Nejvyšší soud 33 Cdo 1750/2024 – Přípustnost dovolání

Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek Klášterní dvůr 931-934, Rajhrad, se sídlem v Rajhradě, Klášterní Dvůr 932, identifikační číslo 29193818, zastoupeného Mgr. Evou Kantoříkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Jaselská 197/14, proti žalované Tokad, s. r. o., se sídlem v Praze 3, Kubelíkova 1224/42, identifikační číslo 28549121, zastoupené JUDr. Tomášem Sokolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Strži 2102/61a, o zaplacení 380.083,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 7 C 47/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 10. 2021, č. j. 91 Co 544/2015-206, takto:

Návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu, doručeného do datové schránky Obvodního soudu pro Prahu 3 dne 30. 1. 2015, se žalobce domáhá zaplacení částky 380.083,30 Kč s úrokem z prodlení od 1. 2. 2012 do zaplacení s odůvodněním, že tato částka představuje rozdíl mezi dohodnutou cenou tepelné energie podle smlouvy o dodávce energie ze dne 16. 6. 2009, č. 1/2009, se sazbou 525,- Kč/GJ, a částkou účtovanou žalovanou pro rok 2011 ve výši 768,- Kč/GJ. Jelikož žalobce na zálohách zaplatil více oproti původně dohodnuté ceně energií, vzniklý rozdíl požaduje vrátit.

Obvodní soud pro Prahu 3 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 23. 7. 2015, č. j. 7 C 47/2015-70, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 6. 2009 účastníci řízení uzavřeli smlouvu o dodávce tepelné energie č. 1/2009 (dále jen „smlouva o dodávce tepelné energie“), kterou se žalovaná zavázala dodávat žalobci (odběrateli) tepelnou energii za cenu 525,- Kč/GJ (v odůvodnění rozsudku chybně uvedeno „252,- Kč/GJ“), která měla být „podle cenové doložky“ cenou předběžnou. Smlouva měla platit od 16. 6. 2009 do 31. 12. 2024. Z faktury č. 7/2012 plyne, že za období roku 2011 bylo odebráno teplo v rozsahu 1.564 GJ, což při ceně 768,- Kč/GJ představuje 1.201.183,30 Kč, přičemž žalobce na zálohách zaplatil 1.320.000,- Kč. Ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 3 sp. zn. 9 EC 386/2011 soud prvního stupně zjistil, že mezi týmiž účastníky probíhalo řízení o vrácení částky 526.846,63 Kč podle stejné smlouvy o dodávce tepla za rok 2010, kdy žalovaná oproti smluvnímu ujednání o výši ceny jednotkové tepelné energie místo částky 525,- Kč/GJ účtovala žalobci 563,80 Kč/GJ, a proto žalobce za období roku 2010 přeplatil na zálohách 526.846,63 Kč. V této věci Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 31. 7. 2014, č. j. 9 EC 386/2011-183, žalobě vyhověl, neboť dospěl k závěru, že žalovaná nebyla oprávněna jednostranně zvýšit cenu za dodávku tepla. Jestliže žalobce zaplatil vyšší cenu, došlo na straně žalované k získání bezdůvodného obohacení podle § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku – dále jen „obč. zák.“, a tento majetkový prospěch musí být podle § 456 obč. zák. vydán tomu, na jehož úkor byl získán. K odvolání žalované ve věci sp. zn. 9 EC 386/2011 Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 Co 20/2015-234, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se s tím, že nesjednali-li si účastníci zvýšení ceny tepla, neměla žalovaná právo cenu zvýšit, a je proto povinna vzniklé bezdůvodné obohacení žalobci vydat. Uzavřel, že v situaci, kdy podle Obvodního soudu pro Prahu 3 nebyla žalovaná oprávněna jednostranně zvýšit cenu dodávané energie, nelze pro jí vznesenou námitku promlčení žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení přiznat. Zjistil-li totiž žalobce z faktury č. 7/2012, že došlo k nesprávnému vyúčtování, začala běžet dvouletá promlčecí doba dnem 23. 2. 2012 a uplynula dne 23. 2. 2014.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 544/2015-138, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně. Neztotožnil se s jeho závěrem o neurčitosti, a tedy neplatnosti čl. III. přílohy č. 1 smlouvy o dodávce tepelné energie („Cenová doložka“). Dovodil, že se účastníci platně dohodli, že sjednaná cena tepelné energie je cenou předběžnou a může být měněna v závislosti na dodaném množství tepelné energie, což odpovídá postupům Energetického regulačního úřadu vyjádřeným v jeho cenových rozhodnutích. Odvolací soud nepřehlédl, že dohodnutá cena měla platit jen pro rok 2009. Zdůraznil, že neplatnost smluvního ujednání umožňujícího dodavateli jednostranné zvyšování dříve sjednané ceny dopadá jen na vztahy spotřebitelské, což však není případ nyní souzené věci s odkazem na § 56 odst. 3 písm. i) obč. zák. (viz § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb.) jak dovodil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007. Splnil-li žalobce svou smluvní povinnost a zaplatil fakturu č. 7/2012, nemohlo dojít na straně žalované k získání bezdůvodného obohacení, a žalobce nemá právo na jeho vydání.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 28. 6. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5152/2016, odmítl dovolání žalobce pro nepřípustnost. Na základě blíže rozvedené argumentace uzavřel, že žalobce při uzavírání smlouvy s žalovanou nebyl v postavení spotřebitele, a proto nemůže být rozhodnutí odvolacího soudu v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 5205/2007; dovolání z této příčiny nemohlo být přípustné. Přípustnost dovolání nebyl způsobilý založit ani tvrzený rozpor rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 8. 4. 2015, č. j. 13 Co 20/2015-234, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 31. 7. 2014, č. j. 9 EC 386/2011-183, kterým byl rozhodnut spor mezi týmiž účastníky týkající se dodávky tepla žalovanou za období roku 2010. Přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. je totiž založena na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodovací praxí dovolacího soudu, a nikoli na rozporu rozhodnutí odvolacího soudu s rozsudkem jiného odvolacího soudu.

