33 Cdo 1725/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1725/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:16. 9. 2024 Spisová značka:33 Cdo 1725/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.1725.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 9. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 25.11.2024I.ÚS 3214/24 Jan Wintr odmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost19. 2. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1725/2024-270 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Mgr. Ivy Krejčířové ve věci žalobce V. B., zastoupeného JUDr. Vítem Kučerou, MBA, advokátem se sídlem Praha 4, Obrovského 2407, proti žalované E. Š., zastoupené Mgr. Michalem Dlabolou, advokátem se sídlem Praha 7, U Studánky 250/3, o určení vlastnického práva k vozidlu, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 6 C 126/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 30. 11. 2023, č. j. 22 Co 237/2023-232, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 374 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám advokáta JUDr. Víta Kučery, MBA. Odůvodnění: Okresní soud v Pardubicích (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí již druhým rozsudkem ze dne 27. 6. 2023, č. j. 6 C 126/2020-203, zamítl žalobu na určení, že žalobce je vlastníkem osobního motorového vozidla VW Transporter, RZ XY, VIN XY (dále jen „vozidlo“), a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (dále též „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 30. 11. 2023, č. j. 22 Co 237/2023-232, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že určil, že žalobce je vlastníkem vozidla, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o nákladech řízení státu. Odvolací soud vyšel ze zjištění, že účastníci řízení jsou bývalí partneři, jejichž soužití trvalo téměř 20 let. Vozidlo koupil žalobce koncem roku 2016 v XY a má ho ve svém držení. Žalovaná má v držení osvědčení o registraci vozidla a technický průkaz; v těchto listinách je označena jako provozovatel a vlastník vozidla a takto je i evidovaná v registru silničních vozidel. V pojistné smlouvě ze dne 27. 1. 2017 (i v dalších listinách vztahujících se k této smlouvě) označil žalobce jako vlastníka a provozovatele vozidla žalovanou. Žalovaná se u soudu (v pozici žalobkyně) po žalobci (coby žalovaném) domáhala vydání vozidla s tvrzením, že jí ho žalobce před jeho registrací (1. 2. 2017) daroval. Okresní soud v Pardubicích rozsudkem ze dne 11. 2. 2020, č. j. 27 C 56/2019-69, ve spojení s opravným usnesením ze dne 7. 4. 2020, č. j. 27 C 56/2019-74, tuto žalobu zamítl s tím, že žalovaná (v pozici žalobkyně) neprokázala, že je vlastníkem vozidla na základě darovací smlouvy; rozsudek nabyl právní moci 28. 3. 2020. Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud dovodil, že ve věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod pod sp. zn. 27 C 56/2019 šlo ve vztahu k nyní projednávané věci o spor mezi týmiž účastníky (v opačném procesním postavení), se shodným předmětem řízení (vydání vozidla a určení vlastnictví k němu), při stejném skutkovém stavu (v obou řízeních žalobce shodně tvrdí, že je vlastníkem vozidla na základě kupní smlouvy a popírá, že by vozidlo daroval žalované, a žalovaná v obou řízeních tvrdí, že vozidlo vlastní na základě ústní darovací smlouvy uzavřené s žalobcem). Protože účastníci setrvali na skutkových tvrzeních učiněných již v řízení o vydání vozidla a žádná nová skutková tvrzení v nyní probíhajícím řízení o určení vlastnictví k vozidlu neuvedli, ani neoznačili nové důkazy, odvolací soud uzavřel, že otázka vlastnického práva k vozidlu již byla mezi účastníky pravomocně a závazně vyřešena a soud již není oprávněn v tomto rozsahu skutkové a právní závěry měnit nebo do nich zasahovat; pravomocný rozsudek o žalobě na plnění představuje překážku věci rozsouzené z hlediska teorie identity skutku pro řízení o žalobě na určení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 31 Cdo 2740/2012). Pravomocným zamítnutím žaloby na vydání vozidla byla (při nezměněném skutkovém stavu věci) závazně vyřešena otázka vlastnického práva k vozidlu, která je prostřednictvím určovací žaloby postavena najisto. Žalobce má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť navrhovaný rozsudek má sice deklaratorní účinky, ale je závazný kromě účastníků řízení i pro všechny orgány; v dané věci je pouze určovací žaloba objektivně způsobilá zjednat určitost, jistotu a odvrátit případné budoucí spory účastníků. Jelikož žalobce prokázal vlastnické právo k vozidlu a na požadovaném určení má naléhavý právní zájem, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobě vyhověl. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání. Na přípustnost dovolání usuzuje z přesvědčení, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které nebyly dovolacím soudem dosud vyřešeny, resp. odpovědi na ně byly pouze „naznačeny“, a to, pokud jde o otázku, „zda je pravomocné zamítnutí žaloby v předchozím řízení o vydání věci pro neunesení důkazního břemene závazné pro následné řízení o určení vlastnického práva k této věci“, v rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 33 Cdo 1074/98, a pokud jde o otázku, „zda lze v následném řízení o určení vlastnického práva k věci prokazovat vlastnické právo i toho účastníka, jehož žaloba o vydání této věci byla v předchozím řízení pravomocně zamítnuta pro neunesení důkazního břemene“, v rozhodnutí ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2047/2014. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že otázka vlastnického práva k vozidlu byla s ohledem na totožnost skutku a okruh účastníků vyřešena již rozsudkem Okresního soudu v Pardubicích ze dne 11. 2. 2020, č. j. 27 C 56/2019-69, kterým byla zamítnuta její žaloba o vydání vozidla. Prosazuje, že pravomocné zamítnutí žaloby na vydání vozidla z důvodu, že neunesla důkazní břemeno, není závazné pro následné, nyní probíhající řízení o určení vlastnického práva k vozidlu. Svůj názor podpořila odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2047/2014, podle něhož projednání věci nebrání jako překážka věci rozsouzené pravomocný rozsudek pro zmeškání. Domnívá se, že by v případě zamítnutí žaloby pro neunesení důkazního břemene mělo být postupováno stejně. Žalobce navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238 a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Žalovaná zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že soud je v řízení o určení vlastnického práva k vozidlu vázán tím, jak otázku vlastnického práva k vozidlu (při totožném skutkovém stavu mezi týmiž účastníky) vyřešil soud v pravomocně skončeném řízení o vydání vozidla. Nelze přehlédnout, že ačkoli na straně jedné uvádí, že otázky, které v dovolání artikuluje, považuje za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešené, odvolacímu soudu současně vytýká, že se při jejich řešení odchýlil od jí citovaných rozhodnutí Nejvyššího soudu. Pro vylíčení přípustnosti tak současně použila dva předpoklady, které se vzájemně vylučují; nemůže totiž logicky vzato jít o otázku dovolacím soudem dosud neřešenou, měl-li se při jejím řešení odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Z obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že žalovaná ve skutečnosti dovozuje jeho přípustnost z toho, že se odvolací soud př