33 Cdo 1944/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 1944/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 11. 2024 Spisová značka:33 Cdo 1944/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.1944.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Bezdůvodné obohacení Dotčené předpisy:§ 3001 odst. 1 o. z. § 2993 o. z. § 3028 o. z. § 3 předpisu č. 458/2000 Sb. § 20a předpisu č. 458/2000 Sb. § 4 předpisu č. 180/2005 Sb. § 54 předpisu č. 165/2012 Sb. § 7 předpisu č. 346/2012 Sb. § 10 předpisu č. 346/2012 Sb. § 13 předpisu č. 346/2012 Sb. § 28 předpisu č. 165/2012 Sb. § 11 předpisu č. 165/2012 Sb. § 13 předpisu č. 165/2012 Sb. § 10 předpisu č. 165/2012 Sb. § 451 obč. zák. § 457 obč. zák. § 458 obč. zák. § 51 předpisu č. 165/2012 Sb. § 250b o. s. ř. § 250f o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:30. 12. 2024 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí 12.03.2025IV.ÚS 764/25 Josef Fiala vyhověno17. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 1944/2024-217 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně OTE, a. s., identifikační číslo osoby 26463318, se sídlem v Praze, Sokolovská 192/79, zastoupené JUDr. Martinem Klimplem, advokátem se sídlem v Praze, U Prašné brány 1078/1, za účasti ČEZ Prodej, a. s., identifikační číslo osoby 27232433, se sídlem v Praze, Duhová 1/425, zastoupené Mgr. Janem Kořánem, advokátem se sídlem v Praze, Opletalova 1015/55, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu – o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu, o 153 622 888,34 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 39 C 193/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, č. j. 15 Co 230/2023-168, takto: I. Dovolání proti výroku I rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, č. j. 15 Co 230/2023-168, se zamítá. II. Dovolání proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 2. 2024, č. j. 15 Co 230/2023-168, se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit účastnici ČEZ Prodej, a. s., na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 114 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta Mgr. Jana Kořána. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 4 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 5. 2023, č. j. 39 C 193/2022-98, zamítl žalobu o nahrazení rozhodnutí Energetického regulačního úřadu (dále též „ERÚ“) č. j. 06333-22/2019-ERÚ, ze dne 13. 11. 2020, a rozhodnutí Rady Energetického regulačního úřadu č. j. 06333-31/2019-ERÚ, ze dne 5. 4. 2022, tak, že je žalovaná (správně dále „účastnice“) povinna zaplatit žalobkyni částku 153 622 888,34 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9,75 % od 3. 6. 2019 do zaplacení a zaplatit náhradu nákladů správního řízení a řízení o rozkladu v zákonné výši, a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnici náhradu nákladů řízení. Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 15. 2. 2024, č. j. 15 Co 230/2023-168, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost nahradit účastnici náklady odvolacího řízení (výrok II). Předmětem řízení je částka, kterou žalobkyně (operátor trhu s elektřinou) zaplatila účastnici (povinně vykupujícímu obchodníku s elektřinou) jako rozdíl mezi výkupní cenou [vyplacenou účastnicí výrobci elektřiny z obnovitelných zdrojů, společnosti Saša - Sun s. r. o., nyní ZEVES 5 s. r. o., (dále jen „výrobce“)] a hodinovou cenou za období od 1. 1. 2013 do 31. 5. 2018 (podle žalobkyně) v rozporu se zákonem, neboť licence výrobce k výrobě elektřiny byla následně jako nezákonná ve správním řízení zrušena. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a z tvrzení žalobkyně, že účastnice vyplatila výrobci Saša - Sun s. r. o. výkupní cenu elektřiny z obnovitelných zdrojů, na kterou se vztahuje podpora elektřiny z obnovitelných zdrojů energie (dále jen „POZE“). Při výplatě vycházela z evidence příjemce podpory v systému operátora trhu (žalobkyně) a v rozhodném období neměla relevantní informaci o nezákonnosti výrobci udělené licence. Žalobkyně uhradila účastnici dle § 13 odst. 2 a 4 zákona č. 165/2012 Sb., o podporovaných zdrojích energie a o změně některých zákonů, ve znění účinném do 31. 12. 