33 Cdo 3137/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3137/2024-247 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Heleny Novákové ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Thunovská 192/27, identifikační číslo 61860069, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému M. M., zastoupenému Mgr. Petrem Němcem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 1297/3, o zaplacení 17.748 Kč, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 24 C 68/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 6. 2024, č. j. 26 Co 91/2024-214, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.565,20 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Ervína Perthena, MBA, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud v Kolíně (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 1. 2024, č. j. 24 C 68/2023-176, ve znění opravného usnesení ze dne 29. 2. 2024, č. j. 24 C 68/2023-179, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení 18.609,13 Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. 6. 2024, č. j. 26 Co 91/2024-214, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 17.748 Kč; jinak jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu a dospěl ke správným skutkovým zjištěním, která však odvolací soud hodnotil právně jinak. Mezi účastníky byla dne 27. 6. 2011 uzavřena smlouva o revolvingovém úvěru č. 9100438393, na základě které byla žalovanému poskytnuta částka 24.000 Kč. Žalovaný úvěr řádně nesplácel, uhradil pouze 3 splátky po 2.084 Kč, následně byl úvěr zesplatněn. Rozhodčí smlouvou ze dne 27. 6. 2011 si účastníci sjednali, že pravomoc k řešení veškerých sporů vzniklých ze smlouvy má kterýkoliv z tam uvedených rozhodců. Podle rozhodčího nálezu vydaného dne 9. 7. 2012 rozhodcem JUDr. Jiřím Kolaříkem pod č. j. 102 Rozh 1757/2012-7 byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 144.670 Kč s příslušenstvím a nahradit náklady rozhodčího řízení. Usnesením Okresního soudu v Kolíně ze dne 14. 6. 2023, č. j. 36 EXE 3360/2012-36, soud exekuci pro vymožení pohledávky žalobkyně ve výši 144.670 Kč s příslušenstvím podle rozhodčího nálezu ze dne 9. 7. 2012, č. j. 102 Rozh 1757/2012-7, zastavil podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen ,,o. s. ř.“), s odůvodněním, že oprávněnou požadované a rozhodcem přisouzené plnění je natolik nemravné a vedoucí k nepřiměřenému postižení povinného, že je namístě exekuci zastavit. Odvolací soud souhlasil se závěrem soudu prvního stupně, že smlouva je neplatná pro rozpor s dobrými mravy způsobený její zjevnou nespravedlností (podle § 39 obč. zák.). Rozhodce neměl pravomoc ve věci rozhodnout, i když rozhodčí doložka (rozhodčí smlouva) splňovala požadavky na transparentní určení rozhodce (nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 4084/12). Exekuční soud tak správně uzavřel, že rozpor hmotněprávní smlouvy s dobrými mravy způsobuje nedostatek navazující rozhodčí smlouvy, tím i absenci pravomoci rozhodce, a vznikla proto nutnost exekuci zastavit. Žalobkyně a žalovaný si vzájemně plnili podle neplatné smlouvy, takové plnění je třeba kvalifikovat jako bezdůvodné obohacení (§ 451 odst. 1, 2 obč. zák.), které má obohacený ochuzenému vydat. V takové situaci činí podle § 397 obch. zák. promlčecí doba čtyři roky. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017, určilo a na ně navazující usnesení ze dne 6. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3844/2018, zpřesnilo kritéria pro posuzování aspektů platnosti rozhodčí smlouvy navazující na ,,hlavní“ úvěrovou smlouvu, trpící případnou kolizí s dobrými mravy jako celku tak, že neplatnost smlouvy hlavní sama o sobě nezpůsobuje neplatnost smlouvy rozhodčí, ale je třeba vždy uvážit, zda ,,smluvní konstrukt“ ve svém celku není postižen kolizí s dobrými mravy, resp. se zákonnými principy ochrany spotřebitele. Posuzuje-li se tedy úvěrová smlouva a na ni navazující rozhodčí smlouva či rozhodčí doložka jako jeden celek, pak důsledky podané rozhodčí žaloby v podobě stavení promlčecí doby musí dopadat i na případy, kdy již sama úvěrová smlouva nebyla uzavřena platně. Nález Ústavního soudu ze dne 17. 