33 Cdo 4344/2018 — Nejvyšší soud

33 Cdo 4344/2018 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:26. 11. 2020 Spisová značka:33 Cdo 4344/2018 ECLI:ECLI:CZ:NS:2020:33.CDO.4344.2018.1 Typ rozhodnutí:ROZSUDEK Heslo:Právní jednání (o. z.) Doručování Dotčené předpisy:§ 570 odst. 1 o. z. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:21. 2. 2021 Podána ústavní stížnost Datum podáníSpisová značkaECLISoudce zpravodajVýsledekDatum rozhodnutí I.ÚS 667/21 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 4344/2018-243 ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Pavla Horňáka a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobkyně A. H., se sídlem XY, identifikační číslo XY, zastoupené JUDr. Radimem Charvátem, Ph.D., LL.M, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 1965/13a, proti žalované A. S., bytem XY, zastoupené Mgr. Bc. Ivo Nejezchlebem, advokátem se sídlem v Brně, Joštova 4, o zaplacení 995,- Kč a 99 500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 29 C 300/2016, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 2. 2018, č. j. 44 Co 787/2017-202, ve znění opravného usnesení ze dne 1. 10. 2018, č. j. 44 Co 787/2017-235, takto: I. Dovolání se zamítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 6.582,40 Kč k rukám Mgr. Bc. Ivo Nejezchleba, advokáta. O d ů v o d n ě n í : Okresní soud Brno-venkov (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 22. 6. 2017, č. j. 29 C 300/2016-160, zamítl žalobu o zaplacení částek 995,- Kč a 99.500,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že účastnice řízení dne 2. 12. 2014 uzavřely smlouvu, jejímž předmětem bylo zprostředkování prodeje spoluvlastnického podílu žalované v rozsahu ideální 1661/10000 k pozemku parc. č. XY o výměře 218 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba budovy č. p. XY v obci XY, k. ú. XY, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, katastrální pracoviště XY, na LV č. XY (dále též „nemovitosti“ nebo „předmětné nemovitosti“); žalovaná se zavázala zaplatit žalobkyni odměnu za její činnost. Smlouva byla uzavřena na dobu určitou do 1. 3. 2015 (ve smlouvě zjevně chybně uvedeno datum trvání smlouvy do „1. 3. 2014“) s tím, že v případě, že ze strany kteréhokoli z účastníků smlouvy nedojde nejméně pět dnů před skončením její platnosti k doručení písemného oznámení, že již nemá zájem na dalším prodloužení smlouvy, platnost smlouvy se automaticky prodlužuje vždy o další dva kalendářní měsíce (čl. VI. smlouvy). Bylo prokázáno, že žalovaná dne 19. 2. 2015 podala na poštu k přepravě zásilku obsahující její oznámení, že již nemá zájem na dalším pokračování zprostředkovatelské smlouvy. Tato zásilka byla zaslána na adresu, která byla účastnicemi sjednána ve smlouvě, tj. na adresu „XY“ a zde bylo zanecháno i oznámení o uložení zásilky; téhož dne byla zásilka uložena na poště. Na uvedené adrese v předmětném období sídlila realitní kancelář žalobkyně a byla zde jako recepční zaměstnána M. M., která od pondělí do pátku v čase od 8 do 16 hodin byla k dispozici klientům realitní kanceláře a přijímala telefonní hovory či přebírala pro žalobkyni poštu. Při nepřítomnosti žalobkyně byla pověřena jejím zastupováním, organizovala schůzky či prohlídky. Měla-li žalobkyně takto zajištěnu činnost své realitní kanceláře, bylo – objektivně vzato – v jejích možnostech seznámit se s obsahem zásilky obsahující oznámení žalované. Dne 20. 2. 2015 byla žalobkyně dopoledne v XY, jež má sídlo na jiné adrese, než její realitní kancelář, a odpoledne odcestovala s dětmi do XY, kde pobývala až do 27. 2. 2015. Žalobkyně měla přesto objektivní možnost se seznámit s obsahem zásilky zaslané žalovanou, neboť její realitní kancelář na XY byla denně v provozu, a byla v ní zaměstnankyně oprávněná přebírat poštovní zásilky. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 21. 2. 2018, č. j. 44 Co 787/2017-202, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Překážku, která bránila žalobkyni seznámit se s obsahem zásilky žalované, posoudil jako subjektivní a nikoliv objektivní, jelikož nepřítomnost žalobkyně v místě doručování zásilky nebyla dána objektivními okolnostmi, nýbrž okolnostmi, které závisely na jejím uvážení. Nic jí totiž nebránilo v tom, aby si na základě oznámení o uložení zásilky na poště tuto vyzvedla a seznámila se s jejím obsahem. Účinky hmotněprávního jednání žalované tak nastaly dne 20. 2. 2015, v důsledku čehož zprostředkovatelská smlouva zanikla k 1. 3. 2015, neboť nedošlo k jejímu prodloužení podle čl. VI. bodu 1. smlouvy. Proto jsou vyloučeny žalobou uplatněné nároky žalobkyně vůči žalované. K výhradě žalobkyně, že soudy neposoudily její požadavek podle § 2454 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), jako právo na zaplacení provize odvolací soud uvedl, že skutková tvrzení obsažená v žalobě neumožňovala posoudit žalovaný nárok podle tohoto ustanovení. Žalobkyně netvrdila, že v souvislosti s její činností byla uzavřena smlouva s nabyvatelem O. a že jí tak vzniklo právo na provizi podle čl. II. odst. 6 zprostředkovatelské smlouvy. Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též „dovolatelka“) dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále na řešení právní otázky, která nebyla dosud v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 28 Cdo 72/2004, ze dne 30. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2622/2006, prosazuje názor, že odjezd na dlouhodobě plánovanou dovolenou na horách v termínu jarních prázdnin svých dětí dne 20. 2. 2015 představuje objektivní důvod, který jí až do svého odpadnutí bránil seznámit se s obsahem doručovaného oznámení žalované. Jestliže ustálená rozhodovací praxe považuje za objektivní překážky vylučující možnost nepřítomného adresáta seznámit se s obsahem jemu adresovaného projevu vůle pro pobyt v nemocnici (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011), v zahraničí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 26 Cdo 268/2011, nebo jeho usnesení ze dne 21. 2. 2018, sp. zn. 27 Cdo 2837/2017) či pro pobyt v zaměstnání v průběhu otevíracích hodin pošty, kde byla zásilka uložena, s návratem domů až po ukončení otevíracích hodin pošty (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2013, sp. zn. I. ÚS 2474/13), má dovolatelka zato, že objektivní překážkou jí znemožňující se seznámit s obsahem zásilky, obsahující právní jednání žalované, jímž oznamuje, že již nemá zájem na dalším prodloužení zprostředkovatelské smlouvy ze dne 2. 12. 2014, byla její nepřítomnost na doručující adrese kvůli odjezdu na dovolenou. Zdůrazňuje, že dne 20. 2. 2015 vykonávala pracovní činnost pro svého zaměstnavatele – XY. - v době od 8.00 do 12.00 hod. (s hodinovou přestávkou na oběd) v provozovně na ulici XY a po obědě odjela na dovolenou. Odvolacímu soudu zároveň vytýká, že na zjištěný skutkový stav neaplikoval příslušnou právní normu, neboť se nevypořádal s jiným možným právním posouzením, tj. s případným vznikem práva žalobkyně na provizi podle § 2454 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“). V této části vidí rozhodnutí odvolacího soudu jako rozporné s bodem 30. nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. III. ÚS 2551/16, v němž se Ústavní soud zabýval otázkou totožnosti skutku. Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., dále jen „o. s. ř.“). Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 p