33 Cdo 3597/2024 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3597/2024-468 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a.s., identifikační číslo osoby 618 60 069, se sídlem v Praze, Thunovská 192/27, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému Ing. Zdeňkovi Strouhalovi, identifikační číslo osoby 020 24 209, se sídlem ve Zlíně, Šrámkova 472, zastoupenému JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, o zaplacení 219 160 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 50/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2024, č. j. 27 Co 127/2023-433, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 5. 2023, č. j. 44 C 50/2022-363, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2024, č. j. 27 Co 127/2023-433, se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 470,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Rostislava Pukla, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se žalobou podanou dne 30. 8. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení 207 354 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené zápůjčky a nákladů spojených s uplatněním pohledávky a dále požadovala smluvní pokutu ve výši 11 806 Kč. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 7. 2024, č. j. 27 Co 127/2023-433, poté, co zastavil řízení o odvolání žalovaného proti nákladovému výroku rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 5. 2023, č. j. 44 C 50/2022-363, tento rozsudek potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 219 160 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 207 354 Kč od 16. 5. 2022 do zaplacení a dále zaplacení 1 200 Kč coby nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a změnil jej ve výroku o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 17. 7. 2019 uzavřeli účastníci smlouvu označenou jako „smlouva o revolvingové podnikatelské zápůjčce č. 9200129797“ (dále jen „Smlouva“), v níž se žalobkyně zavázala zapůjčit žalovanému 110 000 Kč a žalovaný se zavázal zapůjčený finanční obnos žalobkyni vrátit v měsíčních splátkách po 5 130 Kč po dobu šedesáti měsíců. Žalovaný hradil splátky řádně a včas do 21. 1. 2022 (celkem zaplatil 143 630 Kč), poté již na dluh nezaplatil ničeho. V době uzavření Smlouvy byl žalovaný podnikatelem s živnostenským oprávněním; ve Smlouvě byl označen datem narození i identifikačním číslem, bylo zde uvedeno, že se jedná o investiční zápůjčku a jako bankovní spojení zde byl označen jeho podnikatelský účet vedený u mBank. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaný potřeboval peníze na splácení jiných zápůjček a na finanční výpomoc svému otci, před uzavřením Smlouvy žalobkyni telefonicky kontaktoval, žalobkyně mu sdělila, že k uzavření smlouvy o zápůjčce jsou nutné údaje obsažené v občanském průkazu občana a že je třeba doložit příjem ze zaměstnání. Protože žalovaný uvedl, že příjem ze zaměstnání nemá, žádala po něm žalobkyně daňové přiznání a bankovní účet, na který mu chodí jeho příjmy. Následně mu zaslala návrh smlouvy o zápůjčce, aniž zkoumala důvod jeho žádosti o peněžitou zápůjčku. V době uzavření Smlouvy bylo standardní praxí žalobkyně, že osobám, které podnikají (disponují identifikačním číslem osoby), nebyly poskytovány spotřebitelské zápůjčky, nýbrž zápůjčky podnikatelské. Žalovaný v komunikaci s žalobkyní neuvedl své identifikační číslo, ani jí neposkytl informace o své podnikatelské činnosti; tyto informace doplnila do Smlouvy žalobkyně sama tak, jak si je dohledala v Administrativním registru ekonomických subjektů (ARES). Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně poměřoval účastníky uzavřenou smlouvu ustanoveními § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dovodil, že žalovaný v právním vztahu s žalobkyní vystupoval v pozici spotřebitele. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11, neshledal pro posouzení, zda se jedná o smlouvu podnikatelskou či spotřebitelskou, podstatným její formální označení, ani to, jak je v ní označen dlužník. Za rozhodující považoval, zda při sjednávání zápůjčky vystupoval žalovaný v pozici spotřebitele nebo smlouvu uzavíral při výkonu své podnikatelské činnosti a pro jaký účel žádal o poskytnutí zápůjčky, resp. jakou vůli směrem k věřiteli projevil. Protože žalovaný nikdy neprojevil vůli uzavřít podnikatelskou zápůjčku (peněžité prostředky nepotřeboval pro své podnikání, ale aby se vymanil z dluhové spirály) a žalobkyně, aniž zkoumala účel zápůjčky a vůli žalovaného, zvolila o své vůli vlastní standardní postup využití podnikatelského oprávnění žadatele o zápůjčku, označil odvolací soud její jednání za nepoctivé, nepožívající právní ochrany (§ 6 odst. 2 o. z.); žalobkyně totiž cílila na vyloučení právní úpravy na ochranu spotřebitele. Vzhledem k tomu, že žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“), nezabývala se příjmy, výdaji ani existujícími závazky žadatele o zápůjčku a neprověřovala míru jeho skutečného zadlužení ve veřejně dostupných databázích, posoudil odvolací soud Smlouvu jako neplatnou (§ 87 odst. 1 ZSÚ). Připomněl, že povinnost řádného prověření úvěruschopnosti spotřebitele chrání jak pozici spotřebitelů, tak i pozici věřitelů. Prověření není stanoveno pouze na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence spotřebitele, jenž může ohrozit i osoby na něm závislé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka je sankcionováno absolutní neplatností právního jednání, neboť odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání. Na přípustnost dovolání usuzuje z přesvědčení, že „napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, 23 Cdo 705/2017, 33 Cdo 5942/2017, 23 ICdo 56/2019)“. Rovněž má za to, že přípustnost dovolání je založena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nichž soudy vycházely. V dovolání formuluje jedinou právní otázku, „zda lze charakter smlouvy o zápůjčce (zda jde o smlouvu „nespotřebitelskou/podnikatelskou či spotřebitelskou) dovozovat z toho, na co byly prostředky dlužníkem fakticky použity v rozporu s tím, jaké skutečnosti byly druhé straně známy při uzavírání smlouvy a co bylo mezi účastníky sjednáno v uzavřené smlouvě“. Prosazuje, že z obsahu Smlouvy jednoznačně vyplývá, že byla uzavřena mezi dvěma podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Respektován tak nebyl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, z něhož se podává, že je-li ve smlouvě o zápůjčce jednoznačně uvedeno IČO žalovaného, lze mít důvodně za to, že se jedná o smlouvu podnikatelskou, ani rozsudek ze dne 19. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, v němž Nejvyšší soud dovodil, že vystupoval-li žalovaný ve vztahu k žalobkyni jako podnikatel a jejich smluvní vztah se týkal jeho podnikatelské činnosti (ve smlouvě bylo výslovně uvedeno, že si zápůjčku čerpá pro své podnikatelské účely), lze mít za to, že jde o smlouvu podnikatelskou. Dovolatelka připomíná, že v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, a ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, byly totožné smlouvy, které uzavřela s jinými subjekty – podnikateli, posouzeny jako smlouvy podnikatelské. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Žalovaný má dovolání za nepřípustné, jelikož v něm žalobkyně nepředložila Nejvyššímu soudu k posouzení žádnou relevantní právní otázku. Navrhl, aby bylo odmítnuto a jemu přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Dovolání je mimořádným opravným prostředkem, jímž lze napadnout výhradně rozhodnutí odvolacího soudu. Občanský soudní řád tudíž ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je takovým nedostatkem podmínky řízení, jehož důsledkem je vždy zastavení řízení (srov. § 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Nejvyšší soud jako vrcholný článek sous