7. 2019, sp. zn. I. ÚS 1091/19, stanovil, že „zahájení rozhodčího řízení vede ke stavení promlčecí doby podle § 403 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a § 14 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, i tehdy, jestliže je později rozhodčí nález zrušen nebo je konstatována jeho nevykonatelnost. … Neústavní postup (zneužití práva) lze přičítat pouze těm poskytovatelům úvěrů, kteří rozhodčí žaloby podali vědomě po uvedeném datu. S takovýmto postupem nemůže být spjato stavení promlčecích lhůt nejen v předmětném rozhodčím řízení, ale ani v případném navazujícím vykonávacím řízení založeném na (neplatném) rozhodčím nálezu.“ Sjednocující usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 1945/2010 se obsahově týkalo jen rozhodčích doložek, resp. rozhodčích smluv, v nichž není transparentním způsobem určen rozhodce a poskytovatelem úvěru bylo úmyslně zahájeno rozhodčí řízení, přestože ten si byl vědom, že z pohledu judikatury obsahuje uzavřená smlouva z uvedených důvodů neplatnou rozhodčí doložku. V posuzované věci však byl v samostatně uzavřené rozhodčí smlouvě rozhodce jmenovitě uveden. Za této situace rozhodčí řízení zahájené po 11. 5. 2011 (byť na základě absolutně neplatné smlouvy o úvěru) má za následek stavení běhu promlčecí doby po dobu trvání rozhodčího a následného exekučního řízení, přičemž ke stavení běhu promlčecí doby lze v novém řízení u obecného soudu přihlédnout pouze tehdy, pokud věřitel podal novou žalobu k obecnému soudu bez zbytečného odkladu poté, co bylo exekuční řízení pravomocně zastaveno. Usnesení o zastavení exekuce nabylo právní moci dne 1. 7. 2023 a návrh na vydání elektronického platebního rozkazu v této věci byl soudu doručen dne 12. 7. 2023, tedy bez zbytečného odkladu. Odvolací soud tak uzavřel, že námitka promlčení vznesená žalovaným není důvodná a žalobkyni vzniklo právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 17.748 Kč. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný (dále též „dovolatel“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a na otázkách hmotného a procesního práva, které doposud nebyly dovolacím soudem řešeny, a to: A) zda je transparentní rozhodčí smlouva, v níž je sice rozhodce určen jmenovitě, nicméně třetí subjekt (Rozhodčí společnost Pardubice), rozhodce a žalobkyně uzavřeli tajnou dohodu (Smlouvu o zajištění služeb rozhodců), se kterou nebyla druhá strana rozhodčí smlouvy seznámena a která v podstatných rysech změnila průběh rozhodčího řízení a odměňování rozhodce, a to bez vědomí druhého účastníka rozhodčí smlouvy – spotřebitele; B) zda je transparentní rozhodčí smlouva, v níž je sice rozhodce určen jmenovitě, nicméně fakticky rozhodčí řízení probíhalo nikoliv před rozhodcem určeným v takové rozhodčí smlouvě, ale před třetím subjektem v rozhodčí smlouvě neuvedeným (Rozhodčí společnost Pardubice), a to na základě tajné dohody (Smlouvu o zajištění služeb rozhodců), kterou žalobkyně uzavřela s rozhodcem a tímto třetím subjektem, a to bez vědomí druhého účastníka rozhodčí smlouvy – spotřebitele; C) je-li odpověď na otázku A nebo B, případně A i B kladná, zda má zahájení rozhodčího řízení na základě Rozhodčí smlouvy jako je uvedeno v otázce A a B po datu 11. 5. 2011 za následek stavění promlčecí lhůty; D) zda má zneužití práva věřitele na úkor spotřebitele při zahájení rozhodčího řízení a nařízení exekuce za následek to, že po dobu vedení rozhodčího a exekučního řízení nedochází ke stavění promlčecí lhůty věřitele; E) je-li odpověď na otázku D kladná, zda je takovým zneužitím práva věřitele na úkor spotřebitele úmyslné zahájení rozhodčího řízení a exekučního řízení pro nároky, které naplňují kritéria zjevné nespravedlnosti; F) zda je nepřezkoumatelné rozhodnutí odvolacího soudu, pokud se v takovém rozhodnutí nevypořádal s námitkami žalovaného ohledně nestavění promlčecí lhůty, ačkoliv na nich založil své rozhodnutí soud prvního stupně. Žalobkyně navrhla dovolání jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým