33 Cdo 3752/2009 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3752/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 8. 2011 Spisová značka:33 Cdo 3752/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.3752.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Smlouva o půjčce Dotčené předpisy:§ 14 předpisu č. 97/1963Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:14. 9. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3752/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce M. A. M., zastoupeného JUDr. Robertem Šulcem, Ph.D., advokátem se sídlem Praha 1, Národní 21, proti žalovanému I. Ř., zastoupenému Narcisem Tomáškem, advokátem se sídlem Děčín, Masarykovo náměstí 20, o zaplacení částky 26.587,- EUR s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 17 C 102/2006, o dovolání žalobce a žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 17. prosince 2008, č. j. 35 Co 636/2007-168, takto: I. Dovolání žalobce se odmítá. II. Dovolání žalovaného se zamítá. III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 26.587,- EUR s příslušenstvím odpovídající v přepočtu částce 52.000,- DEM. Uváděl, že jeho matka W. M., která dne 2. 1. 2005 zemřela, poskytla žalovanému dvě půjčky na koupi a opravy domu v celkové výši 60.000,- DEM. Žalovaný vrátil pouze 8.000,- DEM a zbytek dluží. Okresní soud v Děčíně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 12. března 2007, č. j. 17 C 102/2006-91, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobce v řízení neprokázal, že jeho matka částky 40.000,- DEM a 20.000,- DEM žalovanému půjčila. Obě částky byly „poskytnuty buď z majetku I. M. (dcery žalovaného) či manželů I. a M. M. žalovanému jakožto v právním slova smyslu dar“. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 17. prosince 2008, č. j. 35 Co 636/2007-168, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaného uznal povinným zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku 16.361,- EUR s 2,5 % úrokem z prodlení ročně od 2. 7. 2004 do zaplacení; jinak tento rozsudek potvrdil s upřesněním, že zamítnuta byla žaloba o zaplacení dalšího úroku z prodlení ve výši 2,5 % ročně z částky 16.361 EUR od 2. 7. 2004 do zaplacení a o zaplacení další částky 10.226,- EUR s 5 % úrokem z prodlení ročně od 2. 7. 2004 do zaplacení. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků. Vzal za prokázané, že z majetku W. M. bylo žalovanému poskytnuto 60.000,- DEM, a to ve dvou platbách (40.000 a 20.000 DEM), které byly účelově vázány na koupi a opravy domu; nebylo přitom zjištěno, že by částky byly poskytnuty na základě smluvního (konsensuálního) vztahu mezi W. M. a žalovaným. Obě částky do České republiky doručila I. M., dcera žalovaného a snacha W. M.; částku 40.000,- DEM žalovanému předala dne 16. 1. 1993 a částku 20.000,- DEM dne 5. 6. 1994. Žalovaný peníze použil v souladu s účelovým určením W. M., tedy na nákup a rekonstrukci domu. Odvolací soud poměřoval vztah mezi žalovaným a W. M. jako vztah z bezdůvodného obohacení, konkrétně jako plnění bez právního důvodu („investici z majetku W. M. do majetku žalovaného, resp. žalovaného a jeho manželky“), neboť nebylo spolehlivě prokázáno ani tvrzení žalobce, že šlo o půjčku, ani obranná verze žalovaného, že šlo o dar. Z toho důvodu rovněž dovodil, že je namístě ve smyslu § 14 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „ZMSP“), aplikovat právní řád státu, v němž má dlužník bydliště, tedy české právo. Odvolací soud shledal důvodnou námitku promlčení práva žalobce na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 20.000,- DEM (tj. 10.226,- EUR), kterou žalovaný v průběhu řízení před soudem prvního stupně uplatnil. Vůči pohledávce na zaplacení zbytku požadované částky (40.000.- DEM) započetl plnění 8.000- DEM, které žalovaný žalobci poskytl. Poté uzavřel, že žalobce má nárok na vydání bezdůvodného obohacení v částce 16.361,- EUR odpovídající 32.000,- DEM, které žalovaný na úkor jeho právní předchůdkyně získal plněním bez právního důvodu. Proti rozsudku odvolacího podali včas dovolání oba účastníci řízení. Žalobce v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., napadá potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu i výroky akcesorické. Je přesvědčen, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, jestliže zjištěný skutkový stav věci poměřoval ustanoveními o bezdůvodném obohacení, což „vedlo i k nesprávné aplikaci rozhodného práva ve vztahu s mezinárodním prvkem“. Má zato, že v řízení prokázal, a to zejména listinnými důkazy (písemnou kvitancí a korespondencí), že jeho matka žalovanému peníze bezúročně půjčila. Odvolacímu soudu rovněž vytýká, že nesprávně dovodil, že údaj o splatnosti půjčky, resp. ujednání o době vrácení půjčky, je podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce. Při uzavření smlouvy o půjčce tudíž nemusel být mezi stranami dohodnut způsob vrácení peněz a eventuální absence tohoto ujednání nemohla způsobit neplatnost smlouvy o půjčce, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Pro případ, že by dovolací soud přisvědčil závěru odvolacího soudu, že vztah mezi účastníky není vztahem ze smlouvy o půjčce a že je třeba ho posuzovat jako vztah z bezdůvodného obohacení, prosazuje žalobce názor, že není možné užít kolizní normu a hraničního určovatele obsaženého v § 14 ZMPS. S odkazem na „stanovisko Nejvyššího soudu v R 26/1987“ i na „názory právní teorie i soudní praxe“ žalobce dovozuje, že došlo-li k bezdůvodnému obohacení plněním v souvislosti s právním poměrem, který mezi účastníky existuje nebo existoval, popř. i na základě domnělého právního úkonu – v posuzované věci smlouvy o půjčce – je správné použít práva, kterým se tento právní poměr řídil nebo by se řídil. Z toho důvodu bylo namístě aplikovat právo státu, kterým by se řídila smlouva o půjčce. Vztah mezi účastníky rozhodně nespočíval v jednostranném konání jeho právní předchůdkyně, neboť na straně žalovaného jako dlužníka bylo prokázáno přijetí peněžních částek a akceptace (minimálně v konkludentní formě) vztahu, tedy právní vztah odpovídající dvoustrannému právnímu úkonu. Podle § 10 odst. 1 a 3 ZMPS by se smlouva o půjčce řídila právem státu, v němž má bydliště věřitel, tj. právem německým. Argumentaci, jíž odvolací soud aplikaci kolizní normy odůvodňuje úpravou obsaženou v nařízení Rady (ES) 864/2007, považuje žalobce za nepřijatelnou z důvodu doby, kdy vstoupilo v platnost (tj. až k 11. 9. 2009). Důsledkem nesprávné aplikace rozhodného práva bylo posouzení námitky promlčení uplatněné žalovaným ohledně částky 10.226 EUR s 5 % úrokem z prodlení ročně od 2. 7. 2004 do zaplacení z pohledu českého a nikoli německého práva, podle něhož by byla taková námitka nedůvodná. Obdobný závěr platí i ohledně posouzení úroku z prodlení ze soudem přiznané částky 16.361,- EUR nárokovaného od 2. 7. 2004 do zaplacení. Pokud by bylo aplikováno německé právo, podle něhož měl být právní vztah správně posuzován, měl mu být přiznán zákonný úrok ve výši 5 procent, nikoli 2,5 procent, jak dovodil odvolací soud. Protože mělo být žalobě zcela vyhověno, nemůže obstát ani nákladový výrok. Ze všech uvedených důvodů žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalovaný v dovolání brojí proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu. Souhlasí se závěrem odvolacího soudu, že mezi ním a W. M. šlo o vztah z bezdůvodného obohacení, konkrétně o plnění bez právního důvodu. Pochybení odvolacího soudu spatřuje v tom, že přiznal promlčený nárok přesto, že byla vznesena námitka promlčení. Navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 30. 6. 2009 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej bod 12, čl. II. zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. k tomu oprávněnými subjekty řádně zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.). Dovolání žalobce směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s .ř. a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní