33 Cdo 4142/2009 — Nejvyšší soud

33 Cdo 4142/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:29. 2. 2012 Spisová značka:33 Cdo 4142/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2012:33.CDO.4142.2009.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Smluvní pokuta Dotčené předpisy:čl. 22 odst. 2 předpisu č. 219/2000Sb. čl. 5 předpisu č. 174/2003Sb. čl. 3 odst. 2 předpisu č. 174/2000Sb. Kategorie rozhodnutí:B Zveřejněno na webu:3. 4. 2012 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 4142/2009 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové věci žalobkyně České republiky – Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, Tychonova 1, zastoupené Úřadem pro právní zastupování Ministerstva obrany se sídlem v Praze 6, náměstí Svobody 471, proti žalovanému městu Jablonné v Podještědí se sídlem obecního úřadu v Jablonném v Podještědí, náměstí Míru 22, zastoupenému Mgr. Petrem Sigmundem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 614, o zaplacení 275.605,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 36 C 16/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 9. června 2009, č. j. 29 Co 136/2009-62, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í: Žalobkyně se žalobou ze dne 22. 4. 2008 domáhala po žalovaném zaplacení částky 275.605,90 Kč se specifikovaným úrokem z prodlení s odůvodněním, že s ním dne 7. 3. 2002 uzavřela smlouvu o bezúplatném převodu domu čp. 190 s blíže označenými pozemky v k. ú. H. v P., obec J. v P. Žalovaný se zavázal po dobu deseti let nemovitosti využívat jmenovitě ke zřízení náhradního ubytování pro své občany a po zmíněnou dobu nepřevést nemovitosti na třetí osobu, vyjma zpětného převodu do vlastnictví žalobkyně, s tím, že v případě porušení tohoto závazku je povinen zaplatit žalobkyni smluvní pokutu. Žalovaný dotčené nemovitosti převedl dne 19. 7. 2004 na manžele V., a vznikla mu tedy povinnost zaplatit žalobkyni smluvní pokutu v žalované výši. Okresní soud v České Lípě (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 29. října 2008, č. j. 36 C 16/2008-37, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 275.605,90 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, rozhodl o nákladech řízení a o poplatkové povinnosti žalované. Vyšel ze zjištění, že účastnici uzavřeli dne 7. 3. 2002 smlouvu č. 25334851 o bezúplatném převodu vlastnictví k domu čp. 190 na pozemku parc. č. st. 21 a pozemku parc. č. st. 21 – zastavěná plocha a nádvoří o výměře 299 m2 a k pozemku parc. č. 1491/2 – ostatní plocha, jiná plocha o výměře 2640 m2, zapsaných na LV č. 36 pro katastrální území H. v L. h., obec J. v P., u Katastrálního úřadu v České Lípě (dále jen „smlouva“). Vlastnictví k uvedeným nemovitostem převedla žalobkyně na žalovaného podle § 51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), a § 22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích, ve znění pozdějších předpisů. Evidenční hodnota převáděných nemovitostí byla určena částkou 275.605,90 Kč. Nemovitosti byly převedeny ve veřejném zájmu s odkazem na usnesení vlády České republiky č. 1123 ze dne 8. 11. 2000. Nabyvatel se zavázal užívat je po dobu deseti let pro náhradní ubytování vlastních občanů a v této době je nepřevést na třetí osobu, vyjma zpětného převodu do vlastnictví žalobkyně. Pro případ porušení uvedené povinnosti se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni na základě písemné výzvy smluvní pokutu odpovídající částce evidenční hodnoty převáděných nemovitostí; převod vlastnictví byl schválen příslušnými ministerstvy podle § 22 odst. 3, 5 zákona č. 219/2000 Sb. Kupní smlouvou č. 10/2004 uzavřenou dne 19. 7. 2004 nabyli sporné nemovitosti od žalovaného do společného jmění manželé Ing. M. a Mgr. M. V. za částku 400.000,- Kč; účinky vkladu do katastru nemovitostí nastaly dne 19. 7. 2004. Fakturou č. 701800043 ze dne 24. 4. 2007 vyzvala žalobkyně žalovaného k zaplacení smluvní pokuty ve výši 275.605,90 Kč do 24. 5. 2007. S odkazem na § 22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. a § 544 a § 563 obč. zák. soud prvního stupně uzavřel, že žalovaný porušil podmínky smlouvy a je povinen zaplatit žalobkyni sjednanou smluvní pokutu. K námitce, že na danou věc dopadá zákon č. 174/2003 Sb., o převodu některého nepotřebného vojenského majetku a majetku, s nímž je příslušné hospodařit Ministerstvo vnitra, z vlastnictví České republiky na územní samosprávné celky, zdůraznil, že je speciální úpravou pro převod vybraného majetku státu na zákonem vymezený okruh subjektů, a nelze jej na danou věc aplikovat. Jeho smysl spočívá v tom, že odstraňuje zákonná omezení plynoucí ze zákona č. 219/2000 Sb., neruší sjednaná omezení při nakládání s bezúplatně nabytým majetkem a potvrzuje platnost dříve uzavřených smluv. Uzavřel, že smluvní omezení při nakládání s dříve nabytým majetkem, zavazující účastníky, nebylo pozdější právní úpravou dotčeno. Ke vznesené námitce promlčení nepřihlédl, neboť žalobkyně právo na zaplacení uplatnila včas. Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 9. června 2009, č. j. 29 Co 136/2009-62, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zcela zamítl, rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o tom, že se žalovanému povinnost k zaplacení soudního poplatku z návrhu na zahájení řízení neukládá. Ztotožnil se zcela se závěrem o skutkovém stavu věci učiněným soudem prvního stupně, avšak neztotožnil se s jeho právním posouzením. Zdůraznil, že žalobkyně převedla do vlastnictví žalovaného předmětné nemovitosti za podmínek stanovených § 22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., podle něhož bylo možno převést bezúplatně věc z majetku státu pouze ve veřejném zájmu nebo byl-li bezúplatný převod hospodárnější, než jiný způsob naložení s věcí anebo v případě, kdy tak stanovil zvláštní předpis. Dne 12. 6. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 174/2003 Sb. Odvolací soud v prvé řadě dovodil, že uvedený zákon dopadá i na smluvní vztah účastníků řízení (věcně i osobně), a se zřetelem ke znění § 5 ve spojení s § 3 odst. 2 uvedeného zákona dospěl k závěru, že je nutno je vykládat tak, že dříve sjednaná omezení vlastnických práv nad rámec věcných břemen nezbytně nutných např. k zajištění přístupu, pozbyla účinnosti. Připustil, že citovaná ustanovení mění obsah dříve uzavřených smluv, nepůsobí jejich neplatnost, ale ruší účinnost smluvních ujednání o omezení vlastnického práva nabyvatele; stát se tímto vzdal části svých oprávnění, která nemají charakter věcného břemene. I kdyby neobstál shora uvedený závěr, byl by nárok žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty promlčen, neboť lhůta podle § 101 obč. zák. je lhůtou objektivní a nikoliv subjektivní, takže pro její počátek není podstatné, kdy se žalobkyně dozvěděla o porušení povinnosti žalovaným; lhůta běžela ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle čl. VII. smlouvy je smluvní pokuta splatná na základě výzvy věřitele. Převedl-li žalovaný nemovitosti a přestal je ve veřejném zájmu užívat dne 19. 7. 2004, mohla následující den žalobkyně svoje právo vykonat poprvé (podat žalobu u soudu) a požadovat zaplacení smluvní pokuty. Pokud žalobkyně právo na zaplacení sporné částky uplatnila u soudu až 22. 4. 2008, stalo se tak po uplynutí tříleté promlčecí doby. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), v němž uplatnila dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jestliže dovodil, že na smlouvy o bezúplatném převodu nemovitostí ve veřejném zájmu uzavřené mezi Ministerstvem obrany a územními samosprávnými celky v režimu § 22 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb. před 12. 6. 2003 lze aplikovat ustanovení zákona č. 174/2003 Sb.; současně není srozuměna se závěrem, že dříve sjednaná omezení vlastnických práv nad rámec nezbytně nutných věcných břemen pozbyla účinnosti. Ze znění § 3 odst. 3 zákona č. 174/2003 Sb. vyplývá, že vedle smluv o bezúplatném převodu podle zákona č. 174/2003 Sb. nadále existují smlouvy o bezúplatném převodu ve veřejném zájmu podle zákona č. 219/2000 Sb. Zpochybňuje úsudek odvolacího soudu, že na všechny smlouvy o bezúplatném převodu vlastnictví (ať již ve veřejném zájmu či nikoli) uzavřené před účinností zákona č. 174/2003 Sb., tj. podle zákona č. 219/2000 Sb., je nutno aplikovat zejména ustanovení § 3 odst. 2 zákona č. 174/2003 Sb.; takový zá