33 Cdo 2939/2021 — Nejvyšší soud

33 Cdo 2939/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:25. 1. 2023 Spisová značka:33 Cdo 2939/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.2939.2021.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Zajištění majetku Podmínky řízení Dotčené předpisy:§ 79e předpisu č. 141/1961 Sb. ve znění do 31.05.2015 § 10 předpisu č. 279/2003 Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:29. 4. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 2939/2021-283 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně České republiky – Úřadu pro zastupování ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 697 97 111, proti žalovanému J. S., bytem XY, zastoupenému JUDr. Jiřím Nykodýmem, advokátem se sídlem v Říčanech, 17. listopadu 230/19, o zaplacení 90.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 111/2018, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 5. 2021, č. j. 11 Co 380/2020-217, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 97.526,- Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. Jiřího Nykodýma, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 7. 2020, č. j. 14 C 111/2018-119, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala, aby jí žalovaný zaplatil 90.000.000,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 4 % p. a. z této částky od 1. 3. 2012 a dále spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 25. 8. 2016, a rozhodl o nákladech řízení. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 5. 2021, č. j. 11 Co 380/2020-217, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že se zamítá žaloba ve znění, aby žalovaný byl povinen plnit částku 90.000.000,- Kč s uvedeným příslušenstvím na účet L. M. č. XY, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení a o nákladech řízení státu. Soudy vyšly mimo jiné ze zjištění, že žalobkyně byla pověřena správou zajištěných pohledávek po L. M. (zemřelém 9. 3. 2013) opatřením státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ze dne 28. 11. 2014, č. j. 2 VZV 1/2012-4146, a vymáháním práv spojených s těmito pohledávkami; tyto pohledávky byly zajištěny usnesením Vrchního státního zastupitelství v Olomouci dne 28. 11. 2014, č. j. 2 VZV 1/2012-4136. Pod položkou 4 byl uveden dlužník J. S. a jistina 90.000.000,- Kč z titulu půjčky mezi ním a věřitelem L. M. se splatností 28. 4. 2016. Uvedené usnesení bylo vydáno ve věci obviněného A. K. a dalších (mezi nimi i L. M., zemřelého 9. 3. 2013) a byly jím zajištěny majetkové hodnoty a pohledávky, jejichž majitelem byl L. M. a jehož právním nástupcem se stala jeho jediná dědička B. Č. (vůči níž bylo zajišťovací usnesení vydáno). B. Č. jako majiteli zajištěných jiných majetkových hodnot a pohledávek bylo zakázáno, aby s nimi nakládala, a dlužníkům (pod bodem 4 žalovanému J. S.) bylo uloženo, aby místo plnění majiteli jiných majetkových hodnot složili plnění na účet, jehož majitelem byl L. M. Dluh zemřelého L. M. z titulu předmětné smlouvy o půjčce není uveden v soupisu dědictví; dědička B. Č. podepsala dne 21. 11. 2014 prohlášení adresované žalovanému S., z něhož vyplývá, že L. M. ke dni úmrtí pohledávku z titulu půjčky vůči žalovanému S. ve výši 90.000.000,- Kč neevidoval, neboť tato byla postoupena třetí osobě a nestala se proto ani součástí aktiv dědictví. V řízení se jedná o původní pohledávku z titulu smlouvy o půjčce z 22. 8. 2011, jíž věřitel (zemřelý) L. M. půjčil S. částku 90.000.000,- Kč, o níž panuje přesvědčení, že pochází z trestné činnosti. Dle opisu smlouvy o postoupení pohledávek ze dne 27. 12. 2011 postoupil postupitel L. M. pohledávku z titulu uvedené smlouvy o půjčce na postupníka Prologis Hotel Verwaltungs und Management Anstalt. Soud prvního stupně zamítl žalobu pro nedostatek aktivní legitimace žalobkyně s odůvodněním, že předmětná pohledávka nebyla součástí aktiv dědictví a dědička B. Č. se tak nemohla stát jejím vlastníkem. Byla-li tato pohledávka před smrtí L. M. a tři roky před vydáním usnesení Vrchního státního zastupitelství v Olomouci postoupena na třetí osobu, pak usnesení státního zastupitelství není kvalifikovaným aktem k založení aktivní legitimace žalobkyně v této věci, neboť nemá validitu zvrátit vůli původního majitele pohledávky tuto převést na nového nabyvatele. