33 Cdo 3417/2021 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3417/2021 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:21. 6. 2022 Spisová značka:33 Cdo 3417/2021 ECLI:ECLI:CZ:NS:2022:33.CDO.3417.2021.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:27. 8. 2022 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3417/2021-455 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobců a) P. M. S., bytem XY, Austrálie, a b) D. S., bytem XY, zastoupených Mgr. Ing. Petrou Fifkovou, advokátkou se sídlem Praha 5, Duškova 164, proti žalovaným 1) KDT – development s.r.o., se sídlem Praha 2, Mánesova 1379/61, identifikační číslo osoby 28443527, zastoupené JUDr. Jiřím Machem, advokátem se sídlem Jindřichův Hradec, Stará cesta 205, a 2) AMBINS v.o.s., se sídlem Brno, Vídeňská 228/7, identifikační číslo osoby 03059081, jako insolvenční správkyni dlužníka L. d., v likvidaci (identifikační číslo osoby XY), zastoupené Mgr. Ing. Ladislavem Kavříkem, advokátem se sídlem Brno, Vídeňská 228/7, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně – pobočky ve Valašském Meziříčí pod sp. zn. 13 C 55/2017, o dovolání žalované 1) proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 10. 2019, č. j. 11 Co 207/2019-340, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění: Okresní soud ve Vsetíně – pobočka ve Valašském Meziříčí (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 4. 2019, č. j. 13 C 55/2017-299, určil, že společnost L. d. v likvidaci, se sídlem XY, identifikační číslo osoby XY, je s účinností od 6. 9. 2006 vlastníkem tam specifikovaných nemovitých věcí (pozemků) v katastrálním území a obci XY, a rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 22. 10. 2019, č. j. 11 Co 207/2019-340, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil nákladový výrok a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že žalobci mají vůči dlužníkovi L. d. v likvidaci (dále jen „L. d.“) vykonatelnou pohledávku v řádu několika milionů korun, která byla upokojena pouze částkou 673 843,57 Kč. Kupní smlouvou ze dne 20. 12. 2010 (dále jen „kupní smlouva“) převedla L. d. jako prodávající na žalovanou 1) nemovitosti označené ve výrokové části rozsudku soudu prvního stupně ze dne 11. 4. 2019, č. j. 13 C 55/2017-299. Kupní smlouvu za oba subjekty podepsal M. M. Z úplného výpisu z obchodního rejstříku vyplývá, že M. M. byl předsedou představenstva společnosti L. d. od 1. 7. 2010 do 9. 12. 2010 a že v období od 16. 7. 2010 měl oprávnění jejím jménem jednat samostatně pouze předseda představenstva nebo kterýkoliv člen představenstva společně s předsedou představenstva. Po právní stránce odvolací soud dovodil, že kupní smlouvu podepsala za L. d. osoba, která neměla oprávnění ji uzavřít, proto ji hodnotil jako absolutně neplatný právní úkon pro nedostatek písemné obligatorní formy požadované dle ust. § 46 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen jako „obč. zák.“). M. M. nebyl od 10. 12. 2010 předsedou představenstva společnosti L. d. a nebyl proto oprávněn za tuto společnost ohledně kupní smlouvy jednat podle § 20 odst. 1 obč. zák. Přitakal soudu prvního stupně, že žalobci mají na vydání rozsudku o určení, že L. d. je výlučným vlastníkem nemovitostí v katastrálním území XY, naléhavý právní zájem a jsou ve věci aktivně věcně legitimováni, jelikož jejich právní postavení může být v důsledku uzavřené smlouvy významně dotčeno, neboť se jí dlužník žalobců de facto zbavil části svého nemovitého majetku, z něhož bylo možno žalobcům přisouzenou pohledávku vymoci. Protože nejde o řízení o žalobě o neúčinnost právního úkonu, není významné, zda má žalovaná 2) jiný majetek, z něhož by bylo případně pohledávku žalobců uspokojit. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 1) dovolání, které Nejvyšší soud projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud (§ 239 o. s. ř.). Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Na přípustnost dovolání žalovaná 1) usuzuje z toho, že rozsudek odvolacího soudu závisí na otázce existence naléhavého právního zájmu žalobců, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, popř. by mohlo jít o věc v judikatuře Nejvyššího soudu dosud neřešenou. Odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká, že není správný jeho závěr o existenci naléhavého právního zájmu na straně žalobců, jestliže žalobci (věřitelé) mohli svou pohledávku uspokojit z jiného majetku žalovaného (dlužníka), přičemž pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní zájem“ na výsledku řízení nepostačuje (k tomu dovolatelka odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3960/2013). Dovolatelka dále přípustnost dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky existence naléhavého právního zájmu žalobců na určení vlastnictví k nemovitostem odchýlil od závěrů uvedených v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 186/2005, protože žalobci nebyli účastníky kupní smlouvy a kupní smlouva se jejich právní sféry nijak nedotkla, jelikož převod byl uskutečněn za cenu určenou znaleckým posudkem (majetková sféra žalované L. d. se nijak nezměnila). Odvolací soud rovněž pochybil, jestliže hodnotil kupní smlouvu pro nedostatek formy za neplatnou, když dle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 914/2004, důsledkem toho, že kupní smlouvu podepsal M. M., není neplatnost právního úkonu, ale jen to, že zastoupená osoba jím není vázána, navíc relativní neplatnosti smlouvy se nemůže dovolat ten, kdo nebyl účastníkem uvedeného vztahu, jak plyne z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 2006, sp. zn. 29 Odo 186/2005. Dovolání není přípustné. Formulaci (první) předestřené otázky týkající se existence naléhavého právního zájmu na určení vlastnictví tam, kde žalobce jako věřitel může svou pohledávku uspokojit z jiného majetku žalovaného jako dlužníka, dovolatelka zakládá na námitce, že „ve svém odvolání proti existenci naléhavého právního zájmu argumentovala důkazy svědčícími o tom, že žalovaná 2) vlastnila v době uzavření kupní smlouvy další rozsáhlé nemovitosti, jejichž cena významně převyšovala pohledávku žalobců“. Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že neodůvodnil svoji úvahu, podle níž existence dalšího majetku žalované 1) není z pohledu existence naléhavého právního zájmu významná. Tato námitka nejen, že není důvodná (srov. odstavec 12 odůvodnění napadeného rozhodnutí), ale dovolatelka jejím prostřednictvím nenapadá žádný právní závěr odvolacího soudu vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí o věci založeno, ale vytýká soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě dovolací soud ovšem přihlíží jen v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tento předpoklad však v dané věci splněn není. Kromě řečeného v dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (§ 241a odst. 4 o. s. ř.), přičemž dovolatelka nevyložila, proč (v čem) by takové případné zjištění existence dalšího majetku dlužníka (L. d.) mělo správnost právního závěru ohledně existence naléhavého právního zájmu zpochybnit. Poukaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3960/2013 (správně však sp. zn. 23 Cdo 3960/2013), podle něhož pouhý „morální“, „majetkový“ nebo jiný „neprávní zájem“ na výsledku řízení nepostačuje k závěru o existenci naléhavého právního zájmu, není přiléhavý již jen z důvodu, že jeho předmětem byl výklad pojmu „právní zájem ve