33 Cdo 3793/2011 – Nejvyšší soud

33 Cdo 3793/2011 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně České republiky – Státního ústavu pro kontrolu léčiv se sídlem v Praze 10, Šrobárova 48, zastoupené JUDr. Jaromírem Kovaříkem, advokátem se sídlem v Praze 3, Chlumova 10, proti žalované Dr. Rentschler Arzneimittel GmbH & Co., Laupheim, se sídlem v Laupheimu, Mittelstrasse 18, Spolková republika Německo, o zaplacení 165.750,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 22 C 132/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. března 2011, č. j. 18 Co 84/2011-45, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobou ze dne 25. 5. 2010 se žalobkyně domáhala po žalované zaplacení částky 165.750,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení s odůvodněním, že na základě její žádosti vydala dne 16. 9. 1998 rozhodnutí o registraci léčivého přípravku DR. RENTSCHLER ECHINACEA, gtt., č.j. 8599/94, a léčivu bylo přiděleno registrační číslo 94/220/98-C. Dne 23. 12. 1998 vydala rozhodnutí o registraci léčivého přípravku Dr. Rentschler Hustenlöser Pastillen, ctb., č.j. 8606/94; léčivému prostředku bylo přiděleno registrační číslo 52/367/98-C. Dne 23. 12. 1998 vydala rozhodnutí o registraci léčivého přípravku Dr. Rentschler Hustenlöser Lösung, gtt., č.j. 8607/94, kterému bylo přiděleno registrační číslo 52/368/98-C. Dne 9. 12. 1998 vydala rozhodnutí o registraci léčivého přípravku Dr. Rentschler Hustenstiller Saft, sir., č.j. 1565/94, kterému bylo přiděleno registrační číslo 36/349/98-C. Jelikož registrace těchto léčiv byly pro Českou republiku ke dni 31. 12. 2007 platné, vznikla tímto dnem žalované, podle § 112 odst. 2 zákona č. 378/2007 Sb., o léčivech a o změnách některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o léčivech“), jako držitelce registrace, povinnost uhradit žalobkyni náhradu výdajů za úkony Státního ústavu pro kontrolu léčiv (dále jen „Ústav“) spojené s trváním příslušných registrací formou roční udržovací platby na následující rok, tj. rok 2008. Tato roční udržovací platba určená podle položky č. U-001 části A přílohy č. 1 vyhlášky Ministerstva zdravotnictví a Ministerstva zemědělství č. 427/2008 Sb., o stanovení výše náhrad výdajů za odborné úkony vykonávané v působnosti Státního ústavu pro kontrolu léčiv a Ústavu pro státní kontrolu veterinárních biopreparátů a léčiv (dále jen „náhradová vyhláška“), představuje u jednotlivého léčivého přípravku částku 19.500,- Kč, tzn. za čtyři celkem 78.000,- Kč. Kromě léčivého přípravku DR. RENTSCHLER ECHINACEA byly k 31. 12. 2008 platné registrace zbývajících tří léčiv, a tak byla žalovaná povinna zaplatit roční udržovací platbu za tato tři léčiva i na rok 2009. Jelikož přes zaslanou výzvu žalovaná roční udržovací platbu na tento rok neuhradila, v souladu s § 112 odst. 2 zákona o léčivech je povinna zaplatit zvýšenou platbu o 50%, což u každého jednotlivého léčivého přípravku představuje 29.250,- Kč. Zdůrazňuje, že podle § 34 odst. 8 zákona o léčivech nesmí být registrace léčivého přípravku zrušena z jiných důvodů, než stanoví zákon (§ 34 odst. 5 zákona o léčivech), což znamená, že žalobkyně nemá jinou možnost, než úkony spojené s trváním registrace nadále provádět. Žalovaná jí neplacením udržovacích plateb způsobila škodu ve formě ušlého zisku, přičemž byly naplněny všechny předpoklady vzniku práva na náhradu škody (tj. porušení právní povinnosti – povinnosti držitele registrace léčivého přípravku, vznik škody a příčinná souvislost mezi těmito dvěma skutečnostmi). Se zřetelem k § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním, je dána pravomoc soudů České republiky, je-li dána podle jejích předpisů příslušnost. Podle § 87 odst. 1 písm. b) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), je vedle obecného soudu žalovaného (§ 84 o. s. ř.) k řízení příslušný také soud, v jehož obvodu došlo ke skutečnosti, která zakládá právo na náhradu škody. Ke škodě na majetku žalobkyně došlo v obvodu Obvodního soudu pro Prahu 10. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 2. srpna 2010, č. j. 22 C 132/2010-14, řízení zastavil. Zdůraznil, že v této věci jde o řízení s tzv. mezinárodním prvkem, neboť žalovaná je právnickou osobou se sídlem na území jiného členského státu Evropské unie. S odkazem na čl. 65 Smlouvy o založení Evropského společenství poukázal na čl. 1 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. prosince 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále jen „nařízení Brusel I“), podle něhož se toto nařízení vztahuje na věci občanské a obchodní bez ohledu na druh soudu, naopak se nevztahuje zejména na věci daňové, celní a správní. Cituje z rozsudku Soudního dvora ze dne 14. října 1976 ve věci LTU Lufttransportunternehmen GmbH & Co. KG proti Eurocontrol, sp. zn. C-29-76, uzavřel, že v případech placení tzv. ročních udržovacích plateb podle § 112 odst. 2 zákona o léčivech jde o úhradu, kterou má platit soukromoprávní osoba vnitrostátnímu správnímu orgánu za užívání jeho služeb (za trvání registrace léčivého přípravku), přičemž jak registrace, tak tato platba jsou povinné a správní orgán je „výlučně příslušný k její platbě.“ Výše úhrady, způsob jejího výpočtu a postup při jejím inkasu jsou upraveny veřejnoprávním předpisem (vyhláška č. 428/2008 Sb.) a nelze je dohodou stran měnit. S tímto odůvodněním soud prvního stupně uzavřel, že projednávaná věc není věcí občanskou ani obchodní podle čl. I nařízení Brusel I a nařízení nelze na souzenou věc aplikovat. Neprosadí se názor žalobkyně, že jde o spor o náhradu škody, a pravomoc soudů České republiky je založena podle § 37 odst. 1 zákona č. 97/1963 Sb., o mezinárodním právu soukromém a procesním (dále jen „z. m. p. s.“), ve spojení s § 87 písm. b) o. s. ř. Předmětem řízení je totiž požadavek na zaplacení roční udržovací platby podle zákona o léčivech ve spojení s náhradovou vyhláškou. Nejde tedy o nárok deliktní, nýbrž o nárok plynoucí ze zákona. Shora uvedené vede k jednoznačnému závěru o nedostatku pravomoci českých soudů. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. března 2011, č. j. 18 Co 84/2011-45, usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Nad rámec právní argumentace soudu prvního stupně dodal, že podle rozsudku Soudního dvora (SD) ze dne 16. prosince 1980 ve věci Nizozemský stát v. Reinhold Rüffer, sp. zn. C-814-79, je pro posouzení, zda jde o věc civilní nebo obchodní rozhodující postavení účastníků řízení a povaha vymáhané povinnosti. Z toho plyne, že je irelevantní, zda platba, kterou žalobkyně vymáhá, je příjmem státního rozpočtu (jako správní poplatek) nebo příjmem Ústavu. Nelze přehlédnout, že v tomto právním vztahu jeho účastníci nemají rovné postavení, jelikož na straně žalobkyně jde o plnění veřejnoprávních povinností. Žalovaná nemá žádný vliv na určení výše roční platby ani na výši sankce za porušení povinnosti, neboť ty jsou uloženy zákonem a náhradovou vyhláškou. Za této situace odvolací soud souhlasil se závěrem, že předmětem řízení je požadavek na splnění povinnosti vyplývající z veřejnoprávního a nikoliv soukromoprávního vztahu v pojetí Nařízení Brusel I, které tak nelze ve věci aplikovat. Zcela v souladu s právním názorem soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že požadavek na zaplacení roční udržovací platby není nárokem na zaplacení škody a pravomoc soudů České republiky tak nelze dovodit ani z § 37 odst. 1 z. m. p. s. ve spojení s § 87 písm. b) o. s. ř. V dovolání, jehož přípustnost dovozuje žalobkyně (dále též „dovolatelka“) z ustanovení § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tj. uplatňuje dovolací důvod podle v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Jeho naplnění spatřuje v chybném závěru o povaze právního vztahu založeného registrací léčivých přípravků a na to navazující povinnosti k platbám ročních udržovacích poplatků. Odvolací soud přehlédl, že podle § 13 odst. 2 zákona o léčivech není Ústav oprávněn autoritativně rozhodovat o povinnosti žalované platit uvedené poplatky, tj. vlastní rozhodovací činností dosáhnout vydání rozhodnutí, které by bylo titulem k nucenému výkonu rozhodnutí. Protože takové rozhodnutí může získat jen v soudním řízení, nevystupuje v tomto právním vztahu jako veřejný orgán při výkonu své pravomoci. Ostatně obdobnou věc řešil již Nejvyšší soud ve věci práva orgánu státní veterinární správy na zaplacení náhrady nákladů spojených s výkonem prohlídky jatečných zvířat a masa, s vyšetřením a s posouzením živočišných produktů, přičemž dovodil pravomoc soudů, neboť povahou jde o občanskoprávní vztah. Poukazuje na to, že udržovací poplatek není správním poplatkem, ale platbou za odborné úkony Ústavu spojené s trváním registrace léčivých přípravků, který je podle § 112 odst. 5 zákona o léčivech příjmem Ú