33 Cdo 2613/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2613/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 10. 2023 Spisová značka:33 Cdo 2613/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2613.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Vodovody Smlouva Cena Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a odst. 1,6 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:25. 12. 2023 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí III.ÚS 47/24 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2613/2023-374 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Severočeské vodovody a kanalizace, a.s., se sídlem Teplice, Přítkovská 1689/14, identifikační číslo osoby 49099451, proti žalované PEUKER Strojírna, s.r.o., se sídlem Jablonec nad Nisou, Proseč nad Nisou, Prosečská 141, identifikační číslo osoby 25404997, zastoupené JUDr. Martinem Köhlerem, advokátem se sídlem Liberec, Vysoká 149/4, o zaplacení 383 074,40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jablonci nad Nisou pod sp. zn. 5 C 153/2021, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 19. 5. 2023, č. j. 29 Co 259/2022-311, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud v Jablonci nad Nisou (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. 6. 2022, č. j. 5 C 153/2021-185, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 383 074,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 18. 5. 2020 do zaplacení, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 28 319,60 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 18. 5. 2020 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19. 5. 2023, č. j. 29 Co 259/2022-311, změnou zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 383 074,40 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně od 18. 5. 2020 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. S poukazem na § 15 odst. 1 a § 16 odst. 1 zákona č. 274/2001 Sb., o vodovodech a kanalizacích pro veřejnou potřebu a o změně některých zákonů (zákon o vodovodech a kanalizacích), odvolací soud (odlišně od soudu prvního stupně) dovodil, že žalobkyně splnila svou povinnost vyplývající ze smlouvy o dodávce vody (č. 6200810155 ze dne 2. 12. 2008) uzavřené mezi účastnicemi dodáním vody do přípojky a vnitřního vodovodu žalované, jejíž množství bylo změřeno vodoměrem. Předáním dodávky upravené pitné vody do vnitřního vodovodu žalované přešlo na žalovanou vlastnictví i nebezpečí škody na dodávce. Únik vody z vnitřního vodovodu je škodou na majetku žalované (výhrada vlastnictví ve smyslu § 601 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, ujednána nebyla). Její požadavek na náhradu škody neshledal důvodným, neboť ani po zopakování a doplnění dokazování nebyla prokázána příčinná souvislost mezi provozní činností žalobkyně (která prováděla opravu veřejné části vodovodu) a vznikem škody na uniklé vodě z praskliny na vnitřním vodovodu žalované. Neshledal ani pochybení žalobkyně z hlediska jejího řádného hospodaření s vodou jako nenahraditelnou komoditou při poskytování služby pro veřejnou potřebu tím, že by se podílela na nevčasném zjištění úniku vody. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož součástí byl návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí. Odvolacímu soudu vytýká, že se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od závěrů uvedených v rozhodnutích sp. zn. 32 Odo 1373/2005 a sp. zn. 28 Cdo 3442/2008) při řešení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně. S poukazem na zákonnou úpravu (§ 8 odst. 13 zákona o vodovodech a kanalizacích), podle níž právo na úplatu za dodávku pitné vody přísluší pouze vlastníkovi vodohospodářské infrastruktury, prosazuje, že smlouva o dodávce vody žalobkyni jako provozovatelce právo na vodné nezakládá, neboť k důkazu nepředložila smlouvu o provozování vodovodů a kanalizací uzavřenou s vlastníkem vodohospodářské infrastruktury (§ 8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích) a její obsah není z veřejně dostupných zdrojů zjistitelný, přičemž její platnost „pravděpodobně skončila již ke dni 31. 12. 2020“ a práva a povinnosti ze smlouvy o dodávce vody tedy dle jejího čl. X odst. 7 přešla zpět na vlastníka vodohospodářské infrastruktury. Má tudíž za to, že žalobkyně „v době podání žaloby“ nebyla ve věci aktivně legitimována. Přípustnost dovolání spatřuje i v tom, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázkách dosud neřešených: „způsobu určení množství odebrané vody“ a „jaké právní následky se pojí s demontáží vodoměru, tj. zejména, zda po demontáži vodoměru, jehož stav žalobkyně nezaznamenala, a vodoměr ani nezaplombovala, zůstala zachována způsobilost předmětného vodoměru být i nadále smluvním měřidlem ve smyslu čl. I. smlouvy o dodávce vody“. Argumentuje, že odpojením vodovodní přípojky od veřejného vodovodu a demontáži vodoměru došlo ke dni 24. 7. 2019 k zániku smlouvy ve smyslu § 16 odst. 3 zákona o vodovodech a kanalizacích a čl. X odst. 3 smlouvy o dodávce vody. Současně demontáží vodoměru bez předchozího vyrozumění žalované a bez zaznamenání stavu vodoměru, jakož i „bez ponechání vodoměru bez zaplombování“ přestal být smluvním měřidlem. Odvolacímu soudu dále vytýká, že „se spokojil s pouhým tvrzením žalobkyně o tom, že opravy byly prováděny bezvýkopovou metodou, aniž by se blíže zabýval pravou podstatou této použité technologie“, tedy za daných okolností „neměl k dispozici dostatečné množství relevantních informací“ pro závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi činností žalobkyně a vznikem praskliny na vodovodní přípojce žalované, ač „byl povinen znalci uložit doplnění znaleckého posudku, případně si vyžádat od žalobkyně další relevantní důkazy k průběhu stavebních prací a použité technologii“, a znalecké závěry „de facto“ nahradil vlastními úvahami, které nemají oporu v provedeném dokazování. Odvolací soud se tak podle dovolatelky při hodnocení důkazů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2368/2017, sp. zn. 25 Cdo 4712/2016, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013). Současně má za to, že žalobkyně jí uloženou vysvětlovací povinnost nesplnila a že „informace o použité technologii v řízení zcela úmyslně zatajila“. Konečně dovolatelka namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný. Žalobkyně ve vyjádření (podaném substitutem zaměstnankyně pověřené k zastupování) navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (srov. § 239 o. s. ř.). Dovolání není přípustné. Otázka aktivní věcné legitimace žalobkyně přípustnost dovolání nezakládá, neboť v dovolání uplatněnou argumentací založenou na tvrzení, že platnost smlouvy o provozování vodovodu nebo kanalizace (ve smyslu § 8 odst. 2 zákona o vodovodech a kanalizacích) uzavřené mezi Severočeskou vodárenskou společnosti, a.s. (jako vlastníkem) a žalobkyní (jako provozovatelem) „pravděpodobně skončila již ke dni 31. 12. 2020“, dovolatelka v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. uplatnila novou skutečnost. Obdobně je novou skutečností uplatněnou v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. dovolatelčina argumentace založená na tvrzení, že odpojením vodovodní přípojky žalované od veřejného vodovodu a demontáži vodoměru došlo k zániku smlouvy, a že okamžikem demontáže vodoměru - bez předchozího vyrozumění žalované, bez zaznamenání stavu vodoměru, „jakož i bez ponechání vodoměru bez zaplombování“ - pozbyl vodoměr způsobilost být smluvním měřid