33 Cdo 3113/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3113/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 10. 2024 Spisová značka:33 Cdo 3113/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2024:33.CDO.3113.2023.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Neplatnost smlouvy Dotčené předpisy:§ 37 obč. zák. § 56 odst. 1 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:9. 12. 2024 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3113/2023-233 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně I. S., zastoupené Mgr. Janem Dáňou, advokátem se sídlem Praha, Václavské náměstí 837/11, proti žalované Generali Česká pojišťovna a.s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, identifikační číslo osoby 45272956, o nahrazení rozhodnutí Finančního arbitra, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 65 C 75/2020, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. 29 Co 261/2021-200, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2022, č. j. 29 Co 261/2021-200, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Odůvodnění: 1. Žalobkyně v řízení před finančním arbitrem uplatnila nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 89 932 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 1. 2017 do zaplacení, které na její úkor získala žalovaná přijetím plnění z neplatné pojistné smlouvy č. 3828623412 uzavřené dne 15. 10. 2013, a současně se domáhala i určení, že pojistná smlouva je neplatná. Finanční arbitr nálezem ze dne 24. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/30/2017-13 (dále jen „nález finančního arbitra“), návrh zamítl. Rozhodnutím ze dne 20. 2. 2020, č. j. FA/SR/ZP/30/2017-18, finanční arbitr zamítl podané námitky a nález finančního arbitra ze dne 24. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/30/2017-13, potvrdil. 2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. 3. 2021, č. j. 65 C 75/2020-61, zamítl návrh, kterým se žalobkyně domáhala nahrazení nálezu Finančního arbitra ze dne 24. 9. 2019, č. j. FA/SR/ZP/30/2017-13, potvrzeného rozhodnutím o námitkách ze dne 20. 2. 2020, č. j. FA/SR/ZP/30/2017-18, tak, že Generali Česká pojišťovna a.s., IČO 45272956 se sídlem Spálená 75/16, Praha 1, je povinna jí zaplatit 89 932 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 1. 2017 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. 3. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 2. 9. 2021, č. j. 29 Co 261/2021-96, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. 4. Odvolací soud vyšel z toho, že účastnice sporu uzavřely 15. 10. 2013 pojistnou smlouvu č. 38286234-12 s počátkem pojištění od 30. 10. 2013, s pojistnou dobou 25 let, s pojištěním pro případ smrti nebo dožití, s garantovanou částkou pro případ smrti ve výši 10 000 Kč, s měsíčním běžným pojistným 3 125 Kč a s umístěním 100 % běžného i mimořádného pojistného do fondu korporátních dluhopisů ČP Invest. Dne 9. 12. 2015 žalobkyně jako pojistník požádala o ukončení pojištění s výplatou odbytného/odkupného, žalovaná dopisem ze dne 5. 1. 2016 žalobkyni sdělila, že dotyčná pojistná smlouva zanikla a informovala ji o vyplacení částky 22 568 Kč stanovené z kapitálové hodnoty pojištění snížené o nesplacené počáteční náklady, poplatek za odkupné a případné dlužné pojistné a navýšené o příslušnou část podílů na výnosech. Odvolací soud nepřisvědčil námitkám žalobkyně stran vad řízení ani výhradám ke skutkovým zjištěním soudu prvního stupně. K otázce promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení s poukazem na ustálenou judikaturu akcentoval, že za rozhodný pro počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby je nutno považovat den, kdy se oprávněná dozvěděla, že došlo na její úkor k získání bezdůvodného obohacení, a kdo ho získal, přičemž takovou vědomostí není míněna znalost právní kvalifikace, nýbrž pouze skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Dospěl k závěru, že v dané věci takové skutkové okolnosti vyplývají z textu smluvních ujednání a musely tudíž být žalobkyni známy již v okamžiku uzavření smlouvy, tj. 15. 10. 2013. Protože žalobkyně návrh na vydání bezdůvodného obohacení podala k finančnímu arbitrovi dne 11. 1. 2017, je to, co zaplatila na pojistném před datem 11. 1. 2015 promlčené. Přisvědčil soudu prvního stupně, že uplatnění námitky promlčení žalovanou se nepříčí dobrým mravům. 