33 Cdo 2015/2021 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2015/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 9. 2021 Spisová značka:33 Cdo 2015/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.2015.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Dotčené předpisy:§ 243c odst. 1 o. s. ř. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:26. 11. 2021 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2015/2021-168 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce J. H., narozeného dne XY, bytem XY, proti žalované I. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Jiřím Kaniou, advokátem se sídlem v Opavě, Sadová 171/40, o zaplacení 170.800 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 14 C 341/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně-pobočky ve Zlíně ze dne 11. 2. 2021, č. j. 58 Co 73/2020-131, t a k t o : I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení. O d ů v o d n ě n í: Žalobce se žalobou podanou dne 24. 9. 2018 domáhal po žalované zaplacení 170.800 Kč s příslušenstvím z titulu dluhu I. Š., nar. XY, který smlouvou ze dne 14. 4. 2015 převzala. Okresní soud v Uherském Hradišti (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 29. 11. 2019, č. j. 14 C 341/2018-74, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 20. 11. 2020, č. j. 14 C 341/2018-112, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do 3 dnů od právní moci rozsudku 71.000 Kč se specifikovaným příslušenstvím a 99.800 Kč (výrok I), rozhodl o nákladech řízení (výrok II) a zastavil řízení v části, kterou se žalobce po žalované domáhal zaplacení úroku z prodlení ve výši 1,95 % ročně z částky 140.000 Kč od 1. 1. 2016 do 18. 11. 2016, ve výši 1,95 % ročně z částky 110.000 Kč od 19. 11. 2016 do 13. 4. 2017, ve výši 1,95 % ročně z částky 100.000 Kč od 14. 4. 2017 do 24. 7. 2018, ve výši 1,95 % ročně z částky 89.000 Kč od 25. 7. 2018 do 27. 7. 2018 a ve výši 1,95 % ročně z částky 81.000 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení (výrok III). Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 11. 2. 2021, č. j. 58 Co 73/2020-131, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení úroku ve výši 10 % ročně z částek 135.000 Kč od 15. 4. 2015 do 2. 5. 2016, 130.000 Kč od 3. 5. 2016 do 18. 11. 2016, 100.000 Kč od 19. 11. 2016 do 13. 4. 2017, 90.000 Kč od 14. 4. 2017 do 24. 7. 2018, 79.000 Kč od 25. 7. 2018 do 27. 7. 2018 a 71. 000 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení (výrok I), potvrdil jej v části, jíž se žalobce domáhal zaplacení 71.000 Kč s 8,05 % ročním úrokem z prodlení z částek 135.000 Kč od 1. 1. 2016 do 2. 5. 2016, 130.000 Kč od 3. 5. 2016 do 18. 11. 2016, 100.000 Kč od 19. 11. 2016 do 13. 4. 2017, 90.000 Kč od 14. 4. 2017 do 24. 7. 2018, 79.000 Kč od 25. 7. 2018 do 27. 7. 2018 a 71.000 Kč od 28. 7. 2018 do zaplacení, a v části, jíž požadoval zaplacení 99 800 Kč, (výrok II); současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výrok III). Odvolací soud vyšel mimo jiné ze skutkového zjištění, že matka žalované I. Š., narozená XY (dále jen „původní dlužnice“) žalobci odcizila finanční hotovost a movité věci, čímž mu podle trestního příkazu Okresního soudu v Třebíči ze dne 9. 6. 2015, č. j. 3 T 61/2015 76, způsobila škodu 148.000 Kč a byla zavázána ji uhradit. Právní zástupce žalobce připravil a zaslal žalované a původní dlužnici k podpisu smlouvu o převzetí dluhu (dále jen „smlouva“), kterou žalovaná a původní dlužnice 14. 4. 2015 podepsaly a původní dlužnice její ověřenou kopii 26. 5. 2015 založila do trestního spisu za účelem doložení, že chce žalobci nahradit způsobenou škodu; žalobce tuto smlouvu opatřil svým podpisem až v době mezi 26. 5. 2018 a 24. 9. 2018. Zohledňuje úmysl smluvních stran při uzavírání smlouvy, odvolací soud zjistil, že smlouva sestává ze čtyř částí; původní dlužnice prohlásila, že má vůči věřiteli (žalobci) peněžitý dluh ve výši 140.000 Kč z důvodu krádeže a tento dluh uznala do důvodu i výše. Žalovaná potvrdila, že byla původní dlužnicí dostatečně seznámena se všemi důvody vzniku dluhu, tento dluh od původní dlužnice přejímá a okamžikem podpisu smlouvy se stává novým dlužníkem věřitele namísto původní dlužnice. Žalovaná se jako nová dlužnice s žalobcem dohodla na způsobu úhrady dluhu a nové splatnosti, na „úroku“ a utvrzení dluhu v podobě smluvní pokuty ve výši 100 Kč za každý den prodlení. Utvrzení dluhu se vztahovalo k závazku, který převzala žalovaná jako nová dlužnice smlouvou o převzetí dluhu, nikoliv k jinému údajnému závazku původní dlužnice. Žalobce obdržel na svou pohledávku 5.000 Kč ve dnech 24. 3. 2015 a 2. 5. 2016, 30.000 Kč dne 18. 11. 2016, 10.000 Kč dne 13. 4. 2017, 11.000 Kč dne 24. 7. 2018 a 8.000 Kč dne 27. 7. 2018. Vzhledem k uvedenému odvolací soud právně posoudil smlouvu podle § 1888 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jako dohodu mezi původní dlužnicí a žalovanou o převzetí dluhu a současně jako smíšenou dohodu mezi žalobcem a žalovanou o způsobu a termínu úhrady dluhu, sjednání „úroku“ a utvrzení dluhu. Žalobce vyslovil konkludentní souhlas s převzetím dluhu žalovanou tím, že smlouvu připravil a žalované zaslal. Námitce promlčení vznesené žalovanou odvolací soud nepřisvědčil s odůvodněním, že původní dlužnice uznala dluh co do důvodu i výše podle § 2053 o. z. a k uznání dluhu došlo i ve smyslu § 2054 o. z. prostřednictvím plateb, které byly žalobci zaslány. Žalované jako přejímateli dluhu svědčí povinnost k úhradě dluhu včetně příslušenství a smluvní pokuty v žalované výši. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které Nejvyšší soud posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Žalobce se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle § 241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Z právní úpravy přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. vyplývá, že v konkrétním případě pro řešení téže právní otázky může být splněno vždy pouze jedno ze zákonem předvídaných kritérií přípustnosti dovolání; splnění jednoho kritéria přípustnosti dovolání totiž vylučuje, aby současně bylo naplněno kritérium jiné. Vylíčení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, proto není řádné, bylo-li provedeno označením (volbou) několika v úvahu přicházejících alternativ přípustnosti dovolání pro jednu právní otázku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1590/2014, proti němuž podanou ústavní stížnost Ústavní soud usnesením ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. I. ÚS 2967/2014, odmítl, nebo závěry usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2017, sp. zn. I. ÚS 3762/16). Další ze základních podmínek, jíž dovolatel ve smyslu § 237 o. s. ř. identifikuje přípustnost dovolání, je vymezení konkrétní otázky hmotného nebo procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno a jež má být podrobena dovolacímu přezkumu; tuto otázku je povinen formulovat pouze dovolatel a dovolací soud je tímto vymezením vázán. Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek (ať již hmotného nebo procesního práva), musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, neboť není