33 Cdo 3006/2009 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3006/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 1. 2011 Spisová značka:33 Cdo 3006/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3006.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Školství Dotčené předpisy:§ 14 odst. 3 předpisu č. 564/1990Sb. § 178 odst. 6 předpisu č. 561/2004Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:23. 2. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3006/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Městské části Praha 13 proti žalované obci Zbuzany, zastoupené JUDr. Janem Oškrdalem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 65, o 65.614,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - západ pod sp. zn. 7 C 220/2005, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, č.j. 21 Co 92/2009-183, a proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 23. 10. 2008, č.j. 7 C 220/2005-158 (ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 2008, č.j. 7 C 220/2005-157), takto : I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 23. 10. 2008, č.j. 7 C 220/2005-158, ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 2008, č.j. 7 C 220/2005-157, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 31. 3. 2009, č.j. 21 Co 92/2009-183, se zamítá. III. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud Praha - západ rozsudkem ze dne 23. 10. 2008, č.j. 7 C 220/2005-158 (ve znění opravného usnesení ze dne 10. 12. 2008, č.j. 7 C 220/2005-157), uložil žalované do jednoho měsíce od právní moci zaplatit žalobkyni 130.000,- Kč s 1,5 % úroky z prodlení od 1. 9. 2004 do zaplacení a 85.000,- Kč s úroky z prodlení ve výši 8,75 % od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2005, ve výši 9 % od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006, ve výši 9,25 % od 1. 7. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008 a dále ve výši „stanovené reposazbou České národní banky zvýšené o 7 % bodů z částky 85.000,- Kč stanovenou vždy k prvnímu dni kalendářního pololetí, ve kterém trvá prodlení žalovaného až do úplného zaplacení“ (výrok I.), co do 90.000,- Kč „s příslušenstvím“ žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu (výroky III. IV. a V.). Nároky žalobkyně v rozsahu vyhovujícího výroku posoudil podle ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 564/1990 Sb., o státní správě a samosprávě ve školství, ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen „zákon č. 564/1990 Sb.“), resp. podle ustanovení § 178 odst. 6 zákona č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 561/2004 Sb.“), tj. jako náhrady neinvestičních výdajů připadajících na žáky s trvalým pobytem v žalované obci, kteří ve školních letech 2003-2004 a 2004-2005 plnili povinnou školní docházku v základních školách zřízených žalobkyní (ZŠ Brdičkova 1878, ZŠ Mládí 135, ZŠ Fingerova 2186, ZŠ Trávníčkova 1744, ZŠ Mezi školami 2322, ZŠ Kuncova 1580, ZŠ Chlupova 1800). Zamítající výrok opřel soud prvního stupně o zjištění, že neinvestiční výdaje připadající na jednoho žáka ZŠ Trávníčkova 1744 činily ve školním roce 2003-2004 částku 10.647,- Kč a ve školním roce 2004-2005 částku 9.157,- Kč, které podstatně překročily průměrnou výši neinvestičních výdajů v ostatních školách. Protože příčinou bylo nevyužití plné kapacity dané školy v obou školních letech, žalobu zčásti zamítl, aniž vysvětlil, jakými úvahami se řídil. Rozsudkem ze dne 31. 3. 2009, č.j. 21 Co 92/2009-183, Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně změnil zamítající výrok rozhodnutí soudu prvního stupně tak, že žalované uložil do tří dnů od právní moci povinnost zaplatit žalobkyni 65.614,- Kč s úroky z prodlení ve výši 8,75 % od 1. 10. 2005 do 31. 12. 2005, ve výši 9 % od 1. 1. 2006 do 30. 6. 2006, ve výši 9,25 % od 1. 7. 2006 do 31. 12. 2006, ve výši 9,5 % od 1. 1. 2007 do 30. 6. 2007, ve výši 9,75 % od 1. 7. 2007 do 31. 12. 2007, ve výši 10,5 % od 1. 1. 2008 do 30. 6. 2008, ve výši 10,75 % od 1. 