33 Cdo 3537/2023 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3537/2023 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:28. 8. 2025 Spisová značka:33 Cdo 3537/2023 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.3537.2023.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. § 241a o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:17. 9. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3537/2023-211 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně Generali Česká pojišťovna a. s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, identifikační číslo 452 72 956, zastoupené Mgr. et Mgr. Adamem Vrbeckým, advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1603/57, proti žalovanému K. I., zastoupenému JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Štěpánská 653/17, o zaplacení 2.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 24 C 215/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. 5. 2023, č. j. 25 Co 15/2023-171, takto: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 20.086,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Gabriela Brenky, advokáta. Odůvodnění: Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 2.000.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení jako regresního nároku podle § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), v platném znění. Rozsudkem ze dne 17. 5. 2023, č. j. 25 Co 15/2023-171, Krajský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) potvrdil ve výroku o věci samé rozsudek ze dne 31. 8. 2022, č. j. 24 C 215/2021-124, jímž Okresní soud Praha – východ (dále jen „soud prvního stupně“) žalobu zamítl. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně vyšel ze zjištění, že trestním příkazem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 29. 10. 2018, č. j. 30 T 113/2018-233, který nabyl právní moci dne 20. 11. 2018, byl žalovaný uznán vinným spácháním přečinu těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, neboť dne 29. 4. 2018 zavinil dopravní nehodu, při níž došlo k těžké újmě na zdraví. Ve skutkové větě trestního příkazu není uvedeno, že žalovaný spáchal trestný čin, aniž měl platné řidičské oprávnění. Žalovaný je státním příslušníkem Turecké republiky. Přechodný pobyt jako rodinného příslušníka občana EU mu byl v České republice povolen od 26. 1. 2018. Trvalý pobyt za účelem sloučení rodiny mu byl povolen od 21. 12. 2020 (pobytový doklad č. ZC116077 platný do 20. 12. 2030). Žalovaný je držitelem řidičského průkazu vydaného v Istanbulu na jeho jméno a datum narození, č. oprávnění 722108. Z něho se podává, že je držitelem řidičského oprávnění skupiny „B“ od 12. 5. 1986. Turecká republika přistoupila k Úmluvě o silničním provozu uzavřené ve Vídni dne 8. 11. 1968 (dále jen „Vídeňská úmluva“ nebo „úmluva“) dne 22. 1. 2013, která pro ni vstoupila v platnost dne 22. 1. 2014 (čl. 47 úmluvy). Odvolací soud dodal, že byť řidičský průkaz žalovaného v době dopravní nehody v dubnu 2018 nesplňoval formálně náležitosti Přílohy 6 Vídeňské úmluvy, Turecko stejně jako Česká republika (pro ni vstoupila úmluva v platnost dne 7. 6. 1979 - viz Sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 83/2013 Sb. m. s.) se zavázaly vzájemně si uznávat vydané řidičské průkazy za podmínek uvedených v čl. 42 odst. 2 a čl. 43 Vídeňské úmluvy, ve znění od 29. 3. 2011. Skutečnost, že řidičský průkaz, kterým se žalovaný prokazoval, neměl formální náležitosti, neznamená, že mu nesvědčilo příslušné řidičské oprávnění. Pokud žalobkyně poukazovala na výpis z evidenční karty řidiče, odvolací soud zdůraznil, že tento registr neeviduje řidičské průkazy vydané cizím státem. Určujícím bylo, že žalovaný byl v době dopravní nehody držitelem řidičského oprávnění a podmínky pro následný regres žalobkyně podle § 10 odst. 1 písm. g) zákona č. 168/1999 Sb. nejsou splněny. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jejího přesvědčení závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, popř. mají být dovolacím soudem posouzeny jinak, či při jejich řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, navíc se odvolací soud bez jakéhokoliv odůvodnění nevypořádal s jejími veškerými odvolacími argumenty. Za otázky zakládající přípustnost dovolání považuje řešení otázky: ad 1) jaký je vztah důkazu výpisem z evidenční karty řidiče a předloženého řidičského průkazu žalovaného, a zda je řidičský průkaz způsobilý prokázat existenci řidičského oprávnění, ač samotný řidičský průkaz neobsahuje údaje o možných omezeních řidičského oprávnění, ad 2) zda neplatný řidičský průkaz je způsobilý prokázat existenci řidičského oprávnění žalovaného, ad 3) zda podle § 118 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. držitel cizozemského řidičského průkazu, kterému vznikla povinnost k jeho výměně podle § 116 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., má zákaz řídit motorová vozidla na území České republiky [analogicky např. se zadržením řidičského průkazu podle § 118b odst. 2)], dokud nepožádá o jeho výměnu, nebo zda nesplnění povinnosti výměny cizozemského řidičského průkazu má za následek pouze jeho neplatnost. K dovolací otázce ad 1) – která podle jejího přesvědčení nebyla v praxi dovolacího soudu dosud vyřešena – uvádí, že výpisem z evidenční karty řidiče prokázala, že žalovaný v okamžiku pojistné události nedisponoval „příslušným“ řidičským oprávněním, a nebyl schopen předložit platný řidičský průkaz; soudům obou stupňů v té souvislosti vytýká, že se náležitě nevypořádaly s otázkou rozložení důkazního břemene, neboť ona předložením evidenční karty řidiče prokázala, že žalovaný v okamžiku dopravní nehody nebyl držitelem žádného řidičského oprávnění. Soudy se neměly spokojit pouze s předložením řidičského průkazu žalovaného vystaveného v Turecku, nýbrž měly po žalovaném požadovat předložení listiny obdobné našemu výpisu z registru řidičů v zemi, kde mu bylo uděleno řidičské oprávnění. Podle názoru dovolatelky měly soudy vycházet z výpisu z evidenční karty řidiče. Za v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nevyřešenou [dovolací otázka ad 2)] považuje dovolatelka otázku, zda je ze zákona neplatný řidičský průkaz, který neobsahuje všechny rozhodné skutečnosti o oprávnění jeho držitele, způsobilý prokázat existenci řidičského oprávnění. Soudům vytýká, že se nevypořádaly s její argumentací založenou na porušení povinnosti žalovaným, který v rozporu s § 116 odst. 3 zákona č. 321/2000 Sb. nepožádal ve lhůtě o výměnu svého cizozemského řidičského průkazu, a podle § 118 odst. 2 téhož zákona jej jeho cizozemský řidičský průkaz neopravňoval k řízení motorového vozidla na území České republiky. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2019, sp. zn. 10 As 130/2019, připouští, že „pokud řidič stěžovatelova typu (tedy držitel řidičského průkazu vydaného cizím státem, který má v ČR trvalý pobyt) nepožádá o výměnu řidičského průkazu podle § 116 odst. 3 (ve tříměsíční lhůtě ode dne, kdy získal povolení k pobytu), neznamená to, že mu zanikne řidičské oprávnění: pouze přijde o možnost prokazovat jeho existenci platným řidičským průkazem.“ Prosazuje, že odvolací soud se nezabýval otázkou toho, zda žalovaným předložený řidičský průkaz je platný, a tedy zda na jeho základě lze prokázat existenci řidičského oprávnění žalovaného; správně měl dospět k závěru, že jím předložený řidičský průkaz byl neplatný, a je proto nezpůsobilý prokázat existenci řidičského oprávnění. Ve vztahu k výkladu § 118 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb. [dovolací otázka ad 3)], tj. zda porušení povinnosti držitele cizozemského řidičského průkazu k jeho výměně podle § 116 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb., pro něj znamená zákaz řídit motorová vozidla na území České republiky nebo pouze neplatnost řidičského průkazu, žalobkyně má za to, že jde o otázku dosud v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu nevyřešenou. Prosazuje názor, že řidičský průkaz vydaný cizím státem, jehož držitel má na území České republiky trvalý pobyt nebo přechodný pobyt na dlouhodobé vízum na dobu delší než 1 rok, jej neopravňuje k řízení motorového vozidla na území České republiky, jestliže nepožádal o výměnu takového řidičského průkazu podle § 116 odst. 3 zákona č. 361/2000 Sb.; sankcí za takový postup je zákonný zákaz řízení. Dovolatelka prosazuje, že ža