33 Cdo 3334/2022 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3334/2022 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:23. 3. 2023 Spisová značka:33 Cdo 3334/2022 ECLI:ECLI:CZ:NS:2023:33.CDO.3334.2022.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smlouva o dílo Dotčené předpisy:§ 265 obch. zák. § 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:24. 6. 2023 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3334/2022-649 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Š. S. , se sídlem v XY (identifikační číslo osoby: XY, zastoupené JUDr. Radomírem Šimáčkem, advokátem se sídlem v Klatovech, Vídeňská 9, proti žalovanému R. V., se sídlem ve XY, zastoupenému Mgr. Libuší Hrůšovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Veverkova 2707/1, o zaplacení 148 190 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 49 Cm 328/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 18/2021-594, t a k t o: Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 7. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 18/2021-594, se ruší a věc se Vrchnímu soudu v Praze vrací k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 247 071,31 Kč (s příslušenstvím) z titulu slevy z ceny díla, které pro ni žalovaný provedl podle smlouvy o dílo; předmětem díla byla oprava průmyslové podlahy v areálu závodu J. Krajský soud v Plzni (dále jen „soud prvního stupně“) v pořadí druhým rozsudkem ze dne 22. 12. 2020, č. j. 49 Cm 328/2011-561, zamítl žalobu o zaplacení částky 247 071,31 Kč s úrokem z prodlení ve výši 7,75 % od 1. 1. 2011 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak poté, kdy jeho v pořadí první rozsudek ze dne 28. 4. 2015, č. j. 49 Cm 328/2011-189, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 23. 3. 2016, č. j. 4 Cmo 173/2015-232, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 7. 6. 2022, č. j. 4 Cmo 18/2021-594, Vrchní soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudek soudu prvního stupně zrušil v části, jíž byla žaloba zamítnuta co do 86 830 Kč s příslušenstvím, a řízení v tomto rozsahu zastavil; v části, jíž bylo rozhodnuto o 148 190 Kč s úroky z prodlení ve výši 7,75 % ročně z této částky od 1. 1. 2011 do zaplacení, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaný je povinen tuto částku s příslušenstvím žalobkyni zaplatit, a ve zbytku výrok o věci samé potvrdil. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně na základě smlouvy o dílo ze dne 29. 7. 2010 zhotovila pro společnost J. podlahu skladu. Protože dílo vykazovalo vady (trhliny v důsledku nekvalitního podkladu, který způsoboval tzv. curling), žalobkyně si smlouvou o dílo z 13. 9. 2010 (ve znění jejího dodatku ze 17. 9. 2010) objednala u žalovaného její opravu původně technologií superbeton podle vzorku, posléze provedením (nanesením) cementové stěrky s technologickými vlastnostmi podle požadavku investora za sjednanou cenu 594 000 Kč. Před provedením opravy žalobkyně žalovaného výslovně ujistila, že podkladový beton je již dostatečně vyzrálý a objemové změny betonu jsou ukončeny. Žalovaný podle smlouvy nanesl na betonovou podlahu cementovou stěrku bez prořezání spár; podlaha byla zmonolitněna. Následně začala praskat. Žalobkyně vadu díla spočívající v objevujících se trhlinách a olupování povrchové vrstvy stěrky spolu s výplňovou hmotou betonu u žalovaného reklamovala, přičemž původně požadovala odstranění vad opravou, posléze slevu z ceny díla a náhradu škody. Žalovaný reklamaci neuznal s odůvodněním, že dílo provedl v souladu se smlouvou a pokyny žalobkyně, tedy bez dilatačních a smršťovacích spár. Ze znaleckých posudků znalce Vlastimila Svobody i znaleckého ústavu STAVEXIS s. r. o. se podává, že nanesení stěrky na betonovou podlahu není v rozporu s technologickým postupem (stěrka je běžně používána na opravy povrchu betonových podlah v případě, že dojde během zpracování betonové plochy k nedostatečnému zahlazení jeho povrchu), za dané situace však bylo vzhledem k nevyzrálosti betonu nezbytné