33 Cdo 2677/2014 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2677/2014 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 11. 2014 Spisová značka:33 Cdo 2677/2014 ECLI:ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2677.2014.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Smlouva nepojmenovaná (inominátní) Smlouva o úschově Dotčené předpisy:§ 51 obč. zák. § 747 odst. 1 obč. zák. § 101 obč. zák. § 563 obč. zák. § 750 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:15. 12. 2014 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2677/2014 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Z. S., zastoupené JUDr. Jaroslavem Vrchlavským, advokátem se sídlem v Plzni, Pražská 79/5, proti žalovaným 1) M. H., a 2) M. H., společně zastoupeným JUDr. Petrem Víškou, advokátem se sídlem v Plzni, Malická 1576/11, o zaplacení 230.292,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň - město pod sp. zn. 12 C 527/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. března 2014, č. j. 14 Co 49/2014-226, takto: Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. března 2014, č. j. 14 Co 49/2014-226, a rozsudek Okresního soudu Plzeň - město ze dne 1. října 2013, č. j. 12 C 527/2009-166, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň - město k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se po žalovaných, kteří vstoupili do řízení na místo původně žalovaného J. H. (viz usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 4. 2012, č. j. 12 C 527/2009-86), domáhala zaplacení 230.292,- Kč s příslušenstvím, s tím, že tato částka představuje část kupní ceny z prodeje bytové jednotky, kterou si uložila u J. H. na jeho účtu. Okresní soud Plzeň - město (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 1. října 2013, č. j. 12 C 527/2009-166, uložil žalované M. H. povinnost zaplatit žalobkyni 172.719,- Kč a žalovanému M. H. povinnost zaplatit žalobkyni 57.573,- Kč, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Učinil tak poté, co jeho předchozí (žalobu zamítající) rozsudek ze dne 13. prosince 2012, č. j. 12 C 527/2009-114, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 14. března 2013, č. j. 14 Co 131/2013-135, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně uzavřela dne 29. 9. 2005 kupní smlouvu, jíž prodala bytovou jednotku nacházející se v domě v P., za kupní cenu 800.000,- Kč; převod zprostředkoval původní žalovaný J. H. Žalobkyně se s J. H. ústně dohodla, že získanou kupní cenu 800.000,- Kč složí na účet jeho a jeho manželky a J. H. se zavázal tyto finanční prostředky opatrovat a na požádání je žalobkyni vydat; existenci dohody dokládalo čestné prohlášení žalobkyně z 13. 1. 2006, že má zájem „ochránit“ finanční prostředky před svým synovcem I.V. pro případ své smrti, a čestné prohlášení J. H. z 5. 2. 2009. Dopisem ze dne 20. 11. 2008, který byl téhož dne J. H. doručen, žalobkyně vyzvala žalované (resp. J. H.) k vydání částky 800.000,- Kč. J. H. žalobkyni vrátil pouze 460.079,- Kč a ke zbytku částky uvedl, že ji vynaložil na potřeby žalobkyně a s jejím vědomím. V řízení nebylo prokázáno, že by J. H. měl ke svěřené částce dispoziční právo. Soud prvního stupně na podkladě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl k závěru, že je nárok žalobkyně oprávněný. Dohodu mezi ní a J. H. posoudil podle obsahu jako tzv. nepravidelnou smlouvu schovací - inominátní smlouvu, z níž vyplývající práva a povinnosti se řídí analogicky právní úpravou smlouvy o úschově. Námitku promlčení, kterou vznesli žalovaní, posoudil (vázán právním názorem, který odvolací soud vyslovil v rozhodnutí, jímž zrušil jeho v pořadí první rozsudek) jako nedůvodnou. Protože z dohody mezi žalobkyní a J. H. vyplývalo, že J. H. je povinen vydat žalobkyni její finanční prostředky na vyžádání, počala tříletá promlčecí doba běžet den následující poté, kdy žalobkyně vyzvala J. H. k vrácení uschovaných peněz (tj. 20. 11. 2008). Byla-li žaloba podána u soudu dne 4. 8. 2009, byla podána včas a právo žalobkyně není promlčeno. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. března 2014, č. j. 14 Co 49/2014-226, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Přisvědčil skutkovým i právním závěrům soudu prvního stupně. Zdůraznil, že podle § 750 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013 (viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb. - dále jen „obč. zák.“), v případě, že mezi stranami nebyla ujednána délka trvání úschovy, přiznává zákon složiteli i schovateli právo přivodit zánik úschovy kdykoliv. Teprve v okamžiku zániku úschovy, tj. poté, kdy žalobkyně požádala o vrácení uschované částky, vznikl mezi účastníky závazkový právní vztah, jehož obsahem je povinnost schovatele vrátit předmět úschovy složiteli. Od tohoto okamžiku běžela tříletá promlčecí doba (§ 101 obč. zák.). Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Přípustnost dovolání zdůvodňují tím, že napadený rozsudek závisí na vyřešení otázky hmotného práva (konkrétně promlčení práva na vydání peněz předaných do úschovy na dobu neurčitou), která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Nesouhlasí s právní kvalifikací dohody uzavřené mezi žalobkyní a J. H. jako nepravidelné smlouvy schovací a oproti odvolacímu soudu prosazují názor, že se jedná o zvláštní typ svěřenecké smlouvy (na podporu tohoto názoru se dovolávají rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2012, sp. zn. 33 Cdo 4053/2010), případně o inominátní smlouvu s prvky smlouvy o úschově a svěřenecké smlouvy (z potvrzení žalobkyně ze dne 20. 9. 2005 a 13. 1. 2006 vyplývá její vůle „svěřit“ své finanční prostředky J. H.). Za nesprávný považují rovněž závěr, že nedošlo k promlčení práva žalobkyně na vydání uschovaných peněz. Jsou přesvědčeni, že v posuzovaném případě lze obdobně použít závěry, které přijal Nejvyšší soud v rozhodnutích ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 33 Odo 918/2006, a ze dne 28. 1. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2634/2008. Jde-li o závazkový vztah sjednaný na dobu neurčitou, je i v případě aplikace ustanovení § 750 obč. zák. na místě uplatnit pravidlo, že promlčecí doba běží ode dne následujícího poté, kdy mohlo být právo poprvé uplatněno (tj. kdy žalobkyně mohla poprvé požádat o vrácení uschované částky, tedy ode dne následujícího poté, kdy peníze předala J. H.). Z uvedených důvodů navrhli, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se žaloba o zaplacení 230.292,- Kč s příslušenstvím zamítá. Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami (žalovanými) při splnění podmínek uvedených v § 241 odst. 1, 4 a § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), a je přípustné podle § 237 o. s. ř., protože napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, jakož i na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§ 237 o. s. ř.). Prostřednictvím jediného způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaní zpochybnili závěry odvolacího soudu, že dohoda uzavřená mezi žalobkyní a J. H. je nepravidelnou smlouvou schovací a že právo žalobkyně na vydání schovaných peněz není promlčeno. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Lze přisvědčit žalovaným, že dovolací soud se dosud ke smluvnímu typu nepravidelné smlouvy schovací ve svých rozhodnutích nevyjádřil. Současně je však nutno předestřít, že rozeznávání a kvalifikace této smlouvy nečiní v právní teorii ani praxi potíže (byť tato nepojmenovaná smlouva není v českém občanském právu upravena jako smluvní typ, její kořeny sahají už do dob římského práva a v praxi je tento smluvní typ využíván). Podle § 51 obč. zák. mohou účastníci uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště upravena; smlouva však nesmí odporovat obsahu nebo účelu tohoto zákona. Podle § 747 odst. 1 věty první obč. zák. smlouvou o úschově vznikne složiteli právo, aby schovatel movitou věc od něj do úschovy převzatou řádně opatroval. Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 17. 10. 1997, sp. zn. 25 Co 273/97, jímž zrušil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, kvalifikoval ujednání fyzických osob, na jehož základě odevzdala (převodem na j