33 Cdo 2807/2018 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2807/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:27. 8. 2019 Spisová značka:33 Cdo 2807/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2019:33.CDO.2807.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o úvěru Smlouva spotřebitelská Dotčené předpisy:§ 6 odst. 1 předpisu č. 145/2010Sb. § 8 předpisu č. 145/2010Sb. § 497 a násl. obch. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:26. 11. 2019 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2807/2018-222 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně mBank S.A., se sídlem Senatorska 18, Warszawa, Polská republika, podnikající prostřednictvím mBank S.A., se sídlem v Praze 8 - Karlíně, Pernerova 691/42 (identifikační číslo 279 43 445), zastoupené JUDr. Vlastimilem Piherou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova 745/24, proti žalovanému M. S., bytem XY, zastoupenému JUDr. Ondřejem Trubačem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze, Klimentská 1216/46, o žalobě proti rozhodnutí finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 25 C 163/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, č.j. 24 Co 149/2017-196, t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 8. 3. 2018, č.j. 24 Co 149/2017-196, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 22. 3. 2017, č.j. 25 C 163/2015-136, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í Rozsudkem ze dne 22. 3. 2017, č.j. 25 C 163/2015-136, Obvodní soud pro Prahu 8 zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala změny nálezu ze dne 9. 7. 2014, registrační číslo 264/SU/2013, evidenční číslo FA/5270/2014, kterým finanční arbitr – mimo jiné – určil, že „výše úroku z úvěru ze smlouvy o úvěru č. GHL084073484/2012 uzavřené dne 5. 11. 2012 mezi navrhovatelem M. S. … a institucí mBank S.A. … podnikající prostřednictvím organizační složky s identifikačním číslem 279 43 445, je ode dne jejího uzavření 0,05 % p.a.“, a žalobkyni uložil zaplatit žalovanému 65.280 Kč; žalovanému přiznal na náhradě nákladů řízení 28.435 Kč. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobkyně nesplnila povinnosti podle § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., o spotřebitelském úvěru, ve znění účinném do 24. 2 2013 (dále jen „zákon č. 145/2010 Sb.“), žalovaný tuto skutečnost řádně uplatnil, takže podle § 8 zákona č. 145/2010 Sb. se pokládá spotřebitelský úvěr od počátku za úročený ve výši diskontní sazby uveřejněné Českou národní bankou platné v době uzavření smlouvy a ujednání o jiných platbách na spotřebitelský úvěr jsou neplatná. Přijetím plateb žalovaného na úroky nad tuto sazbu se žalobkyně bezdůvodně obohatila (§ 451 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013, viz § 3028 zákona č. 89/2012 Sb., dále též jen „obč. zák.“). Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 3. 2018, č.j. 24 Co 149/2017-196, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že podstata sporu spočívá ve výkladu ustanovení § 6 odst. 1 zákona č. 145/2010 Sb., podle něhož smlouva, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, vyžaduje písemnou formu a věřitel je povinen v ní uvést informace stanovené v příloze č. 3 k tomuto zákonu. Smlouva o spotřebitelském úvěru je jedním z dokumentů, který zavazuje spotřebitele; musí proto obsahovat minimálně všechny informace uvedené v příloze č. 3. Jelikož zákon č. 145/2010 Sb. výslovně hovoří o smlouvě, musí být informace obsaženy ve smlouvě o spotřebitelském úvěru jako takové, a nikoliv až v dalších souvisejících dokumentech, na které smlouva odkazuje, např. ve všeobecných obchodních podmínkách, produktových podmínkách apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 11. 2013, sp. zn. I. ÚS 3512/11). Podle přílohy č. 3 zákona č. 145/2010 Sb., v níž jsou stanoveny povinné informace ve smlouvě, ve které se sjednává spotřebitelský úvěr, musí dle odstavce 1 tohoto ustanovení smlouvy vždy obsahovat mimo jiné i „náklady na služby notáře či jiné obdobné náklady“. Ze znění tohoto ustanovení odvolací soud dovodil, že nepostačuje, aby ve smlouvě byl spotřebitel pouze upozorněn na to, že takové náklady vzniknou, nýbrž že již ve smlouvě musí být vyčísleny. V souzené věci jde o poplatek za ověření podpisu na zástavní smlouvě a poplatek za návrh na povolení vkladu zástavního práva do katastru nemovitostí. I když ve vztahu k částce, která byla na základě uzavřené smlouvy žalovanému formou úvěru poskytnuta, jde o méně významné položky, nelze pominout, že zákon hovoří zcela jasně o tom, že jejich uvedení v textu smlouvy včetně jejich výše představují povinné informace, které musí být spotřebiteli poskytnuty. To se v dané věci nestalo. Mýlí se žalobkyně – argumentuje odvolací soud –, namítá-li, že postačuje prohlášení stran ve smlouvě o úvěru o tom, že její nedílnou součástí je „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“ (dále též jen „formulář“), který žalovaný podepsal 31. 10. 2012. V tomto dokumentu ostatně není uvedena konkrétní výše poplatku za ověření podpisu na zástavní smlouvě, je v něm obsaženo jen upozornění na případnou povinnost zaplatit notářské poplatky. Formulář se již vůbec nezmiňuje o povinnosti zaplatit správní poplatek za podání návrhu na vklad zástavního práva do katastru nemovitostí, ačkoli podle přílohy č. 3 odst. 1 písm. l/ jde nesporně o jiný obdobný náklad, který bylo namístě očekávat. V § 2 odst. 1 písm. a/ smlouvy o úvěru se totiž účastníci dohodli, že žadatel bance poskytne zajištění v podobě zřízení zástavního práva jako práva věcného k nemovitostem specifikovaným v tomto ustanovení smlouvy. Formulář podle svého obsahu, a koneckonců i podle označení, je pouhou předsmluvní informací o spotřebitelském úvěru (§ 5 zákona č. 145/2010 Sb., příloha č. 2) a nelze jej pokládat za její nedílnou součást. Jelikož zákon č.145/2010 Sb. požadoval, aby mezi celkovými náklady, které musí spotřebitel zaplatit v souvislosti se spotřebitelským úvěrem, byly uvedeny i náklady na služby notáře či jiné obdobné náklady, a protože žalobkyně v tomto směru svoji povinnost nesplnila, nastala tak situace předvídaná v § 8, tj. spotřebitelský úvěr se úročí diskontní sazbou platnou v době uzavření smlouvy, uplatní-li tuto skutečnost spotřebitel u věřitele. Žalobkyně v dovolání, kterým napadla rozhodnutí odvolacího soudu, oponuje závěru, podle něhož informace vyžadované v příloze č. 3 zákona č. 145/2010 Sb., v konkrétním případě informace o poplatcích, musí být obsaženy v textu smlouvy o úvěru v užším slova smyslu a nemohou být součástmi dalších souvisejících dokumentů. S odkazem na judikaturu Soudního dvora Evropské unie uvádí, že není nutné, aby byly všechny nezbytné údaje, které musí úvěrová smlouva obsahovat, zahrnuty do jednoho dokumentu; musí však být uvedeny na papíře nebo jiném trvalém nosiči a být nedílnou součástí úvěrové smlouvy. „Formulář pro standardní informace o spotřebitelském úvěru“ takovou součástí úvěrové smlouvy byl, neboť smlouva na něj přímo odkazovala. Žalovaný formulář obdržel, podepsal ho 31. 10. 2012, jeho obsah – na rozdíl od obchodních podmínek – nebylo možné bez souhlasu žalovaného měnit. Žádná ujednání, která jsou pro spotřebitele nevýhodná a o kterých žalobkyně předpokládala, že pozornosti žalovaného nejspíše uniknou, formulář neobsahoval. Naopak, zajišťoval snadnou orientaci spotřebitele v poskytnutých informacích, které v něm byly uvedeny v přehledné tabulce. Dovolatelka dále namítá, že již z gramatického vyjádření je zcela zjevné, že zákon č. 145/2010 Sb. nevyžaduje, aby v rámci předsmluvních informací byly vyčísleny poplatky za ověření podpisu na zástavní smlouvě nebo za vklad zástavního práva do katastru nemovitostí. Ustanovení písmene l/ přílohy č. 3 zákona č. 145/2010 Sb. – vztahující se výhradně k nákladům spojeným se samotnou smlouvou o spotřebitelském úvěru – nepředpokládá, že by bylo nutné uvádět konkrétní výši takových poplatků; postačí upozornit, že takové náklady, které spotřebitel nehradí finanční instituci (žalobkyni), nýbrž třetí osobě, vzniknou. Žalobkyně výši těchto nákladů nestanoví, nemá ji ani pod svou kontrolou, z čehož dovozuje, že náklady spojené se zajištěním (tj. náklady placené třetím stranám nikoliv v přímé souvislosti s uzavřením úvěrové smlouvy) nemají být v úvěrové smlouvě (stejně jako v předsmluvních informacích) konkrétně uváděny. Důsledky nevyčíslení poplatku za ověření podpisu (prakticky nulové úročení a sankce) jsou ve zjevném nepoměru k výši tohoto poplatku (30 Kč), což žalobkyně považuje za nepřiměřené a má za