náklady nevznikly).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 14. ledna 2010
JUDr. Pavel K r b e k , v. r.
předseda senátu