33 Cdo 3597/2024 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3597/2024 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2025 Spisová značka:33 Cdo 3597/2024 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:33.CDO.3597.2024.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Smlouva o zápůjčce (mutuum) (o. z.) Dovolání Spotřebitel Dotčené předpisy:§ 2390 o. z. § 241a odst. 1 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:E Zveřejněno na webu:10. 12. 2025 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3597/2024-468 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a.s., identifikační číslo osoby 618 60 069, se sídlem v Praze, Thunovská 192/27, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalovanému Ing. Zdeňkovi Strouhalovi, identifikační číslo osoby 020 24 209, se sídlem ve Zlíně, Šrámkova 472, zastoupenému JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Karlova 252, o zaplacení 219 160 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 44 C 50/2022, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2024, č. j. 27 Co 127/2023-433, takto: I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 18. 5. 2023, č. j. 44 C 50/2022-363, se zastavuje. II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2024, č. j. 27 Co 127/2023-433, se odmítá. III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 470,80 Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. Rostislava Pukla, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se žalobou podanou dne 30. 8. 2022 domáhala po žalovaném zaplacení 207 354 Kč s příslušenstvím z titulu neuhrazené zápůjčky a nákladů spojených s uplatněním pohledávky a dále požadovala smluvní pokutu ve výši 11 806 Kč. Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 7. 2024, č. j. 27 Co 127/2023-433, poté, co zastavil řízení o odvolání žalovaného proti nákladovému výroku rozsudku Okresního soudu ve Zlíně (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 18. 5. 2023, č. j. 44 C 50/2022-363, tento rozsudek potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení 219 160 Kč s úroky z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 207 354 Kč od 16. 5. 2022 do zaplacení a dále zaplacení 1 200 Kč coby nákladů spojených s uplatněním pohledávky, a změnil jej ve výroku o nákladech řízení; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištění soudu prvního stupně, že dne 17. 7. 2019 uzavřeli účastníci smlouvu označenou jako „smlouva o revolvingové podnikatelské zápůjčce č. 9200129797“ (dále jen „Smlouva“), v níž se žalobkyně zavázala zapůjčit žalovanému 110 000 Kč a žalovaný se zavázal zapůjčený finanční obnos žalobkyni vrátit v měsíčních splátkách po 5 130 Kč po dobu šedesáti měsíců. Žalovaný hradil splátky řádně a včas do 21. 1. 2022 (celkem zaplatil 143 630 Kč), poté již na dluh nezaplatil ničeho. V době uzavření Smlouvy byl žalovaný podnikatelem s živnostenským oprávněním; ve Smlouvě byl označen datem narození i identifikačním číslem, bylo zde uvedeno, že se jedná o investiční zápůjčku a jako bankovní spojení zde byl označen jeho podnikatelský účet vedený u mBank. V průběhu řízení bylo prokázáno, že žalovaný potřeboval peníze na splácení jiných zápůjček a na finanční výpomoc svému otci, před uzavřením Smlouvy žalobkyni telefonicky kontaktoval, žalobkyně mu sdělila, že k uzavření smlouvy o zápůjčce jsou nutné údaje obsažené v občanském průkazu občana a že je třeba doložit příjem ze zaměstnání. Protože žalovaný uvedl, že příjem ze zaměstnání nemá, žádala po něm žalobkyně daňové přiznání a bankovní účet, na který mu chodí jeho příjmy. Následně mu zaslala návrh smlouvy o zápůjčce, aniž zkoumala důvod jeho žádosti o peněžitou zápůjčku. V době uzavření Smlouvy bylo standardní praxí žalobkyně, že osobám, které podnikají (disponují identifikačním číslem osoby), nebyly poskytovány spotřebitelské zápůjčky, nýbrž zápůjčky podnikatelské. Žalovaný v komunikaci s žalobkyní neuvedl své identifikační číslo, ani jí neposkytl informace o své podnikatelské činnosti; tyto informace doplnila do Smlouvy žalobkyně sama tak, jak si je dohledala v Administrativním registru ekonomických subjektů (ARES). Na podkladě uvedených zjištění odvolací soud shodně se soudem prvního stupně poměřoval účastníky uzavřenou smlouvu ustanoveními § 2390 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a dovodil, že žalovaný v právním vztahu s žalobkyní vystupoval v pozici spotřebitele. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2016, sp. zn. 33 Cdo 1685/2015, a nález Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 1930/11, neshledal pro posouzení, zda se jedná o smlouvu podnikatelskou či spotřebitelskou, podstatným její formální označení, ani to, jak je v ní označen dlužník. Za rozhodující považoval, zda při sjednávání zápůjčky vystupoval žalovaný v pozici spotřebitele nebo smlouvu uzavíral při výkonu své podnikatelské činnosti a pro jaký účel žádal o poskytnutí zápůjčky, resp. jakou vůli směrem k věřiteli projevil. Protože žalovaný nikdy neprojevil vůli uzavřít podnikatelskou zápůjčku (peněžité prostředky nepotřeboval pro své podnikání, ale aby se vymanil z dluhové spirály) a žalobkyně, aniž zkoumala účel zápůjčky a vůli žalovaného, zvolila o své vůli vlastní standardní postup využití podnikatelského oprávnění žadatele o zápůjčku, označil odvolací soud její jednání za nepoctivé, nepožívající právní ochrany (§ 6 odst. 2 o. z.); žalobkyně totiž cílila na vyloučení právní úpravy na ochranu spotřebitele. Vzhledem k tomu, že žalobkyně řádně neprověřila úvěruschopnost žalovaného ve smyslu ustanovení § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru (dále jen „ZSU“), nezabývala se příjmy, výdaji ani existujícími závazky žadatele o zápůjčku a neprověřovala míru jeho skutečného zadlužení ve veřejně dostupných databázích, posoudil odvolací soud Smlouvu jako neplatnou (§ 87 odst. 1 ZSÚ). Připomněl, že povinnost řádného prověření úvěruschopnosti spotřebitele chrání jak pozici spotřebitelů, tak i pozici věřitelů. Prověření není stanoveno pouze na ochranu úvěru neschopného spotřebitele, ale také společnosti jako celku, neboť předchází negativním sociálním důsledkům předlužení a insolvence spotřebitele, jenž může ohrozit i osoby na něm závislé (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2018, sp. zn. 33 Cdo 2178/2018, a nález Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. III. ÚS 4129/18). Porušení povinnosti řádně posoudit úvěruschopnost dlužníka je sankcionováno absolutní neplatností právního jednání, neboť odporuje zákonu a současně zjevně narušuje veřejný pořádek. Proti rozsudku odvolacího soudu a výslovně též proti rozsudku soudu prvního stupně podala žalobkyně dovolání. Na přípustnost dovolání usuzuje z přesvědčení, že „napadené rozhodnutí závisí na otázce hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (viz např. rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, 23 Cdo 705/2017, 33 Cdo 5942/2017, 23 ICdo 56/2019)“. Rovněž má za to, že přípustnost dovolání je založena extrémním rozporem mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, z nichž soudy vycházely. V dovolání formuluje jedinou právní otázku, „zda lze charakter smlouvy o zápůjčce (zda jde o smlouvu „nespotřebitelskou/podnikatelskou či spotřebitelskou) dovozovat z toho, na co byly prostředky dlužníkem fakticky použity v rozporu s tím, jaké skutečnosti byly druhé straně známy při uzavírání smlouvy a co bylo mezi účastníky sjednáno v uzavřené smlouvě“. Prosazuje, že z obsahu Smlouvy jednoznačně vyplývá, že byla uzavřena mezi dvěma podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. Respektován tak nebyl rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010, sp. zn. 23 Cdo 1129/2008, z něhož se podává, že je-li ve smlouvě o zápůjčce jednoznačně uvedeno IČO žalovaného, lze mít důvodně za to, že se jedná o smlouvu podnikatelskou, ani rozsudek ze dne 19. 7. 2020, sp. zn. 23 Cdo 705/2017, v němž Nejvyšší soud dovodil, že vystupoval-li žalovaný ve vztahu k žalobkyni jako podnikatel a jejich smluvní vztah se týkal jeho podnikatelské činnosti (ve smlouvě bylo výslovně uvedeno, že si zápůjčku čerpá pro své podnikatelské účely), lze mít za to, že jde o smlouvu podnikatelskou. Dovolatelka připomíná, že v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2018, sp. zn. 33 Cdo 5942/2017, a ze dne 16. 3. 2021, sp. zn. 23 ICdo 56/2019, byly totožné smlouvy, které uzavřela s jinými subjekty – podnikateli, posouzeny jako smlouvy podnikatels