33 Cdo 1779/2020 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1779/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:18. 5. 2021 Spisová značka:33 Cdo 1779/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.1779.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Odstupné Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 1992 o. z. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 7. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1779/2020-554 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Krbka v právní věci žalobkyně NEUMAN – INVEST s.r.o., se sídlem Třtěnice 6, identifikační číslo osoby 27537013, zastoupené JUDr. Danielem Novotným, Ph.D., advokátem se sídlem Jičín, Valdštejnovo náměstí 76, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek Žižkova čp. 735, 736 Jaroměř, se sídlem Jaroměř, Pražské Předměstí, Žižkova 736, identifikační číslo osoby 28784821, zastoupenému JUDr. Jarmilou Čermákovou, advokátkou se sídlem Jaroměř, Husova 112, o zaplacení 315 412 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 10 C 104/2017, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 4. 2. 2020, č. j. 47 Co 208/2019-521, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 9 880 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Jarmily Čermákové, advokátky. Odůvodnění: Okresní soud v Náchodě (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 8. 2019, č. j. 10 C 104/2017-478, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 315 412 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 308 062 Kč od 27. 7. 2016 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 2. 2020, č. j. 47 Co 208/2019-521, vyhovující výrok rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu částky 7 350 Kč potvrdil a v rozsahu, jíž byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni 308 062 Kč s 8,05 % úrokem ročně od 27. 7. 2016 do zaplacení, jej změnil tak, že žalobu zamítl, současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že „se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. Má za to, že odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, když se svým právním názorem - odlišným od soudu prvního stupně - na výklad pojmu „odstupné“ žalobkyni neseznámil a nedal jí možnost se k němu vyjádřit, čímž nerespektoval závěry uvedené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2125/2006. Oproti odvolacímu soudu, který dovodil, že žalobkyni právo na odstupné nevzniklo, prosazuje, že úmyslem účastníků nebylo sjednat odstupné podle § 1992 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), ale ujednat „zvláštní odstupné“, jež nelze se zákonným odstupným „zaměňovat“, představující paušalizovanou sankci, na kterou žalobkyni vznikl nárok. Odvolacímu soudu vytýká, že její peněžitý nárok neposoudil podle všech norem hmotného práva, tj. i podle těch, na které žalobkyně neodkazovala, a zaměřil se pouze na odstupné, čímž se odchýlil od závěrů vyjádřených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2002, sp. zn. 25 Cdo 643/2000 a ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001. Žalovaný považuje dovolání za nepřípustné, jelikož neobsahuje řádné vymezení přípustnosti, případně za nedůvodné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je věcně správné. Nejvyšší soud dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. - dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až § 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako je tomu v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. nebo jeho části (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená otázka má být posouzena jinak, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje důvod přípustnosti dovolání, je vymezení otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno. Takovou otázku je povinen vymezit pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Závisí-li rozhodnutí odvolacího soudu na řešení více právních otázek, zkoumá dovolací soud přípustnost dovolání ve vztahu ke každé zvlášť. Vždy musí jít o takovou otázku, na níž byl výrok rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska právního posouzení věci skutečně založen. Ve světle výše uvedeného je třeba konstatovat, že dovolatelka své povinnosti vymezit přípustnost dovolání nedostála. V dovolání sice zpochybnila právní závěr odvolacího soudu, že jí nevzniklo právo na úhradu ve smlouvě sjednaného odstupného, avšak výhradně námitkami směřujícími proti skutkovým zjištěním, která odvolací soud učinil z obsahu dotyčné smlouvy, resp. z ujednání čl. IV bodu 3 obchodních podmínek. Odvolacímu soudu vytýká, že čl. IV. bodu 3 obchodních podmínek vyložil nesprávně, dovodil-li, že zakládá možnost zrušení smlouvy z důvodu na straně objednatele nebo z jeho podnětu s tím, že smlouva se ruší zaplacením odstupného. Tato argumentace nevystihuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 1 o. s. ř., neboť je jí vytýkána nesprávnost skutkových zjištění, na nichž odvolací soud právní závěr založil. Zjišťuje-li totiž soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle smluvních stran ve smyslu § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (nyní § 555 a násl. o. z.), jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000, nebo rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 46/2002). Skutkový základ sporu nelze v dovolacím řízení s úspěchem zpochybnit, je pro dovolací soud závazný. Namítá-li dovolatelka v tomto směru nesprávné právní posouzení věci, pak pouze tak, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (z její skutkové verze, že strany ve smlouvě sjednaly smluvní pokutu pro případ odstoupení od smlouvy zhotovitelem), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že žalobkyni svědčí