provést dilatační a smršťovací spáry; zmonolitnění podlahy by bylo v pořádku, pokud by byl podkladový beton vyzrálý. Žalobkyní reklamované poruchy byly primárně způsobeny ještě stále probíhajícími objemovými změnami betonu původní podlahy; tyto vyvolávají pohyby v horizontální rovině, které se mají eliminovat v dilatačních spárách a dalším souvisejícím jevem doprovázejícím objemové změny je curling (nadzvednutí hran či rohů desek); oba tyto jevy měly zásadní vliv na vznik reklamované vady. Náklady na odstranění vad byly vyčísleny na 136 490 Kč. Zatímco soud prvního stupně na podkladě těchto zjištění uzavřel, že žalovaný za vady díla neodpovídá, neboť neporušil povinnost danou § 552 obch. zák., dílo provedl podle pokynů žalobkyně (která jako profesionál v oboru měla znát správný technologicky postup, resp. vědět o nutnosti dilatačních spár za dané situace), při současném ubezpečení, že beton je vyzrálý (a tudíž není třeba stěrku opatřit dilatačními spárami), odvolací soud dospěl k závěru, že dílo zhotovené žalovaným bylo vadné a žalovaný za vady, které žalobkyně vytkla řádně a včas, odpovídá. Nedodržel-li žalovaný termín k odstranění vytčených vad, resp. odmítal-li uznat odpovědnost za vady s tím, že jejich existence nesouvisí s jím provedenými pracemi a příčina nastalého stavu spočívá v nekvalitním provedení podkladu (podkladových desek zhotovených žalobkyní), mohla žalobkyně v souladu s judikaturou dovolacího soudu (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 8. 2015, sp. zn. 23 Cdo 4167/2014 a ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3945/2016) změnit svou volbu a na místo odstranění vad požadovat slevu z ceny díla. Neuznal procesní obranu žalovaného, že ho žalobkyně ubezpečila, že beton je vyzrálý; žalovaný totiž věděl, kdy byl podkladový beton zhotoven, a jako odborník měl znát, že beton zraje přibližně 9 měsíců. Pokud tedy žalobkyni neupozornil, že její pokyn (provést stěrku bez dilatačních spár) je nevhodný, nepostupoval řádně. Zhotovitele je povinen upozornit na nevhodnost pokynu i tehdy, má-li objednatel stejně kvalitní povědomí o předmětu díla a muselo mu být zřejmé, že jeho pokyn je nevhodný. Výši slevy z ceny díla odvolací soud stanovil ve výši nákladů na odstranění vad. Po právu shledal i nárok žalobkyně na náhradu škody spočívající v nákladech, které zaplatila za úklid po stavební činnosti při odstranění vad díla. Přípustnost dovolání, kterým napadl rozsudek odvolacího soudu, spatřuje žalovaný v tom, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách hmotného nebo procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Při posouzení možnosti objednatele odstranit vady sám - nebyl-li takový postup ve smlouvě sjednán - odvolací soud podle názoru dovolatele nerespektoval závěry dovozené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 20 Odo 556/2003, a v otázce způsobu určení slevy z ceny díla při vadném plnění se odchýlil od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2003, sp. zn. 32 Odo 230/2003, a ze dne 23. 6. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1991/2008. Za dosud dovolacím soudem neřešenou dovolatel považuje otázku, v jaké míře je zhotovitel povinen upozorňovat objednatele při provádění díla (opravy) na nevhodnost pokynů a předaných materiálů, je-li objednatel sám odbornou firmou, která původní dílo, jehož se oprava týká, zhotovila. Nadále prosazuje, že žalobkyně se za dané situace chovala v rozporu se základními zásadami obchodního styku, jestliže ho nepravdivě ujistila (ubezpečila), že podlaha, kterou sama zhotovila a kterou měl opravit, má jím vymíněné vlastnosti (že betonový podklad je dostatečně vyzrálý). Namítl, že za takové situace nemůže odpovídat za vady vzniklé právě v důsledku neexistence tvrzených vlastností, o nichž však byl ujištěn. Z uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k dalšímu řízení. Žalobkyně považuje dovolání za nedůvodné. Se závěry odvolacího soudu se ztotožnila. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím sou