Nálezem ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3236/18, Ústavní soud konstatoval, že usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2018, č. j. 33 Cdo 5152/2016-170, bylo porušeno právo stěžovatele (žalobce) na přístup k soudu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, a toto usnesení zrušil. S vědomím toho, že stěžovatel řádně nevylíčil obligatorní náležitosti dovolání podle § 241a odst. 2 o. s. ř., resp. nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, považoval Ústavní soud za určující, že v dříve vydaném rozsudku ze dne 25. 4. 2017, č. j. 28 Cdo 3618/2015, Nejvyšší soud dovodil, že závěr o určitém, a tudíž platném ujednání ceny dodané energie výchozí částkou 525 Kč/GJ neobstojí. „Ústavní soud považuje za nepřípustné, aby v řízení o jedné a téže věci, tj. věci týkající se stejného nároku, založeného na stejném smluvním ujednání uzavřeném mezi stejnými účastníky, obecné soudy dospěly ke zcela odlišným právním závěrům. Takový stav nejednoty judikatury, jenž je apriorně ústavně nekonformní, nemůže Ústavní soud akceptovat. Nejvyšší soud odmítnutím stěžovatelova dovolání zapříčinil stav, v rámci kterého byla ve skutkově i právně shodné věci, tj. ve věci týkající se stejných nároků a stejných osob, vydána vzájemně neslučitelná rozhodnutí (…)“.

Po kasačním zásahu Ústavního soudu Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 33 Cdo 1405/2019, zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 91 Co 544/2015-138, a věc mu vrátil k dalšímu řízení z důvodu, že celá smlouva o dodávce tepelné energie ze dne 16. 6. 2009 je neplatná. Připustil, že podle závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3618/2015, cena dodávané tepelné energie nebyla stanovena způsobem umožňujícím „ve světle výše citovaných judikatorních a doktrinálních závěrů“ její zcela nepochybné určení (výpočet), a to již v době uzavření smlouvy. Nejvyšší soud tak učinil při respektování závěru rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3618/2015, se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3236/18.

