33 Cdo 3055/2025 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3055/2025 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 2. 2026 Spisová značka:33 Cdo 3055/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.3055.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přerušení řízení Dotčené předpisy:§ 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:9. 3. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3055/2025-873 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobce Ředitelství silnic a dálnic s.p., se sídlem v Praze 4, Čerčanská 2023/12, identifikační číslo osoby 65993390, zastoupené JUDr. Jiřím Hartmannem, advokátem se sídlem v Praze 8, Sokolovská 5/49, proti žalovaným 1) GEOSAN GROUP a.s., se sídlem v Kolíně, U Nemocnice 430, identifikační číslo osoby 28169522, zastoupené Mgr. Janem Tomaierem, advokátem se sídlem v Praze 1, Černokostelecká 281/7, 2) Toto S. p. A. Construzioni Generali, se sídlem v Italské republice, Viale Abruzzo 410, Chieti, zastoupené JUDr. Petrem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Malostranské náměstí 5/28, a 3) Společnost s ručením omezeným SP Sine Midas Stroy, se sídlem v Republice Kazachstán, 9K Smagolova st., Aktobe, o zaplacení částky 293.890.355,86 Kč s příslušenstvím, částky 771.491.242,39 Kč s příslušenstvím a částky 119.608.860,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 76 Cm 132/2021, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 3. 2025, č. j. 4 Cmo 48/2025-743, takto: Dovolání se odmítá. O d ů v o d n ě n í: Krajský soud v Praze (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 28. 2. 2024, č. j. 76 Cm 132/2021-660, přerušil podle § 109 odst. 2 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“) řízení do pravomocného skončení řízení vedených u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 27/2020 a sp. zn. 2 Cm 44/2020. Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) usnesením ze dne 27. 3. 2025, č. j. 4 Cmo 48/2025-743, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Soudy vyšly z toho, že žalobce se domáhá zaplacení předmětných částek z titulu nároků, které mu měly vzniknout na základě smlouvy o dílo. Tvrdí, že žalovaní (zhotovitelé) neplnili řádně své smluvní povinnosti, a proto žalobce (objednatel) od smlouvy odstoupil. V příčinné souvislosti s odstoupením od smlouvy mu vznikla škoda představovaná náklady na zajištění díla po odstoupení od smlouvy, na obnovení provozu a nezbytné stavební práce, havarijní opravy, dočasná svodidla, kamerový dohled, práce provedenými jinými zhotoviteli atd. V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 44/2020 se první a druhá žalované (jako žalobkyně) domáhají vůči žalobci (jako žalovanému) částky z titulu vypořádání vzájemných plnění po odstoupení od smlouvy, resp. z titulu neoprávněného čerpání bankovní záruky vystavené Českou spořitelnou a. s., č. GOBG41800705 ze dne 15. 3. 2018. V řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 Cm 27/2020 se druhá žalovaná (za vedlejšího účastenství první žalované) vůči žalobci (jako žalovanému) domáhají vydání bezdůvodného obohacení z důvodu neoprávněného čerpání bankovní záruky ve výši 60.300.000 Kč, podle bankovních záruk č. GOBG418000792 a č. GOBG418000704. V nyní souzené věci je mezi stranami řízení sporné, zda zhotovitel porušil smlouvu o dílo a ocitl se v prodlení s plněním. Spor je o to, zda smlouva zanikla odstoupením objednatele pro porušení povinnosti zhotovitele, nebo zda k jejímu zániku došlo odstoupením zhotovitele v důsledku okolností na straně objednatele. Soudy dospěly k závěru, že výsledek souběžných řízení u Městského soudu v Praze, a v nich řešená předběžná otázka, má význam pro rozhodnutí soudu v této věci. Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce (dále též „dovolatel“) dovolání, které považuje za přípustné ve smyslu § 237 o. s. ř., neboť odvolací soud v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, představovanou jeho usneseními ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 517/2018, ze dne 23. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 518/2021, a ze dne 22. 4. 2021, sp. zn. 21 Cdo 609/2021, posoudil otázku přerušení řízení podle § 109 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Soudy nezkoumaly předpokládanou délku řízení, na jejichž pravomocné skončení se má čekat, a to proto, aby nedošlo ke zbytečným průtahům v nyní probíhajícím řízení. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaná 1) navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout. Žalované 2) a 3) se k dovolání nevyjádřily. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění – dále opět jen „o. s. ř.“ Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání (§237 až 238a) je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Dovolání není přípustné. Dovolatel zpochybňuje posouzení odvolacího soudu ohledně fakultativního přerušení řízení dle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. Z ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyplývá, že § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. neukládá soudu povinnost přerušit řízení, probíhá-li jiné řízení, v němž je řešena otázka významná pro rozhodnutí ve věci, ale pouze soud k takovému postupu opravňuje, a proto závisí na uvážení soudu, zda řízení přeruší (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2018, sp. zn. 27 Cdo 3775/2017). Také z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2009, sp. zn. 22 Cdo 5207/2007, (a judikatury v něm citované) se podává, že soud řízení z důvodu uvedeného v § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. přerušit může, ale nemusí. Důvody k přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. jsou dány zejména v případech, kdy probíhá řízení, v němž je řešena otázka, která může mít význam pro rozhodnutí soudu. Musí jít o otázku, která má podstatný význam pro řešení daného případu, která se vztahuje k danému skutkovému stavu a kterou si soud může vyřešit sám podle § 135 odst. 2 o. s. ř. Hlavní důvod pro přerušení řízení spočívá v hospodárnosti řízení, tedy v tom, aby stejná otázka nebyla posuzována nadbytečně dvakrát (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1868/2014, ze dne 6. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3568/2013, ze dne 22. 3. 2016, sp. zn. 32 Cdo 759/2015, ze dne 1. 6. 2017, sp. zn. 26 Cdo 5759/2016, ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 30 Cdo 5080/2016, uveřejněné pod číslem 83/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 23. 5. 2017, sp. zn. 26 Cdo 1170/2017). Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ve vztahu k fakultativnímu přerušení řízení je ustálená v tom smyslu, že ustanovení § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, tj. normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a která tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. záleží vždy na individuální situaci a na úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená (zejména pokud by soud o přerušení řízení rozhodoval na základě skutečností, které jsou zjevně irelevantní - srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Není věcí soudu v dovolacím řízení, které slouží jen k řešení významných právních otázek, aby v konkrétních věcech zkoumal úvahu, zda z hlediska hospodárnosti bylo namístě řízení přerušit či nikoliv (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 572/2014). Z výše uvedeného vyplývá, že postup podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. závisí vždy na individuální úvaze soudu, kterou by dovolací soud mohl zpochybnit, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. Promítnuto do poměrů projednávané věci lze uzavřít, že úvaha soudů ohledně přerušení řízení podle § 109 odst. 2 písm. c) o. s. ř. nebyla zjevně nepřiměřená