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně není aktivně legitimována z důvodu, že L. M. postoupil pohledávku z předmětné smlouvy o půjčce na třetí osobu před zahájením trestního řízení a před vydáním zajišťovacího usnesení Vrchního státního zastupitelství. Dále se soustředil na námitky žalobkyně vůči smlouvě o postoupení pohledávek. Doplnil dokazování o zjištění, zda a kdy L. M. oznámil žalovanému postoupení pohledávky z titulu předmětné smlouvy o půjčce a o znalecký posudek znalce PhDr. Valešky k prokázání pravosti podpisů L. M. na smlouvě o postoupení pohledávek (jejím českém a anglickém originále). Dospěl k závěru, že smlouva o postoupení pohledávek byla uzavřena platně, nabyla účinnosti a je opatřena pravými podpisy L. M.; L. M. tak v době rozhodnutí státního zastupitelství o zajištění této pohledávky nebyl jejím vlastníkem, a toto rozhodnutí proto není způsobilé založit povinnost žalovaného plnit pohledávku složením na tam specifikovaný účet (resp. ve změně žaloby specifikovaný účet zemřelého L. M.). Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které dosud nebyly v rámci rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu řešeny. Formuluje následující otázky - zda je zajištění ve smyslu § 79a a násl. zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, ve znění účinném do 31. 5. 2015 (dále jako „trestní řád“), činěno výhradně k majetkovým právům konkrétní osoby k předmětné věci nebo k věci jako takové, - zda je z pohledu výkonu povinností ve smyslu § 10 odst. 1 zákona č. 279/2003 Sb. relevantní, zda osoba, jíž byla věc odňata, je vlastníkem dané věci a zda je tedy aktivní věcná legitimace správce zajištěného majetku odvozována výhradně od osoby, jíž byla věc odňata z dispozice, - zda je nezbytné vykládat pojem „vlastník“ v ustanovení § 10 odst. 3 zákona č. 279/2003 Sb. tak, že jde o osobu, jíž byla věc odňata, a nikoliv o osobu, jíž svědčí právní vlastnictví věci. Vytýká soudům zejména to, že vůbec nereflektovaly právní úpravu obsaženou v trestním řádu a v zákoně č. 279/2003 Sb. Prosazuje, že v rámci zajištění majetku dle trestního řádu nedochází ke změně vlastnického práva k věci (zde pohledávce), ale pouze dočasnému omezení možnosti uplatňovat některá práva k pohledávce nebo vykonávat s tím související povinnosti. Má za to, že z pohledu zajištění není významné, kdo je faktickým vlastníkem, případně detentorem věci (pohledávky). Akcentuje, že smyslem zajištění je zatímně zajistit pohledávku pro účely trestního řízení a řešení otázky, kdo je jejím vlastníkem, proto není relevantní. Je toho názoru, že dle příslušné právní úpravy dochází k zajištění věci a nikoliv „konkrétních majetkových práv přímo identifikované osoby“. Pro existenci a trvání zajištění tak není podstatné, kdo je faktickým a právním vlastníkem zajištěné věci; to je podstatné teprve pro případ rozhodování o ukládání trestů, popř. ukládání ochranných opatření jako např. zabrání nebo odnětí věci. Proto je i v případě občanskoprávního řízení o žalobách na zaplacení finančních částek z titulů zajištěných pohledávek irelevantní, zda osoba, u níž byly pohledávky formálně zajištěny, je právním vlastníkem takových pohledávek. Žalobkyně je přesvědčena, že v § 10 odst. 3 zákona č. 279/2003 Sb. zákonodárce výslovně vyjádřil záměr „neodvozovat práva správce zajištěného majetku od práv osob, jímž byly věci odňaty v rámci rozhodnutí o zajištění, ale od práv, jaká by svědčila vlastníku věci“. Domnívá se, že jakýkoliv jiný výklad institutu zajištění než jí prezentovaný by vedl k vyprázdnění tohoto institutu a k faktickému znemožnění realizace výkonu daného zajištění. Pro samotné zajištění, jeho existenci a výkon, resp. pro posouzení aktivní věcné legitimace žalobkyně, je podstatné zjistit pouze čtyři základní skutečnosti – totiž zda pohledávka existuje, zda je předmětem zajištění, zda zajištění trvá a kdy byla případně pohledávka splatná. Předmětem zajištění v nyní projednávané věci je pohledávka ve výši 90.000.000,- Kč z titulu smlouvy o půjčce z 22. 8. 2011 a nikoliv majetková pr