2021 (dále „zákona o POZE“), rozdíl mezi výkupní a hodinovou cenou elektřiny. Rozhodnutí o udělení výrobci licence k podnikání v energetických odvětvích bylo pro nezákonnost zrušeno s účinky ex tunc. Poté přestala účastnice výrobci výkupní cenu hradit. Odvolací soud posoudil nároky vzniklé do 31. 12. 2013 podle § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), a nároky vzniklé od 1. 1. 2014 podle § 2291 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). Dospěl k závěru, že účastnice je podle zákonné úpravy povinna vyplatit ze svého podporu POZE výrobci a poté je jí uhrazený příspěvek refundován operátorem trhu. Právně posoudil nárok jako bezdůvodné obohacení vzniklé mezi účastnicemi soukromoprávního vztahu plněním závazku založeného zákonem, který se po splnění ukázal od počátku neexistentní (jeho právní důvod odpadl). Uzavřel, že účastnice přijetím rozdílu dle § 13 odst. 4 zákona o POZE nezískala žádné obohacení, neboť se nerozmnožil její majetek ani nedošlo k jeho úbytku, který by za běžných okolností majetek obohacené postihl. Proto jí podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 nevznikla povinnost bezdůvodné obohacení vydat. Nároky vzniklé od 1. 1. 2014 posoudil analogicky podle § 3001 odst. 1 věty druhé ve spojení s § 10 odst. 1 o. z., když bezvýjimečná aplikace § 2993 o. z. odporuje obecným představám o spravedlnosti, neboť účastnice byla poctivým příjemcem plnění, jehož přijetím nezískala žádný majetkový prospěch. Svou účast v právním poměru nemohla odmítnout, neboť jí ji ukládal zákon, a oba majetkové přesuny (od operátora trhu k účastnici a od ní k výrobci) jsou pro ni finančně zcela neutrální. To není narušeno ani tím, že je za svoji participaci na systému podpory finančně odměňována. Neshledal ani důvod (k návrhu žalobkyně) aplikovat § 150 o. s. ř. na rozhodnutí o nákladech řízení. Proti rozsudku odvolacího soudu podala v zákonné lhůtě žalobkyně („dovolatelka“) dovolání, jímž napadla rozsudek v celém rozsahu. Přípustnost dovolání spatřuje ve vyřešení dosud dovolacím soudem neřešené otázky hmotného práva, a to „posouzení nároku operátora trhu (žalobkyně) vůči povinně vykupujícímu obchodníkovi ve vztazích vymáhání neoprávněně nárokované a získané (čerpané) podpory obnovitelných zdrojů energie, respektive obecně otázky posouzení věcné legitimace účastníků na mechanismu výplaty POZE“. V daném případě se dle dovolatelky jedná o posouzení dílčích právních otázek posléze uvedených pod body a) až c). Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že uvedená právní otázka již vyřešena byla (žalobkyně si je vědoma řešení před Nejvyšším soudem sporu týkajícího se výplaty POZE v řízení pod sp. zn. 23 Cdo 2670/2019), uvádí z opatrnosti jako důvod přípustnosti dovolání, že odvolací soud se od této praxe odchýlil, „jelikož zde měla být dovozena věcná legitimace mezi účastníky“. Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu (stejně jako ERÚ), že odmítl aplikovat § 2993 o. z., a nespravedlivou aplikaci § 3001 o. z. (vyžadujícího jako jednu z podmínek bezúplatnost plnění), překročení mezí výkladu právních předpisů, rozhodnutí contra legem bez dostatečného zdůvodnění (když pro analogii legis nebyly podmínky), přehlížení úplatnosti formou tzv. „ceny za činnost povinně vykupujícího“ podle množství jím vykoupené elektřiny dle § 13 odst. 2 zákona o POZE, a v této souvislosti i nepřezkoumatelnost rozsudku. Odkazuje na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. III. ÚS 2264/13 (o tom, kdy lze aplikované ustanovení právního předpisu dotvořit a kdy má být navrženo Ústavnímu soudu ke zrušení), ze dne 7. 2. 2023, sp. zn. II. ÚS 1578/21 (o nezbytnosti spíše restriktivní aplikace analogie legis), ze dne 7. 9. 2010, sp. zn. Pl. ÚS 34/09 (o posuzování střetu dvou základních práv), a vytýká odvolacímu soudu, že neprovedl test proporcionality v souladu s názorem Ústavního soudu vyjádřeným v nálezu ze dne 12. 3. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 83/06 (s ohledem na právo žalobkyně na ochranu vlastnictví). Namítá též nesprávnou aplikaci a výklad § 451 a § 457 obč. zák. (s ohledem na korektiv spravedlnosti ve prospěch žalované). Soud „zcela přehlíží faktickou povahu převodu finančních prostředků odpovídajících POZE“ mezi účastníky. Namítá též, že so