33 Cdo 2802/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2802/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:17. 9. 2025 Spisová značka:33 Cdo 2802/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.2802.2024.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Náhrada škody Dotčené předpisy:§ 3028 o. z. § 51 obč. zák. § 495 obč. zák. ve znění do 31.12.1991 Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:17. 10. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2802/2024-502 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobce P. M., toho času ve Věznici Valdice, Valdice, náměstí Míru 55, zastoupené Mgr. Michaelou Dvořáčkovou, advokátkou se sídlem v Praze 8, Sokolovská 32/22, proti žalovanému V. K., zastoupenému JUDr. Milanem Štětinou, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614/11, o 1 559 423 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 15 C 14/2017, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 36 Co 401, 402, 403/2023-452, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2024, č. j. 36 Co 401, 402, 403/2023-452, se v části výroku I, kterou byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že se žaloba co do částky 1 559 423 Kč s příslušenstvím zamítá, a v závislých výrocích II o soudním poplatku a III a IV o nákladech řízení účastníků a státu, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 19. 6. 2023, č. j. 15 C 14/2017-406, ve spojení s usnesením ze dne 18. 8. 2023, č. j. 15 C 14/2017-416, a doplňujícím rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 15 C 14/2017-427, se v části výroku I ohledně částky 1 559 423 Kč s příslušenstvím, v závislých výrocích II a III a samostatného usnesení o nákladech řízení účastníků a státu a II doplňujícího rozsudku o soudním poplatku, ruší a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení. Odůvodnění: Obvodní soud pro Prahu 5 („soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 19. 6. 2023, č. j. 15 C 14/2017-406, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 1 591 849 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 12. 2016 do zaplacení (výrok I), rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II) a o základu náhrady nákladů řízení státu (výrok III). Usnesením ze dne 18. 8. 2023, č. j. 15 C 14/2017-416, určil výši nákladů řízení státu a doplňujícím rozsudkem ze dne 19. 9. 2023, č. j. 15 C 14/2017-427, zamítl žalobu v části o 8 151 Kč (výrok I) a rozhodl o povinnosti žalovaného zaplatit státu soudní poplatek (výrok II). Městský soud v Praze („odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 2. 2024, č. j. 36 Co 401, 402, 403/2023-452, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I zčásti změnil tak, že co do částky 1 559 423 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 21. 12. 2016 žalobu zamítl a jinak ho potvrdil (výrok I), ve výroku o soudním poplatku změnil tak, že se žalovanému povinnost ho státu zaplatit neukládá (výrok II), a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu před soudy obou stupňů (výroky III a IV). Ohledně soudem prvního stupně zamítnuté částky 8 151 Kč nebyl rozsudek soudu prvního stupně odvoláním napaden. Žalobce se v řízení domáhá žalované částky z titulu náhrady škody, která mu vznikla tím, že mu žalovaný v rozporu se smlouvou znemožnil doživotní užívání bytu, který zakoupil za peníze poskytnuté žalobcem; škodu v žalobě ztotožnil s hodnotou bytu, posléze v řízení s hodnotou užívacího práva na dobu průměrného dožití. Odvolací soud považoval za správný skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně. Účastníci uzavřeli v květnu 2012 ústní dohodu, podle které žalobce poskytl žalovanému 1 600 000 Kč na koupi bytu s tím, že žalobce bude byt doživotně užívat a hradit náklady spojené s jeho užíváním. Žalovaný se zavázal užívání bytu žalobcem strpět a vypravit mu následně pohřeb. Žalovaný nabyl bytovou jednotku č. 1225/7 v k. ú Řepy do vlastnictví, žalobce se do ní nastěhoval a užíval ji. Nejméně od konce roku 2012 však neplatil zálohy na služby, za něž zaplatil žalovaný minimálně 68 866 Kč. Žalovaný 16. 9. 2015 bytovou jednotku prodal, žalobce byt 19. 