Městský soud v Praze poté rozsudkem ze dne 20. 10. 2021, č. j. 91 Co 544/2015-206, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 23. 7. 2015, č. j. 7 C 47/2015-70, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud byl vázán závěrem Nejvyššího soudu, že smlouva o dodávce tepelné energie ze dne 16. 6. 2009 je neplatná. Podle žaloby je nesporné, že se žalobce domáhá vrácení částek, které žalované přeplatil na zálohách v roce 2011, přičemž podle § 107 odst. 1, 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo. Promlčecí doba začala v dané věci běžet nejpozději 1. 1. 2012, od kdy mohl žalobce požadovat zaplacenou částku zpět. Vzhledem k závaznému názoru Nejvyššího soudu není pochybností o tom, že částka byla zaplacena bez právního důvodu a je tak bezdůvodným obohacením žalované ve smyslu § 451 odst. 1, 2 obč. zák. O obsahu smlouvy i provedených platbách věděl žalobce vždy od samého počátku (důvodem neplatnosti byla vadně sjednaná cena plnění). Dvouletá subjektivní promlčecí doba tak běžela od 1. 1. 2012 a uběhla dnem 1. 1. 2014. Žaloba ve věci byla podána až dne 30. 1. 2015, tedy po uplynutí objektivní tříleté promlčecí doby. Žalobce vůči závěru o běhu promlčecí doby žádné námitky neuplatnil. Za těchto okolností byla předmětná pohledávka v době rozhodnutí soudu pouze naturální obligací a její splnění nelze uložit soudním rozhodnutím ve smyslu § 100 odst. 1 obč. zák.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se tento soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení otázek možnosti přihlédnout k námitce promlčení u synallagmatického závazku, počátku běhu promlčecí doby, a otázky platnosti smlouvy o dodávce tepelné energie, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Dovolatel akcentuje, že kotelna dodávající mu teplo je vlastnictvím společnosti FINE LINE DEVELOP, s. r. o., která ji pronajala žalované, jež je s touto společností personálně propojena. Žalobce neměl tedy možnost vybrat si jiného dodavatele tepla. Podle jeho přesvědčení je cena sjednaná ve smlouvě o dodávce tepla cenou vyšší, než jaká byla v místě a čase obvyklá. Žalovaná do ceny tepla podle přesvědčení žalobce zahrnuje neoprávněné náklady. Ve vztahu k promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení s ohledem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 1957/2012, ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, či jeho rozsudků ze dne 2. 7. 2009, sp. zn. 30 Cdo 1574/2009, ze dne 31. 8. 2000, ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, má dovolatel z pohledu subjektivní promlčecí doby za to, že o absolutní neplatnosti smlouvy o dodávce tepla se dozvěděl až z rozsudku Nejvyššího soudu ze 25. 4. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3618/2018. Navíc vyúčtování dodávky tepla za rok 2011 provedla žalovaná fakturou ze dne 22. 2. 2012, č. 7/2012, splatnou dnem 8. 3. 2012. Teprve na jejím základě se žalobce dozvěděl, jaká byla v roce 2011 spotřeba tepla, a že mu byla žalovanou účtována vyšší jednotková cena za teplo, než byla původně smluvními stranami sjednána. Promlčecí doba tak nemohla skončit dříve než 8. 3. 2015.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále opět jen „o. s. ř.“).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř. (či jeho části).

Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§ 237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena.

Dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 48/2006, dovodil, že spočívá-li rozhodnutí, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, není dovolání přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno, nebo jestliže ohledně některé z těchto otázek není splněna podmínka zásadního právního významu napadeného rozhodnutí ve věci samé. Zpochybněním jen některých z právních závěrů, na nichž je rozhodnutí odvolacího soudu současně založeno, se při vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením nemůže nijak projevit v poměrech dovolatele, neboť obstojí-li (popř. není-li dovoláním napaden) rovněž souběžně zastávaný právní závěr, na němž rozhodnutí spočívá, nelze dosáhnout zrušení napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 872/2010, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 888/2013).

V nyní souzené věci odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně na základě dvou závěrů: 1) že uplynula subjektivní promlčecí doba, a zároveň 2) že uplynula objektivní tříletá promlčecí doba, v důsledku čehož bylo právo na vrácení plnění z bezdůvodného obohacení promlčeno, neboť žalovaná vznesla námitku promlčení. Žalobce dovoláním (podle celého jeho obsahu) zpochybnil pouze závěr týkající se subjektivní promlčecí doby. Druhý závěr (uplynutí objektivní promlčecí doby) dovolatel nezpochybnil.

Judikatura Nejvyššího soudu týkající se promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozsáhlá a jednotná (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2008, sp. zn. 33 Odo 1136/2006, ze dne 29. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 528/2006, a ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 1050/2005). U práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je speciálně stanovena dvojí kombinovaná promlčecí doba, a to subjektivní, která je dvouletá, a objektivní tříletá, resp. desetiletá. Jejich počátek je stanoven odlišně a jejich vzájemný vztah je takový, že jsou na sobě nezávislé co do svého běhu, jeho počátku i konce. Skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí bez ohledu na druhou promlčecí dobu; to znamená, že právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se promlčí uplynutím té promlčecí doby, jejíž běh skončí dříve. Počátek subjektivní promlčecí doby podle § 107 odst. 1 obč. zák. se váže k okamžiku, kdy oprávněný nabyl vědomost o tom, že na jeho úkor došlo k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Pro stanovení počátku běhu objektivní promlčecí doby ve smyslu § 107 odst. 2 obč. zák. je rozhodující okamžik, kdy bezdůvodné obohacení skutečně (fakticky) vzniklo, tj. den, kdy skutečně (fakticky) došlo k získání bezdůvodného obohacení, a to bez zřetele na to, zda oprávněný subjekt o svém právu na vydání plnění z bezdůvodného obohacení věděl či nikoli (viz rovněž Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 554).

Nezpochybnil-li dovolatel závěr odvolacího soudu o uplynutí objektivní promlčecí doby, nýbrž jen závěr o uplynutí subjektivní promlčecí doby, platí, že věcný přezkum posouzení této právní otázky nemůže za uvedeného stavu ovlivnit výsledek řízení a dovolání je tak nepřípustné jako celek (srov. k tomu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v poměrech občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2016, sp. zn. 29 Cdo 654/2016 /a judikaturu tam označenou/, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2019, sen. zn. 29 ICdo 133/2017).

Protože dovolatel nepředložil k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Václav Duda

předseda senátu