33 Cdo 3756/2020 — Nejvyšší soud

33 Cdo 3756/2020 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:24. 11. 2021 Spisová značka:33 Cdo 3756/2020 ECLI:ECLI:CZ:NS:2021:33.CDO.3756.2020.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Přípustnost dovolání Dotčené předpisy:§ 237 o. s. ř. Kategorie rozhodnutí:D Zveřejněno na webu:7. 2. 2022 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí II.ÚS 465/22 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 3756/2020-350 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Pavla Horňáka ve věci žalobkyně L. B., bytem XY, zastoupené JUDr. Rostislavem Puklem, advokátem se sídlem ve Veselí nad Moravou, Svatoplukova 519, proti žalovanému P. K., bytem XY, zastoupenému JUDr. Jaroslavem Celnarem, advokátem se sídlem v Břeclavi, nám. T. G. Masaryka 38/10, o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 13 C 366/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 7. 2020, č. j. 38 Co 115/2019-311, t a k t o: I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 11 374 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Jaroslava Celnara, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Okresní soud v Hodoníně (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 28. 3. 2019, č. j. 13 C 366/2016-270, zamítl žalobu požadující, aby žalovanému byla uložena povinnost zaplatit žalobkyni 200 000 Kč s úrokem z prodlení z částky 100 000 Kč ve výši 8,5 % ročně za dobu od 4. 8. 2016 do zaplacení a s úrokem z prodlení z částky 100 000 Kč ve výši 8,5 % ročně za dobu od 18. 8. 2016 do zaplacení; současně rozhodl o nákladech řízení. Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 7. 2020, č. j. 38 Co 115/2019-311, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soudy obou stupňů vyšly ze zjištění, že žalobkyně jako budoucí kupující a žalovaný jako budoucí prodávající uzavřeli dne 15. 9. 2015 smlouvu o smlouvě budoucí kupní podle § 1785 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jako „o. z.“). Předmětem budoucí kupní smlouvy byl převod vlastnického práva k pozemku p. č. XY, jehož součástí je stavba – rodinný dům č. p. XY, a pozemku p. č. XY v katastrálním území XY (dále jako „předmětné nemovitosti“). Přílohou č. 1 smlouvy o smlouvě budoucí byl „Návrh kupní smlouvy“, která měla být posléze doplněna o údaj o kupní ceně. V článku III. bodu 3 smlouvy o smlouvě budoucí si strany ujednaly, že žalobkyně složí na účet žalovaného zálohu na kupní cenu ve výši 100 000 Kč, k jejímuž vrácení byl žalovaný povinen mimo jiné i v případě, že žalobkyně od smlouvy řádně odstoupí. Důvody odstoupení od smlouvy o smlouvě budoucí byly ujednány v jejím článku V.; pro rozhodnutí ve věci byly podstatné zejména důvody uvedené v bodu 7 písmenech c) a d) spočívající v tom, že by se hodnota předmětných nemovitostí v době od uzavření smlouvy o smlouvě budoucí do uzavření realizační (kupní) smlouvy snížila, a v tom, že by se ukázalo nepravdivým prohlášení žalovaného obsažené v článku IV. bodu 2 smlouvy o smlouvě budoucí, že předmět koupě nemá žádné právní vady; v tomtéž článku si účastníci sjednali smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč, na niž smluvní straně vznikne právo v případě, že zaviněním druhé smluvní strany nedojde k uzavření realizační (kupní) smlouvy. „Návrh kupní smlouvy“ ve svém článku 4. bodu 2 obsahuje prohlášení prodávajícího, že předmět koupě nemá žádné faktické vady, v jejichž důsledku by byla možnost užívání nemovitostí, zejména k bydlení, podstatně ztížena, a v bodě 3. téhož článku prodávající prohlašuje, že k užívání předmětu koupě bylo příslušným stavebním úřadem vydáno řádné kolaudační rozhodnutí, které nabylo právní moci, a že veškeré stavební či jiné úpravy předmětu koupě, které na něm byly učiněny, byly řádně ohlášeny nebo povoleny a jsou užívány v souladu s příslušnými právními předpisy. Dne 12. 7. 2016 žalobkyně žalovaného vyzvala, aby přistoupil k uzavření realizační (kupní) smlouvy, kterou jí prodá předmětné nemovitosti za kupní cenu 1 700 000 Kč. V e-mailu z 15. 7. 2016 žalovaný požádal o změnu textu článku 4. „Návrhu kupní smlouvy“ s odůvodněním, že ke zde formulovanému prohlášení nemá žádné doklady. Žalobkyně s navrženou změnou nesouhlasila a dopisem z 1. 8. 2016 odstoupila od smlouvy o budoucí smlouvě, požádala o vrácení složené zálohy na kupní cenu a uplatnila nárok na smluvní pokutu ve výši 100 000 Kč. Poukazovala zejména na to, že žalovaný nesplnil svůj závazek zaslat jí do 15. 11. 2015 pravomocné usnesení o skončení dědického řízení, jímž měl osvědčit, že je výlučným vlastníkem převáděných nemovitostí, a dále namítla, že nemovitosti mají vady, pro které je nelze řádně užívat, a že úpravy stavby a přístavby nejsou řádně zkolaudovány, resp. povoleny. Žalovaný označil odstoupení za nedůvodné, uplatnil svůj nárok na smluvní pokutu a započetl ho oproti nároku žalobkyně na vrácení zálohy na kupní cenu. Na podkladě zjištěného skutkového stavu soudy uzavřely, že nebyl naplněn žádný z důvodů odstoupení sjednaných v článku V. bodu 7 smlouvy o budoucí smlouvě. Žalovaný sice nepředložil důkaz, že usnesení o dědictví žalobkyni včas zaslal, avšak žalobkyně svým chováním po 15. 11. 2015 dala najevo, že z tohoto důvodu od smlouvy odstoupit nehodlá, čímž učinila výběr mezi odstoupením od smlouvy a setrváním na ní, jak předpokládá § 2003 odst. 1 o. z.; tuto svou volbu následně již nebyla oprávněna změnit. Naplněny nebyly ani žalobkyní tvrzené důvody odstoupení podle článku V. bodu 7 písm. c) a d) smlouvy o budoucí smlouvě. Absence rozhodnutí o kolaudaci vedlejších staveb nepředstavuje právní vadu ve smyslu § 1920 odst. 1 o. z., ani vadu faktickou; tento závěr soudy opřely o výsledek šetření provedeného obcí Moravský Písek a o vyjádření stavebního úřadu Městského úřadu v Bzenci; z nich vyplynulo, že obytná stavba je zkolaudována, výměna střechy byla stavebnímu úřadu řádně ohlášena a tento ji vzal na vědomí, aniž považoval za nutné učinit v rámci ohlášení další kroky, a že úřad v minulosti prováděl interní šetření ohledně vedlejších staveb (přístaveb) ve dvoře, přičemž rozhodl ponechat je v aktuálním právním stavu (tj. nezahájil žádné správní řízení). Absenci dokumentace vztahující se k přístavbám proto odvolací soud neposoudil jako závažné porušení povinností žalovaného (prodávajícího), které by opravňovalo žalobkyni (kupující) odstoupit od smluv ze zákona (§ 2002 o. z.). Právo odstoupit od smlouvy o smlouvě budoucí žalobkyni nevzniklo ani na základě ujednání obsaženého v článku 10. bodu 8 „Návrhu kupní smlouvy“ z důvodu, že by se ukázalo nepravdivým prohlášení žalovaného obsažené v jeho článku 4. bodech 2 a 3; tento důvod se týkal až odstoupení od realizační (kupní) smlouvy, k jejímuž uzavření však nikdy nedošlo. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, které má za přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení dvou dovolatekou formulovaných otázek hmotného práva, při jejichž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a dále na vyřešení řady dalších otázek, které „byly odvolacím soudem vyřešeny nesprávně a dovolací soud by je měl vyřešit jinak“. Žalovaný navrhl dovolání žalobkyně jako nepřípustné odmítnout, případně jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud projednal dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jako „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 239 o. s. ř. přípustnost dovolání je oprávněn zkoumat jen dovolací soud; ustanovení § 241b odst. 1 a 2 tím nejsou dotčena. Podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (