33 Cdo 2751/2010 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2751/2010 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:30. 11. 2011 Spisová značka:33 Cdo 2751/2010 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.2751.2010.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Dokazování Poplatky rozhlasové a televizní Dotčené předpisy:§ 132 o. s. ř. § 8 předpisu č. 252/1994Sb. § 2 odst. 1 předpisu č. 252/1994Sb. § 5 odst. 4 předpisu č. 252/1994Sb. § 6 předpisu č. 252/1994Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:12. 12. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2751/2010 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně České televize se sídlem v Praze 4, Kavčí Hory (identifikační číslo 00027383), zastoupené JUDr. Martinem Bjalončikem, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 49, proti žalované COLCHI s. r. o. se sídlem ve Střelicích č. 37 (identifikační číslo 48398055), zastoupené JUDr. Romanem Chytilem, advokátem se sídlem v Přerově, Jiráskova 9, o 90.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 18 C 214/2006, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 10. 2009, č.j. 69 Co 170/2009-301, takto : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 29. 10. 2009, č.j. 69 Co 170/2009-301, se v měnícím výroku o věci samé a ve výrocích o nákladech řízení ruší a v tomto rozsahu se věc vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Výše uvedeným rozhodnutím krajský soud rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 15. 12. 2008, č.j. 18 C 214/2006-255, v části, jíž byla zamítnuta žaloba o 675,- Kč s 2% úroky z prodlení od 16. 4. 2004 do zaplacení, zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil, v části, jíž byla zamítnuta žaloba o uložení povinnosti zaplatit 2% úroky z prodlení z 90.000,- Kč od 16. 4. 2004 do 10. 6. 2004, potvrdil a jinak jej změnil tak, že žalované uložil zaplatit žalobkyni 90.000,- Kč s 2% úroky z prodlení od 11. 6. 2004 do zaplacení; v souvislosti s rozhodnutím o věci samé rozhodl i o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud na základě zjištění, že 6. 5. 2004 se žalovaná stala držitelkou devíti televizních přijímačů, které přihlásila do evidence až poté, co byla vyzvána k úhradě dlužných televizních poplatků a přirážky, uzavřel, že žalobkyni vzniklo právo na zaplacení přirážky ve výši 10.000,- Kč za každý televizní přijímač (§ 8 odst. 1 zákona č. 252/1994 Sb., o rozhlasových a televizních poplatcích, ve znění účinném do 30. 9. 2005, dále jen „zákon č. 252/1994 Sb.“). Žalovaná sice zaplatila televizní poplatky ve výši 675,- Kč včas, tj. ve lhůtě stanovené v § 5 odst. 4 uvedeného zákona, ovšem podle odvolacího soudu nelze dovodit její připravenost dobrovolně poplatky platit, vyhýbala-li se evidenční povinnosti, která plnění poplatkové povinnosti předchází. Dnem následujícím po uplynutí patnáctidenní lhůty běžící od 26. 5. 2004, kterou žalobkyně ke splnění povinnosti poskytla, se žalovaná dostala do prodlení s placením přirážky; je proto povinna zaplatit též úroky z prodlení (§ 517 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů). Rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, napadla žalovaná dovoláním. Za vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“), považuje to, že odvolací soud fakticky vycházel z tvrzení žalobkyně, které bylo možno jako změnu žaloby připustit jen v řízení před soudem prvního stupně; žalobkyně totiž po částečném zpětvzetí žaloby v rozsahu 675,- Kč s příslušenstvím požadovala 90.000,- Kč již jen jako přirážku za opožděné přihlášení televizních přijímačů, tedy na základě jiných tvrzení (v řízení před soudem prvního stupně 90.000,- Kč vázala na dlužné televizní poplatky za červen 2004). Listiny, zejména evidenční list poplatníka, zápis o vyhledávání neevidovaných televizních přijímačů z 6. 5. 2004, prospekty hotelu, a výpovědi svědků V. H., V. S., H. H. a J. Č. hodnotil odvolací soud v rozporu s tím, co vyplývá z ustanovení § 132 až § 135 o.s.ř., takže zjištění, že žalovaná byla v květnu 2004 držitelkou devíti televizních přijímačů, které nepřihlásila do evidence, nemá oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. žalovaná oponuje výkladu ustanovení § 8 odst. 1 a 3 zákona č. 252/1994 Sb., který přijal odvolací soud. Podle jejího názoru povinnost zaplatit přirážku vznikne jen tehdy, dluží-li držitel televizního přijímače televizní poplatek; porušení evidenční povinnosti za situace, kdy poplatník splnil poplatkovou povinnost, nemůže vést ke vzniku sankce. Žalované dluh na televizních poplatcích nevznikl, takže povinnost zaplatit přirážku ji uložit nelze. Navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolaní žalované zamítl. Dovolání – přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. – je důvodné. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva. Provedeným dokazováním je třeba rozumět jak dokazování provedené u soudu prvního stupně, tak i dokazování u soudu odvolacího. Soud hodnotí důkazy podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě hodnota věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Při hodnocení důkazů po stránce jejich zákonnosti zkoumá soud, zda důkazy byly získány (opatřeny) a provedeny způsobem odpovídajícím zákonu, nebo zda v tomto směru vykazují vady (zda jde o důkazy zákonné či nezákonné); k důkazům, které byly získány (opatřeny) nebo provedeny v rozporu s obecně závaznými právními předpisy, soud nepřihlédne. Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané), a které nikoliv. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí. Dovolacím důvodem podle ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů – jen ze způsobu, jak k němu odvolací soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Odvolací soud zopakoval dokazování výslechem svědků V. H., V. S., H. H., J. Č. a listinami (§ 213 odst. 2 o.s.ř.) a skutkově uzavřel, že žalovaná přihlásila do evidence 5. 4. 1995 dva televizní přijímače. Jako provozovatelka hotelu ve S. oznámila 21. 6. 2004 místně přísl