5. K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2023, č. j. 33 Cdo 361/2022-163, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 9. 2021, č. j. 29 Co 261/2021-96, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Dovolání shledal přípustným pro řešení otázky týkající se běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení z neplatné smlouvy o investičním životním pojištění, kterou odvolací soud neřešil konformně s aktuální rozhodovací praxí dovolacího soudu reflektující nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21. Závěr odvolacího soudu o tom, že ke dni zahájení řízení u finančního arbitra (dne 11. 1. 2017) byl dovolatelkou uplatněný nárok v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby (§ 107 odst. 1 obč. zák.) promlčen, označil za předčasný, a tudíž nesprávný. Odvolacímu soudu uložil, aby v dalším řízení určení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty řešil v kontextu citovaného nálezu Ústavního soudu, tj. aby reflektoval, že vědomost nelze bez dalšího ztotožnit s okamžikem uzavření smlouvy, nýbrž je třeba ji odvozovat od okamžiku, kdy žalobce mohl reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení (tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojil právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tedy o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno). Řečeno jinak, je třeba zjišťovat, kdy nastalo alespoň laické povědomí věřitele o naplnění normativního prvku rozhodného pro započetí běhu subjektivní promlčecí doby. 6. Odvolací soud poté rozsudkem ze dne 25. 5. 2022, č. j. 29 Co 261/2021-200, změnil rozsudek soudu prvního stupně a nahradil nález Finančního arbitra ze dne 24. 9. 2019, č. j. Fa/Sr/Zp/30/2017-18, tak, že Generali České pojišťovně a.s. uložil povinnost zaplatit žalobkyni 89 932 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 4. 1. 2017 do zaplacení, a dále jí uložil povinnost zaplatit sankci podle § 17a zákona č. 229/2004 Sb., o Finančním arbitrovi, ve výši 15 000 Kč, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. 7. V intencích závazného pokynu Nejvyššího soudu a po zopakování dokazování odvolací soud oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyní uplatněný nárok promlčen není, neboť nejdříve doručením sdělení o zániku pojištění (datovaným dne 5. 1. 2016) počala žalobkyni běžet dvouletá subjektivní promlčecí lhůta s tím, že podání návrhu na zahájení řízení před Finančním arbitrem (dne 11. 1. 2017) mělo za následek její stavení. Dále se odvolací soud zabýval objektivní promlčecí lhůtou a učinil následující právní závěry. Ujednání uzavřené pojistné smlouvy ve vztahu k rizikovému pojistnému a ve vztahu k (počátečním, správním a inkasním) nákladům shledal jako zneužívající ujednání ve smyslu čl. 3 Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993, neboť jde o smluvní podmínky, které definovaly závazek pojistitele nejasně a neurčitě a žalobkyně nebyla s výší srážek na vrub kapitálové hodnoty pojištění seznámena. Odvolací soud s odkazem na rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) týkající se úvěrových smluv převzal jeho právní závěr o rozporu zákonné objektivní tříleté promlčecí lhůty s unijním právem s tím důsledkem, že se (v této nyní projednávané věci) objektivní promlčecí lhůta neužije. Nepřisvědčil žalobkyni dovolávající se desetileté promlčecí lhůty z důvodu úmyslného bezdůvodného obohacení a námitku promlčení neshledal v rozporu s dobrými mravy. Z uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně změnil výše uvedeným způsobem a s odkazem na § 17a zákona č. 229/2002 Sb. rozhodl i o uložení sankce. 8. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále též „dovolatelka“) dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve skutečnosti, že závěry odvolacího soudu jsou v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud nesprávně (v rozporu s ustálenou judikaturou) posoudil otázku důvodů neplatnosti uzavřené pojistné smlouvy a dále otázku nemožnosti aplikace objektivní promlčecí lhůty. K přezkumu dovolatelka předkládá jako dosud neřešenou otázku, zda je soud v řízení podle části páté o. s. ř. oprávněn uložit sankci podle § 17a zákona č. 229/2002 Sb. 9. Žalobkyně se k dovolání obsáhle vyjádřila a navrhla, aby