33 Cdo 2248/2011 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2248/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 9. 2013 Spisová značka:33 Cdo 2248/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.2248.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Vrácení daru Dotčené předpisy:čl. 630 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 11. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2248/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. K., zastoupeného JUDr. Ladislavem Jiráskem, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních, Klíčová 199, proti žalované R. K., zastoupené JUDr. Veronikou Faltysovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 11 C 330/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. května 2010, č. j. 10 Co 138/2010-171, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. května 2010, č. j. 10 Co 138/2010-171, se v potvrzujícím výroku o věci samé, a rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 10. prosince 2009, č. j. 11 C 330/2006-126, v části, jíž bylo určeno, že žalobce je vlastníkem podílu o velikosti jedné ideální čtrnáctiny na domě na stavební parcele č. 304 a podílu o velikosti jedné čtrnáctiny na stavební parcele č. 304 (zastavěné plochy a nádvoří) o výměře 272 m2, vše v katastrálním území a obci M. L., okres Ch., ruší a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Chebu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 20. prosince 2006, č. j. 11 C 330/2006-26, Okresní soud v Chebu zamítl žalobu o určení, že je žalobce spoluvlastníkem jedné ideální čtrnáctiny domu stojícího na stavební parcele č. 304 a jedné ideální čtrnáctiny stavební parcely č. 304 v katastrálním území a obci M. L. Usnesením ze dne 29. března 2007, č. j. 10 Co 85/2007-43, Krajský soud v Plzni zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Se zřetelem k obsahu výzvy k vrácení daru ze dne 15. 9. 2006, v níž nebyla popsána žádná konkrétní jednání žalované vůči žalobci (dárci), zakládající právo na vrácení daru, připomenul, že výzva může být zakomponována do žaloby popisem jednání, která naplňují znak hrubého rozporu s dobrými mravy. Uložil proto okresnímu soudu aby se věcí z pohledu obsahu žaloby zabýval. Okresní soud v Chebu (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 10. prosince 2009, č. j. 11 C 330/2006-126, určil, že žalobce je vlastníkem podílu o velikosti jedné ideální čtrnáctiny na domě na stavební parcele č. 304 a podílu o velikosti jedné čtrnáctiny na stavební parcele č. 304 (zastavěné plochy a nádvoří) o výměře 272 m2, vše v katastrálním území a obci M. L., okres Ch.; žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náklady řízení. Vzal za prokázané, že účastníci se stali na základě kupní smlouvy uzavřené dne 10. 11. 1995 podílovými spoluvlastníky – každý s podílem jedné čtrnáctiny - výše uvedených nemovitostí. Žalobce svůj podíl převedl darovací smlouvou ze dne 25. 4. 2004, na žalovanou s účinky vkladu do tamního katastru nemovitostí k 6. 5. 2004. Manželství účastníků uzavřené 10. 9. 1988 rozvedl Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 10. 11. 1999, č. j. 8 C 182/98-9. Podle rozsudku téhož soudu ze dne 13. 9. 1999, č. j. 14 Nc 2152/98-13, byla dcera účastníků R. K. svěřena pro dobu po rozvodu manželství do výchovy žalované a žalobci uloženo platit na výživu dcery 1.000,- Kč měsíčně. Tentýž soud pak rozsudkem ze dne 14. 11. 2007, č. j. 15 P 13/2000-138, schválil dohodu rodičů o změně výchovného prostředí, podle níž byla dcera svěřena do výchovy žalobci a žalovaná se zavázala platit na ni výživné ve výši 1.000,- Kč měsíčně k rukám žalobce a 500,- Kč měsíčně dceři na její účet u peněžního ústavu. Ve faktické péči žalobce byla dcera již od počátku září 2006. Poté, co se koncem srpna odstěhovala do Prahy, došlo mezi ní a žalovanou ke konfliktu, neboť se žalovaná dozvěděla, že se přes její zákaz dcera stýká s žalobcem. Na žádost dcery ji žalobce odvezl do svého bydliště a od té doby bydlí u něj. Soud prvního stupně dále zjistil, že žalovaná dne 24. 1. 2006 v M. L. ve Skotské restauraci poté, co přistihla žalobce ve společnosti I. G., telefonicky přivolala dceru a vyvolala konflikt tím, že I. G. polila pivem, před dcerou označila otce za lháře a podvodníka. S uvedenou ženou žalobce v té době již jeden a půl měsíce udržoval známost a po zmíněném incidentu spolu začali žít. Dne 16. 3. 2006 podala žalovaná trestní oznámení, v němž uvedla, že jí žalobce od rozvodu neplatil soudem stanovené výživné, s výjimkou měsíců prosinec 2005 a leden 2006, přičemž za dobu od 10. 2. 1999 do 16. 3. 2006 jí dluží 71.000,- Kč. Rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 18. prosince 2006, sp. zn. 6 T 31/2006, byl žalobce podle § 226 písm. a) trestního řádu zproštěn obžaloby pro skutek spočívající v neplnění vyživovací povinnosti ve výši 1.000,- Kč měsíčně vůči nezl. R. K. v období od 1. 12. 1999 do 3. 4. 2006, neboť nebylo prokázáno, že by se skutek, pro nějž byl stíhán, stal. Účastníci, ač rozvedeni dne 26. 11. 1999, totiž po rozvodu manželství nadále žili ve společné domácnosti a to nejméně do podzimu roku 2003; do podzimu 2005 se žalobce zdržoval nadále ve společné domácnosti, avšak přespával ve svém domě v L. Od rozvodu až do roku 2005 plnil svou vyživovací povinnost fakticky nákupem potravin a ostatních potřebných věcí do společné domácnosti, či úhradou obědů ve školní jídelně, platbami zájmových kroužků dcery, popřípadě hradil výživné v hotovosti přímo žalované nebo prostřednictvím dcery. V trestním oznámení ze dne 30. 3. 2006 žalovaná na policii uvedla, že jí žalobce opakovaně telefonicky nadával a vyhrožoval zabitím. Pro část tohoto skutku (telefonát z 30. 3. 2006) byl žalobce rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 26. srpna 2008, sp. zn. 1 T 60/2006, podle § 226 písm. a) trestního řádu obžaloby zproštěn, neboť nebylo prokázáno, že se tento skutek stal. V další části skutku (telefonáty ze 4. 10. 2005, z 26. a z 29. 3. 2006) byla věc postoupena podle § 222 odst. 2 trestního řádu k projednání Městskému úřadu Lázně Kynžvart jako přestupek; rozhodnutím Komise pro projednávání přestupků Městského úřadu Lázně Kynžvart ze dne 1. 9. 2009, sp. zn. 9/2009, bylo řízení zastaveno pro uplynutí prekluzivní lhůty stanovené v § 20 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Usnesením Okresního soudu v Chebu ze dne 15. 5. 2009, č. j. 8 Nc 3663/2006-37, byl zastaven výkon rozhodnutí podle vykonatelného rozsudku Okresního soudu v Chebu z 13. 9. 1999, sp. zn. 14 Nc 2152/98, k vymožení dlužného výživného pro nezl. R. K., která byla při podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí zastoupena matkou (žalovanou), neboť zastavení navrhla oprávněná. Dopisem z 15. 9. 2005, doručeným žalované 19. 9. 2006, ji žalobce vyzval, k vrácení daru. Výzvu odůvodnil poukazem na to, že se žalovaná k němu a členům jeho rodiny chová způsobem hrubě porušujícím dobré mravy. Vycházeje z § 630 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), soud prvního stupně přijal závěr, podle něhož se žalovaná dopustila hrubého porušení dobrých mravů tím, že podala na žalobce trestní oznámení pro neplacení výživného; u zbývajících jednání žalované uzavřel, že buď nebyla způsobilá hrubě porušit dobré mravy, nebo se jich žalovaná nedopustila. Soud prvního stupně přihlédl k tomu, že bylo prokázáno, že účastníci spolu po rozvodu manželství žili v jedné domácnosti, řadu let společně hospodařili a oba se podíleli na úhradě potřeb tehdy nezl. dcery R., přestože žalobce nemůže prokázat plnění výživného měsíčně ve výši 1.000,- Kč. To, že žalobce fakticky svou vyživovací povinnost plnil, vyplývá zejména z výpovědi dcery, která se v podstatné části shoduje s její výpovědí, kterou učinila v trestním řízení. Podle soudu prvního stupně je velmi nepravděpodobné, že by žalovaná po více jak 6 let tolerovala žalobci neplacení výživného, aniž by je nevymáhala exekučně, k čemuž přistoupila až v roce 2006. Skutečnost, že sama navrhla zastavení výkonu rozhodnutí, svědčí ve prospěch závěru, že žalobce nic na výživném nedlužil. Jednání žalované, spočívající v podání nepravdivého trestního oznámení pro neplacení výživného na dceru R. za období od konce roku 1999 do března 2006, s výjimkou vyjmenovaných měsíců, označil za hrubé porušení dobrých mravů, neboť žalobci hrozil trest odnětí svobody s trestní sazbou jednoho roku. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 20. května 2010, č. j. 10 Co 138/2010-171, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (výrok I.); výrok o náhradě nákladů řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrá