33 Cdo 4182/2011 – Nejvyšší soud

33 Cdo 4182/2011 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2013 Spisová značka:33 Cdo 4182/2011 ECLI:ECLI:CZ:NS:2013:33.CDO.4182.2011.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Promlčení Uznání dluhu Dotčené předpisy:§ 110 odst. 1 obč. zák. § 558 obč. zák. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:6. 2. 2013 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 4182/2011 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. J. H., zastoupeného Mgr. Janem Švárou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 17, proti žalovanému J. Č., zastoupenému JUDr. Milanem Strnadem, advokátem se sídlem v Praze 2, Malá Štěpánská 1932/3, o 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mělníku pod sp. zn. 13 C 143/2010, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2011, č.j. 20 Co 232/2011-68, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 25.350,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám Mgr. Jana Šváry, advokáta. O d ů v o d n ě n í: Rozsudkem ze dne 5. 4. 2011, č.j. 13 C 143/2010-54, Okresní soud v Mělníku zamítl žalobu o zaplacení 200.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce jako věřitel uzavřel 30. 6. 2003 se žalovaným písemnou smlouvu o půjčce 200.000,- Kč, které žalovaný téhož dne od žalobce přijal. Předmět půjčky se žalovaný zavázal vrátit do 31. 12. 2003. Dne 12. 3. 2009 uznal žalovaný (a jeho manželka N. Č.) závazek z titulu smlouvy o půjčce z 30. 6. 2003 co do 200.000,- Kč a zavázal se tuto částku vrátit do 30. 10. 2009. V listině je uvedeno, že termín splatnosti byl dohodou stran prodloužen do 31. 12. 2006, není v ní nic o tom, že se jedná o promlčený závazek. Po právní stránce soud prvního stupně uzavřel, že dnem 1. 1. 2007 došlo k promlčení práva žalobce. Smlouva o půjčce byla uzavřena písemně, proto by i k prodloužení splatnosti dluhu muselo dojít v písemné formě, což žalobce pro dobu od 31. 12. 2003 až do uznání závazku ani netvrdil. Žalovaný a jeho manželka dluh platně neuznali, neboť v době uznání nevěděli, že závazek je promlčený. Krajský soud v záhlaví citovaným rozsudkem rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému změnil tak, že mu uložil povinnost zaplatit žalobci 200.000,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení. Odvolací soud – po zopakování dokazování listinnými důkazy – s poukazem na judikaturu Nejvyššího soudu zejména dovodil, že uznání promlčeného práva z hlediska účinků uvedených v § 110 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“), není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené. Vědomost o promlčení dluhu v době uznání vyžaduje ustanovení § 558 obč. zák. pro vznik domněnky existence dluhu v době uznání. Existenci dluhu ve vztahu k žalovanému však žalobce prokázal. Dnem 12. 3 2009, kdy žalovaný písemně uznal právo co do důvodu a výše, počala běžet nová desetiletá promlčecí doba (§ 110 odst. 1 obč. zák.). Žaloba byla podána 20. 9. 2010, takže k promlčení uplatněného práva nedošlo. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jímž zpochybnil právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., dále jen „o.s.ř.“) a skutkový stav zjištěný odvolacím soudem (§ 241a odst. 3 o.s.ř.). V rámci druhého dovolacího důvodu namítá, že žalobce neprokázal, že se účastníci dohodli na nové splatnosti k 31. 12. 2006. Prostřednictvím prvního dovolacího důvodu odvolacímu soudu vytýká, že aplikoval ustanovení § 110 obč. zák., přestože uznání dluhu nebylo „učiněno podle § 110 obč. zák ve spojení s ustanovením § 558 obč. zák.“ Žalovaný nevěděl, že uznává promlčený závazek. Prohlášení v dohodě o novém termínu splatnosti 31. 12. 2006 uvedené v uznání závazku je absolutně neplatné pro nedostatek písemné formy. Dovolatel upozorňuje na ustanovení § 583 obč. zák., které upravuje zánik práva prekluzí, s tím, že v roce 2003 věřiteli nic nezaplatil a věřitel neuplatnil právo směřující k zaplacení u soudu; prosazuje, že nelze platně uznat prekludovaný dluh. Konečně dovolatel uvádí, že „ve věci jde i na absenci základu sporu, který spočívá v tom, že nebyla naplněna hmotně právní stránka závazkového právního vztahu podle ustanovení § 488 občanského zákoníku (související předpis § 657 a 658 Obč. zák.) – zásadně nemůže existovat dluh – závazek bez odpovídající pohledávky, ale ani pohledávka bez odpovídajícího dluhu“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutím odvolacího soudu i s jeho odůvodněním; navrhl, aby bylo dovolání zamítnuto. Dovolání je přípustné, protože směřuje proti rozsudku, jímž odvolací soud změnil ve věci samé rozsudek soudu prvního stupně (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.); důvodné však není. Podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák., bylo-li právo dlužníkem písemně uznáno co do důvodu i výše, promlčuje se za deset let ode dne, kdy k uznání došlo; byla-li však v uznání uvedena lhůta k plnění, běží promlčecí doba od uplynutí této lhůty. Podle § 558 obč. zák., uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Nejvyšší soud již ve svých rozhodnutích vysvětlil, že uznání práva podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. není totožné s institutem uznání dluhu podle § 558 obč. zák. (srov. např. rozsudek ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, na který odkazuje i odvolací soud). S písemným uznáním práva co do důvodu a výše je spojen institut přetržení promlčecí doby, který je upraven v § 110 odst. 1 obč. zák. Platné uznání práva z hlediska běhu a délky promlčecí doby zakládá běh nové promlčecí doby v důsledku jejího přetržení (přerušení). Namísto doposud uběhlé promlčecí doby počíná běžet nová desetiletá promlčecí doba ode dne, kdy dlužník právo uznal, resp. od uplynutí lhůty k plnění, je-li v uznávacím prohlášení uvedena. Uznání práva je jednostranný, adresovaný, hmotněprávní úkon dlužníka, který ke své platnosti kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní úkony (§ 34 a násl. obč. zák.) musí splňovat náležitosti předepsané v § 110 odst. 1, větě druhé, obč. zák. Uznání práva musí být především učiněno v písemné formě (§ 40 odst. 1 obč. zák.) a musí se týkat jak jeho důvodu, tak jeho výše. Uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je zajišťovacím institutem, jehož podstatou je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Je naopak na dlužníkovi, který namítá, že dluh nevznikl, že byl splněn nebo zanikl jinak, aby to prokázal. Uznáním dluhu tedy přechází důkazní břemeno z věřitele na dlužníka. K platnému uznání dluhu podle § 558 obč. zák. je kromě obecných náležitostí (§ 34 a násl. obč. zák.) třeba, aby tento jednostranný právní úkon dlužník učinil písemnou formou, vyjádřil v něm příslib zaplatit dluh a uvedl důvod a jeho výši, tedy uznal dluh co do důvodu a výše. Uznání práva podle § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. a uznání dluhu podle § 558 obč. zák. mají odlišné právní důsledky spojené s uznáním promlčeného práva. Zatímco uznání promlčeného práva z hlediska účinků spojovaných s § 110 odst. 1 obč. zák. není vázáno na vědomost dlužníka o tom, že uznal právo promlčené (srovnej rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 51/1968), úprava obsažená v § 558 obč. zák. pro vznik domněnky trvání dluhu vyžaduje, aby ten, kdo uznal promlčený dluh, o promlčení věděl. Pokud dlužník o promlčení nevěděl, uznání dluhu právní následek v podobě této domněnky nemá (i tak však dojde k založení běhu nové promlčecí doby podle § 110 odst. 1 obč. zák.). Z uvedeného výkladu vyplývá, že otázka, zda žalovaný věděl o tom, že uznává promlčené právo, je z pohledu ustanovení § 110 odst. 1, věty druhé, obč. zák. bez významu. I když žalovaný uznal promlčený dluh a o promlčení přitom nevěděl, došlo v důsledku uznání co do důvodu a výše uplynutím lhůty k plnění uvedené v uznání (30. 10. 2009) k založení běhu nové desetileté promlčecí doby, a ke dni podání žaloby (20. 9. 2010) tudíž nebylo právo žalobce promlčeno. Okolnost,