3. 2016 opustil a od 25. 7. 2016 je ve vazbě a následně ve výkonu trestu odnětí svobody. Na rozdíl od soudu prvního stupně (jenž dovodil mezi účastníky vznik služebnosti bytu podle § 1297 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, dále jen „o. z.“, jakožto služebnosti požívacího práva dle § 1285) podle odvolacího soudu vznikl mezi účastníky relativní závazkový vztah z nepojmenované smlouvy podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoník, účinného do 31. 12. 2013, dále jen „obč. zák.“ (když v poměrech tzv. starého práva služebnost, příp. věcné břemeno doživotního užívání vyžadovalo zápis v katastru nemovitostí, k němuž nedošlo). Žalovaný porušil povinnost ze smlouvy, když byt prodal a znemožnil tím žalobci jeho další užívání. Žalobci vznikla škoda spočívající v nemožnosti byt do své smrti užívat. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že škoda žalobci vzniká postupně každým dnem, kdy nemůže své užívací právo realizovat, a nelze ji vyjádřit do budoucna (jako v případě věcného práva ve formě věcného břemene či služebnosti). Je také třeba zohlednit, že žalobce se o hypotetickou možnost užívání bytu připravil sám tím, že byl vzat do vazby a je ve výkonu trestu odnětí svobody. Škoda mu tak vznikla jen od jeho vystěhování z bytu, to je od 20. 3. 2016 do 25. 7. 2016, kdy byl vzat do vazby. Znaleckým posudkem byla hodnota užívacího práva k bytu oceněna částkou 8 106,40 Kč za měsíc a výše škody za čtyři měsíce činí 32 426 Kč. Ve zbytku (1 559 423 Kč) proto rozsudek soudu prvního stupně změnil a žalobu zamítl. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, kterým výslovně napadl tu část výroku I rozsudku, kterou byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a žaloba byla zamítnuta. Na přípustnost dovolání usuzuje z toho, že dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny otázky, na jejichž řešení napadené rozhodnutí závisí, a to: 1) zda v případě, kdy právo na užívání bytu bylo sjednáno jako relativní právo ústní dohodou, je okolností vylučující právo na náhradu škody požadované za nemožnost byt užívat za určité období pobyt poškozeného (žalobce) ve výkonu vazby/výkonu trestu odnětí svobody; 2) zda škoda v daném případě vzniká jednorázově nebo každým dnem, kdy poškozený (žalobce) nemůže byt užívat; 3) zda je v daném případě totožným vznik škody a prodlení škůdce s plněním smluvní povinnosti, jak má na mysli § 2913 odst. 1 o. z. Žalobce namítá, že samotná skutečnost, že se nacházel ve výkonu vazby či trestu odnětí svobody, nemůže být důvodem pro odepření jeho nároku na náhradu škody za toto období, neboť v bytě, byť by se v něm nenacházel, by měl minimálně uskladněny své věci a měl by v něm zázemí, na nějž lze odkazovat při podání žádosti o podmíněné propuštění. Navíc se stěží mohl připravit o něco, co už žalovaný nemohl splnit, neboť byt prodal. Usuzuje proto, že škoda mu vznikla jednorázově, nikoli každým dnem, kdy byt nemohl užívat, a že soud měl postupovat analogicky, jako by se o věcné břemeno jednalo, podle § 10 odst. 1 a 2 o. z. K třetí otázce dodává, že soud mylně interpretoval § 2913 o. z., když ustanovení nehovoří o překážce vzniklé po vzniku škody, nýbrž poté, co nastalo prodlení škůdce se splněním povinnosti. Žalovaný byl v prodlení se splněním své povinnosti umožnit žalobci byt užívat, sám uvedl, že po prodeji bytu nemohl žalobci zajistit, co mu slíbil, a žalobce byl vzat do vazby až poté, co byl žalovaný v prodlení se splněním své povinnosti několik měsíců. Vytýká odvolacímu soud též, že jeho rozsudek postrádá zákonná ustanovení a zákonné důvody, podporující jeho právní závěry. Žalovaný navrhl dovolání odmítnout jako zjevně bezdůvodné nebo je zamítnout. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu, vyjma závěru, že žalobci vůbec nějaká škoda vznikla, neboť prodej bytu byl pouze reakcí na porušení jeho povinnosti ze smlouvy plnit veškeré závazky vztahující se k bytu. Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou, zkoumal, zda obsahuje zákonné obligatorní náležitosti a zda je přípustné. Dovolání posoudil podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu d