33 Cdo 4953/2009 — Nejvyšší soud

33 Cdo 4953/2009 citace  Soud:Nejvyšší soud Datum rozhodnutí:31. 1. 2011 Spisová značka:33 Cdo 4953/2009 ECLI:ECLI:CZ:NS:2011:33.CDO.4953.2009.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Pravomoc soudu Dotčené předpisy:§ 7 odst. 1 o. s. ř. § 129 odst. 1 předpisu č. 127/2005Sb. § 2 odst. 1 písm. a) předpisu č. 127/2005Sb. § 2 odst. 1 písm. o) předpisu č. 127/2005Sb. Kategorie rozhodnutí:C Zveřejněno na webu:8. 2. 2011 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní, dostupné na www.nsoud.cz. 33 Cdo 4953/2009 U S N E S E N Í Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudkyň JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně NETRO s. r. o. se sídlem v Praze 8, Fořtova 58, zastoupené JUDr. Pavlem Truxou, advokátem se sídlem v Rokycanech, Josefa Knihy 177, proti žalovanému L. E., zastoupenému opatrovníkem Mgr. Davidem Kotrbatým, justičním čekatelem Krajského soudu v Plzni, o zaplacení 2.011,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 20 C 426/2008, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2009, č.j. 11 Co 154/2009-34, takto: Usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 7. 2009, č.j. 11 Co 154/2009-34, a usnesení Okresního soudu Plzeň – město ze dne 23. 10. 2008, č.j. 20 C 426/2008-16, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu Plzeň – město k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně se žalobou podanou u soudu dne 13. 8. 2008 po žalovaném domáhala zaplacení 2.011,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že se jedná o dlužnou úhradu ceny za služby v oblasti přenosu dat za účelem zpřístupnění sítě Internet v období od 20. 6. 2005 do 31. 10. 2005 poskytované žalovanému na základě smlouvy uzavřené 20. 6. 2005. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 9. 7. 2009, č.j. 11 Co 154/2009-34, potvrdil usnesení ze dne 23. 10. 2008, č.j. 20 C 426/2008-16, jímž Okresní soud Plzeň – město řízení zastavil, věc po právní moci svého usnesení postoupil k projednání a rozhodnutí Českému telekomunikačnímu úřadu a rozhodl o soudním poplatku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že projednání a rozhodnutí věci brání nedostatek pravomoci soudu, tedy neodstranitelný nedostatek podmínky řízení ve smyslu § 103 a § 104 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“). Je-li předmětem sporu zaplacení ceny služby elektronických komunikací, kterou požaduje žalobkyně (osoba vykonávající komunikační činnost) po žalovaném (účastníku), jemuž na základě sjednání závazkového vztahu poskytovala službu v oblasti přenosu dat a umožnila mu plný přístup do sítě Internet prostřednictvím bezdrátového datového okruhu, je k jeho projednání a rozhodnutí dána pravomoc Českého telekomunikačního úřadu (dále též jen „Úřad“), a nikoliv soudu (§ 7 odst. 1 o.s.ř., § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb., o elektronických komunikacích a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 127/2005 Sb.“). Vyslovil názor, že objednávku na poskytnutí úplatné služby může podat kdokoliv a uzavřením smlouvy je pak oprávněn vstoupit do sítě internet prostřednictvím bezdrátového datového okruhu; uzavření závazkového vztahu se žalobkyní je tak umožněno neurčitému okruhu subjektů bez jakéhokoli omezení, a jde tudíž o službu veřejně dostupnou, a to bez ohledu na to, že žalobkyně nemá osvědčení ke komunikační činnosti jako činnosti veřejně dostupné. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně dovolání, v němž zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že v posuzované věci není splněna podmínka pravomoci soudu. I nadále tvrdí, že při svém podnikání v elektronických komunikacích sice poskytuje služby přístupu k síti Internet, nikoliv však jako služby veřejně dostupné. Není k tomu ani oprávněna; Úřad jí dne 16. 9. 2005 pod č. j. 32779/2005-631 vydal osvědčení k podnikání v elektronických komunikacích s tím, že služba přístupu k síti Internet není poskytována jako veřejně dostupná. Protože neposkytuje veřejně dostupné služby v oboru elektronické komunikace podle zákona č. 127/2005 Sb., nemůže být žalovaný účastníkem, popř. uživatelem ve smyslu tohoto zákona a k projednání a rozhodnutí sporu, jehož předmětem jsou práva a povinnosti z právního vztahu založeného innominátní smlouvou, je dána pravomoc soudu. Oproti závěru odvolacího soudu prosazuje názor, že jí poskytovaná služba není přístupná komukoli a bez jakýchkoli podmínek. Objednávku sice může podat kdokoli, ale ona ji nemusí akceptovat, a posouzení možnosti zřízení a provozování služby z hlediska technických podmínek je pro daného zájemce vždy individuální. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Dovolání – přípustné podle § 239 odst. 2 písm. a) o.s.ř. – je důvodné. Vady vyjmenované v ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř., jež by řízení činily zmatečným, ani jiné vady řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), k nimž je dovolací soud podle ustanovení § 242 odst. 3, věty druhé, o.s.ř. povinen přihlédnout z úřední povinnosti, v dovolání namítány nejsou a nevyplývají ani z obsahu spisu; předmětem dovolacího přezkumu je proto (právní) závěr odvolacího soudu, že věc nepatří do pravomoci soudů, nýbrž Úřadu, který žalobkyně zpochybnila výhradou, že žalovanému neposkytovala veřejně dostupnou službu elektronických komunikací podle § 2 písm. o) zákona č. 127/2005 Sb., a proto žalovaný nemůže být účastníkem ve smyslu § 2 písm. a) tohoto zákona. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. Podle § 104 odst. 1 o.s.ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů, postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány. Podle § 7 odst. 1 o.s.ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných, družstevních, jakož i obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány. Podle § 108 odst. 1 písm. g) zákona č. 127/2005 Sb. Úřad podle tohoto zákona rozhoduje ve sporech, stanoví-li tak tento zákon. Podle § 129 odst. 1, věty první, zákona č. 127/2005 Sb. Úřad rozhoduje spory mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) na straně jedné, a účastníkem, popřípadě uživatelem na straně druhé, na základě návrhu kterékoliv ze stran sporu, pokud se spor týká povinností uložených tímto zákonem nebo na jeho základě. Nejvyšší soud se otázkou výkladu ustanovení § 129 odst. 1 zákona č. 127/2005 Sb. zabýval již ve svém usnesení ze dne 31. 3. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2894/2008, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 7. 1. 2010, sp. zn. III. ÚS 1528/09. Na základě jazykového a teleologického výkladu uvedeného ustanovení dospěl k názoru, že jeho smyslem a účelem bylo založit pravomoc Úřadu k rozhodování těch sporů, jež se týkají plnění povinností stanovených zákonem č. 127/2005 Sb.; k nim patří povinnost, kterou ukládá § 64 odst. 1 tohoto zákona účastníku, resp. uživateli veřejně dostupné služby elektronických komunikací uhradit za poskytnutou službu cenu ve výši platné v době poskytnutí této služby. Obdobnou otázkou se zabýval i zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů. Ve svém usnesení ze dne 14. 9. 2009, sp. zn. Konf 38/2009, vyslovil právní závěr, že úmyslem zákonodárce bylo podmínit rozhodovací činnost Úřadu tím, že půjde o spor věcně, nikoli osobně vymezený, přičemž však vlastní zákonná úprava obsažená v § 129 odst. 1 tento záměr poněkud zastřela přidáním „osobní“ podmínky. Dovodil proto, že pravomoc Úřadu bude dána k rozhodování sporů vzniklých mezi osobou vykonávající komunikační činnost (§ 7) a účastníkem, popř. uživatelem, které se týkají porušení povinností uložených zákonem č. 127/2005 Sb. nebo na jeho základě. Z obsahu spisu se podává, že účastníci řízení uzavřeli dne 20. 6. 2005 smlouvu o poskytování služeb v oblasti přenosu dat, podle níž se žalobkyně zavázala poskytovat žalovanému přístup do sítě Internet prostřednictvím bezdrátového datového okruhu a žalovaný se zavázal za to žalobkyni platit pravidelný měsíční poplatek. Mezi úč