33 Cdo 3675/2021 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3675/2021-262 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně PROFI CREDIT Czech, a. s., se sídlem v Praze 1, Klimentská 1216/46, identifikační číslo 618 60 069, zastoupené JUDr. Kateřinou Perthenovou, se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti žalované J. S., bytem XY, zastoupené JUDr. Michalem Říhou, advokátem se sídlem v Praze 5, Ke Klimentce 2186/15, o zaplacení úroků z prodlení, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 23 C 276/2018, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2021, č. j. 35 Co 81/2020-203, takto: Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 11. 6. 2021, č. j. 35 Co 81/2020-203, se v dovoláním napadených výrocích I. a III. a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í: 1. Okresní soud v Liberci (dále jen „soud prvního stupě“) rozsudkem ze dne 26. 11. 2019, č. j. 23 C 276/2018-123, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 28.038,- Kč s úroky z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 28.038,- Kč od 31. 10. 2018 do zaplacení, to vše ve splátkách po 450,- Kč měsíčně splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy rozsudek nabude právní moci, do zaplacení, pod ztrátou výhody splátek (výrok I.); pokud žalobkyně požaduje více, než je přiznáno ve výroku I., žalobu v tomto rozsahu zamítl (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok III.); výrokem IV. zastavil řízení v části, jíž se žalobkyně domáhala zaplacení „více než pohledávky ve výši 40.555,- Kč“ se specifikovanými úroky z prodlení a „více než pohledávky 3.426,61 Kč, úroku ve výši 35 % p.a. z částky 34.746,40 Kč od 21. 8. 2018 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy celkový úrok za dobu od 21. 8. 2018 dosáhne částky 134.668,- Kč,“ a výrokem V. zastavil řízení „co do částky jistiny ve výši 127,- Kč s úroky z prodlení ve výši 9 % ročně od 12. 11. 2019 do zaplacení“. 2. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 11. 6. 2021, č. j. 35 Co 81/2020-203, potvrdil část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně týkající se úroků z prodlení v rozsahu, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni úroky z prodlení ve výši 9 % ročně z částky 28.038,- Kč za období od 12. 11. 2018 do 8. 12. 2019, z částky 27.911,- Kč za období od 9. 12. 2019 do 8. 1. 2020, z částky 27.784,- Kč za období od 9. 1. 2020 do 9. 2. 2020, z částky 27.657,- Kč za období od 10. 2. 2020 do 8. 3. 2020, z částky 27.530,- Kč za období od 9. 3. 2020 do 8. 4. 2020, z částky 27.403,- Kč za období od 9. 4. 2020 do 10. 5. 2020, z částky 27.276,- Kč za období od 11. 5. 2020 do 8. 6. 2020, z částky 27.149,- Kč za období od 9. 6. 2020 do 8. 7. 2020, z částky 27.022,- Kč za období od 9. 7. 2020 do 9. 8. 2020, z částky 26.895,- Kč za období od 10. 8. 2020 do 8. 9. 2020, z částky 26.768,- Kč za období od 9. 9. 2020 do 8. 10. 2020, z částky 26.641,- Kč za období od 9. 10. 2020 do 8. 11. 2020, z částky 26.514,- Kč za období od 9. 11. 2020 do 8. 12. 2020, z částky 26.387,- Kč za období od 9. 12. 2020 do 10. 1. 2021, z částky 26.260,- Kč za období od 11. 1. 2021 do 8. 2. 2021, z částky 26.133,- Kč za období od 9. 2. 2021 do 8. 3. 2021 a z částky 26.006,- Kč za období od 9. 3. 2021 do zaplacení (výrok I.); zamítl žalobu na zaplacení úroků z prodlení z částky 28.038,- Kč v rozsahu vyšším než přiznaném ve výroku I. (výrok II.); část výroku I. rozsudku soudu prvního stupně o lhůtě k plnění změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni přisouzenou dlužnou jistinu s úroky z prodlení specifikovanými ve výroku I. tohoto rozsudku ve splátkách po 1.169,- Kč měsíčně splatných vždy do každého 25. dne v měsíci počínaje měsícem následujícím po měsíci, kdy rozsudek nabyl právní moci, do zaplacení pod ztrátou výhody splátek (výrok III.); část výroku II. rozsudku soudu prvního stupně, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně 127,- Kč zaplacených žalovanou 9. 12. 2019, zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok IV.); potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba na zaplacení 6.327,40 Kč s úroky z prodlení ve výši 9 % ročně od 12. 11. 2018 do zaplacení a úroky ve výši 20 % ročně z částky 34.746,40 Kč od 21. 8. 2018 do 10. 10. 2019, z částky 34.619,40 Kč od 11. 10. 2019 do 11. 11. 2019, z částky 34.492,40 Kč od 12. 11. 2019 do 9. 12. 2019 a z částky 34.365,40 Kč od 10. 12. 2019 do zaplacení, maximálně však do doby, kdy úroky dosáhnou částky 134.668,- Kč (výrok V.); výroky VI. a VII. rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení. 3. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že účastnice uzavřely na základě návrhu z 21. 3. 2018 úvěrovou smlouvu č. 9102118235 (dále "úvěrová smlouva"), na jejímž základě čerpala žalovaná úvěr ve výši 35.000,- Kč. Úrok byl sjednán ve výši 108,84 % ročně a žalovaná jej měla zaplatit ve 48 měsíčních splátkách po 2.338,- Kč počínaje dubnem 2018. Žalovaná se zpozdila již s třetí měsíční splátkou, čímž došlo podle smluvních ujednání k zesplatnění celého úvěru, tj. jistiny včetně dosud nesplacených úroků. Žalovaná měla po přičtení smluveného úroku na půjčenou jistinu vrátit 112.224,- Kč. V řízení dále vyšlo najevo, že v době sjednávání úvěru měla žalovaná již další půjčky u Equa Bank ve výši 1.600.000,- Kč, u společnosti Home Credit ve výši 50.000,- Kč a 7 dalších půjček u nebankovních institucí v celkové výši přibližně 38.000,- Kč. Její měsíční příjem přitom činil necelých 12.000,- Kč a ve společné domácnosti žila s nezletilým synem. Žalobkyně v průběhu řízení upravovala žalobní nárok v závislosti na tom, jak žalovaná postupně úvěr splácela. 4. Na základě zjištěného skutkového stavu soudy obou stupňů posoudily úvěrovou smlouvu jako neplatnou. Soud prvního stupně tak učinil pro nepřiměřené obohacení věřitele, když shledal nepřijatelným rozpor mezi výší poskytnutého úvěru a výší smluvního úroku; tuto označil jako nepřiměřenou cenu poskytnutého úvěru a úvěrovou smlouvu posoudil jako neplatnou podle § 8 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, v rozhodném znění, (dále jen „o. z.“). Žalobkyni přiznal právo na vydání bezdůvodného obohacení v podobě nesplacené úvěrové jistiny a úroků z prodlení plynoucích od 31. 10. 2018 jakožto data korespondujícího s výzvou žalobkyně k plnění po zesplatnění úvěru pro neplnění žalované. Nepřisvědčil žalované, že žalobkyně posoudila její úvěruschopnost nedostatečně. Žalovaná totiž vědomě zatajila existenci svých dalších půjček, což nemůže jít k tíži žalobkyně. Oproti tomu odvolací soud shledal úvěrovou smlouvu neplatnou podle § 86 zákona č. 257/2016 Sb., o spotřebitelském úvěru, v rozhodném znění (dále jen „zákon o spotřebitelském úvěru“). Zdůraznil, že porušení povinnosti dlužníka uvést svou skutečnou finanční situaci, resp. informovat věřitele o svých dluzích (§ 84 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru), nezprošťuje poskytovatele úvěru povinnosti posoudit úvěruschopnost spotřebitele v rozsahu vymezeném § 86 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, tj. na základě informací z veřejně přístupných databází, případně z vyžádaných doložených výplatních pásek nebo výpisů z účtu. Žalobkyně v tomto směru příliš spoléhala na pravdivost údajů, které jí sdělila žalovaná, a neověřila si, jaké má žalovaná při příjmu 11.400,- Kč měsíčně výdaje a jaký má na bankovním účtu celkový obrat. Z výpisů z účtu přitom bylo možné zjistit, že žalovaná je zatížena řadou nebankovních úvěrů. Úroky z prodlení odvolací soud žalobkyni přiznal podle § 1970 ve spojení s § 1958 odst. 2 o. z. s tím, že v případě bezdůvodného obohacení není okamžik plnění ujednán a tedy závisí na výzvě k plnění. Zohlednil přitom, že žalobkyně požadovala smluvní úrok až od 12. 11. 2018. 5. Proti výrokům I. a III. rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, na jehož přípustnost usuzuje z toho, že napadené rozhodnutí závisí na otázkách výkladu a aplikace § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, resp. vztahu tohoto ustanovení k obecným ustanovením (§ 2993 ve spojení s § 2991 odst. 2 a § 1970 ve spojení s § 1958 odst. 2 o. z.), které dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné závěry o okamžiku prodlení a o vzniku nároku na úroky z prodlení. Má za to, že jsou v rozporu s § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru, z něhož vyplývá, že dlužník je při neplatnosti úvěrové smlouvy z důvodu nedostatečného zjištění jeho úvěruschopnosti povinen vrátit poskytnutou jistinu spotřebitelského úvěru ve lhůtě přiměřené jeho možnostem, případně ve lhůtě určené soudem (§ 87 odst. 3 zákona o spotřebitelském úvěru). Prosazuje, že § 87 odst. 1 zákona o spotřebitelském úvěru je ustanovením speciálním vůči obecným ustanovením, v nichž se řeší vypořádání nároku z neplatné smlouvy (tj. bezd