7. 2008 do 31. 12. 2008, ve výši 9,75 % od 1. 1. 2009 do 31. 3. 2009 a za dobu od 1. 4. 2009 do zaplacení ve výši, která v každém jednotlivém kalendářním pololetí trvání prodlení odpovídá v procentech součtu čísla 7 a výše limitní sazby pro dvoutýdenní repo operace České národní banky vyhlášené ve Věstníku České národní banky a platné vždy k prvnímu dni příslušného kalendářního pololetí; v souvislosti s věcným rozhodnutím rozhodl i o nákladech řízení účastníků a státu před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení. V odůvodnění vysvětlil, že o „zbylé částce“ do 90.000,- Kč, tj. o 24.386,- Kč, nerozhodoval, protože tato částka již nebyla předmětem řízení; žalobkyně totiž vzala žalobu zčásti zpět a soud prvního stupně v tomto rozsahu řízení zastavil (viz usnesení ze dne 4. 9. 2007, č.j. 7 C 220/2005-131). Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného v řízení před soudem prvního stupně a uzavřel, že soud prvního stupně – i když to z odůvodnění jeho rozhodnutí expressis verbis nevyplývá – nesprávně aplikoval ustanovení § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“). Korigování výsledných náhrad neinvestičních výdajů není odůvodněno ani znaleckými závěry (znalecký posudek nijak nezohledňuje kriterium míry „naplněnosti“ škol), ani jinými v řízení provedenými důkazy. Z ustanovení § 14 odst. 3 zákona č. 564/1990 Sb., resp. § 178 odst. 6 zákona č. 561/2004 Sb. vyplývá, že v případě absence dohody dotčených subjektů, tj. obce, jež zřídila školu, a obce, jejíž žáci (s trvalým pobytem na jejím území) plní povinnou školní docházku ve škole zřízené jinou obcí, má obec, jež zřídila školu, právo na úhradu neinvestičních výdajů připadající na jednoho žáka ve skutečné výši (po odečtení dotací). Žalovaná napadla dovoláním rozhodnutí soudů obou stupňů (navrhla, aby dovolací soud zrušil jak rozsudek odvolacího soudu, tak i rozsudek soudu prvního stupně, jímž byla zavázána zaplatit žalobkyni 215.000,- Kč s příslušenstvím). Připomíná, že stanovená kapacita ZŠ Trávníčkova 1744 nebyla v předmětných školních letech plně vytížena; oproti plánovaných 926 žáků docházelo ve školním roce 2003-2004 jen 705 žáků, oproti plánovaných 950 žáků docházelo ve školním roce 2004-2005 jen 660 žáků. Tím vzrostly neinvestiční náklady na úroveň významně převyšující průměr těchto nákladů na ostatních školách, takže neinvestiční výdaje připadající na jednoho žáka se měly počítat ze stanovené (ale nenaplněné) kapacity školy, nikoliv ze skutečného počtu žáků, kteří ji navštěvovali. Prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o.s.ř. dále namítá, že z důkazů, které provedl soud prvního stupně, nevyplývá celková výše neinvestičních výdajů škol ve školních letech 2003-2004 a 2004-2005. Znalec Doc. Ing. J. R., CSc., vycházel při zpracování posudku z účetních závěrek jednotlivých škol a z prvotních účetních dokladů týkajících se neinvestičních výdajů hrazených Úřadem Městské části Prahy 13, ale prvotní účetní doklady neměl v plném rozsahu k dispozici. Část budovy, v níž je ZŠ Kuncova 1580, byla pronajata soukromé obchodní akademii Stodůlky, s.r.o.; do neinvestičních výdajů tak byly zahrnuty i náklady sloužící nejen jiné škole, do které žáci s místem trvalého pobytu v žalované obci nedocházejí, ale také náklady, které slouží žalobkyni k dosažení výnosu z nájmu. Ve školních jídelnách téměř všech inkriminovaných škol je připravována a podávána strava také důchodcům a jiným osobám, čímž vznikají náklady nesloužící k zajištění povinné školní docházky, které nelze přesně vyčíslit a vyčlenit do samostatného účetnictví. Žalobkyně se ve vyjádření ztotožnila s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud dovolání zamítl. Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (čl. II, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.). Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Z citovaného ustanovení plyne, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o.s.ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolá